KOMENTÁŘ / V souvislosti s možným návratem Andreje Babiše do funkce předsedy vlády se často mluví o hrozbě „orbánizace“ české politiky – podle maďarského premiéra Viktora Orbána, který za čtrnáct let v úřadu proměnil relativně zdravou demokracii v „hybridní režim“ a „volební autokracii“.

Babiš sám má k Orbánovi skutečně blízko, ať už tím, že po jeho boku zasedá ve frakci Patrioti pro Evropu, svými byznysovými zájmy v Maďarsku nebo i stále méně skrývanou orientací na Východ. Jak ale v praxi proběhla orbánizace samotného Maďarska, co by z ní bylo možné aplikovat v průběhu příštích čtyřech let v českém prostředí a jaké by to mělo dopady na naši domácí i zahraniční politiku?

Od liberála k autokratovi

Viktor Orbán autoritářské sklony nevykazoval odjakživa; na rozdíl od Babiše má za sebou odvážnou osobní historii před rokem 1989, když patřil mezi protikomunistické studentské vůdce, a stranu Fidesz zakládal jako prozápadní a liberální politické hnutí. Mezi paradoxy dějin mimochodem patří, že Orbán mohl studovat na Oxfordské univerzitě díky stipendiu nadace George Sorose, tedy miliardáře, kterého si později vybral za svoji politickou Nemesis.

Od liberálních hodnot se začal Viktor Orbán odklánět ve druhé polovině 90. let, podle některých pod vlivem konzervativního filosofa Rogera Scrutona, podle jiných z čistě pragmatických důvodů, protože nacionalistické voliče v Maďarsku touto dobou nikdo řádně nereprezentoval. Když se pak stal v roce 1998 poprvé premiérem, objevily se náznaky pozdějších problematických tendencí včetně snahy o ovládnutí médií nebo o umlčení opozice.

Na konci 90. let však Orbán ještě neměl dost politické síly, zkušeností a především času na to, aby nastoupil cestu ke změně režimu: hned ve volbách v roce 2002 totiž těsně prohrál s Maďarskou socialistickou stranou (MSZP). Na návrat do čela země si musel počkat dlouhých osm let, kdy se Maďarsko právě pod vedením MSZP dostalo do katastrofální hospodářské krize a státnímu bankrotu jen díky půjčce od mezinárodních institucí.

Ve volbách v roce 2010 Fidesz zcela triumfoval a zajistil si dokonce ústavní většinu, o kterou už od té doby nepřišel. MSZP se naopak v očích voličů zcela zdiskreditovala a maďarská opozice dlouhá léta marně hledala skutečného lídra, který by mohl Orbána realisticky vyzvat na souboj – až donedávna, kdy se takovým lídrem podle všeho stal bývalý člen Fideszu Péter Magyar.

Mediální tsunami

Volební triumf, spojený s naprostým propadem opozice a znechucením širší veřejnosti, umožnil Orbánovi rychle proměnit zemi ke svému obrazu. Prvním cílem se znovu stala média: veřejnoprávní televize a rozhlas se dostaly pod přímou kontrolu státu a fakticky se proměnily v hlásnou troubu nového režimu. Vláda Fideszu se však rozhodla ovládnout i co největší část soukromých médií, a to především prostřednictvím změny finančních toků.

Spřátelené servery, televize nebo noviny se mohou opřít o štědrou inzerci státních podniků, která často tvoří zdaleka největší zdroj jejich příjmů. Naopak v kriticky naladěných médiích přestaly inzerovat i soukromé společnosti z Maďarska a ze zahraničí. „Nedostáváme reklamu ani od nadnárodních společností, protože se bojí, že budou potrestány daňovými úřady nebo někým jiným, a naši novináři nesmějí chodit na tiskové konference vlády,“ popisuje Lukacs Csaba, výkonný ředitel opozičního týdeníku Magyar Hang. Velkou část takto finančně oslabených médií pak převzali miliardáři napojení na Orbánův režim, kteří doslova přes noc změnili jejich politickou orientaci. Jedním z posledních příkladů tohoto postupu je ovládnutí stanice Hir TV někdejším pokladníkem Fideszu Lajosem Simicskou v roce 2018, po němž bleskově následovalo ukončení kritických pořadů a vyhození nejvýraznějších novinářů.

Jiní podnikatelé blízcí Fideszu nakoupili nejdůležitější lokální média, která pak před volbami v roce 2018 shodně vytiskla stejný rozhovor s Orbánem a titulkem „Oba dva hlasy pro Fidesz“. Výsledkem těchto kroků je mediální prostředí, ve kterém drtivě převažují provládní a propagandistické narativy, zatímco zbývající opoziční média jsou vykázána zejména do online prostoru a musí se spoléhat takřka výhradně na individuální předplatitele.

Nezávislí novináři mají navíc zavřené dveře k vládním politikům a jejich rozhodnutím a musí snášet i veřejné osočování nebo třeba špehování. Ne náhodou se Maďarsko od roku 2010 v Indexu svobody tisku Reportérů bez hranic (RSF) propadlo na 68. místo, tedy hluboko pod Českou republiku (10. místo), ale i za Rumunsko či Ukrajinu. „Díky politickým a ekonomickým manévrům a odkupu médií oligarchy, kteří mají úzké vazby na vládnoucí stranu Fidesz, ovládá tato strana nyní na 80 % médií v zemi,“ odhadují RSF.

Od neziskovek po univerzity

Vedle médií se Orbánův režim zaměřil i na neziskové organizace, kterým výrazně zkomplikoval fungování prostřednictvím Ruskem inspirovaného zákona o „zahraničních agentech“, nebo na univerzity. Do všeobecného povědomí vstoupilo zejména vyhnání prestižní Středoevropské univerzity (CEU) zřizované nadací nenáviděného George Sorose, menší pozornost však byla věnována stavu veřejných univerzit.

Jejich velkou část se podařilo ovládnout nabídkou lepšího financování výměnou za „reformu“ způsobu řízení, do kterého se zapojila řada osob blízkých Fideszu. „Bylo jim slíbeno, že budou postaveni na finančně stabilnější základy za to, že přijmou kontrolu nebo dohled ze strany skupiny osob a sil blízkých vládě,“ popisuje historik a prorektor CEU Laszlo Kontler.

Opakovaně získaná ústavní většina Orbánovi umožnila i změnu volebního systému v americkém stylu, kdy došlo k překreslení volebních okrsků tak, aby Fidesz maximalizoval svůj zisk. Orbánova vláda navíc rozdala občanství statisícům Maďarů žijícím od rozdělení Uherska v sousedních zemích, což dále posílilo její volební výsledky, protože nacionalistický Fidesz má v těchto komunitách vysokou míru popularity.

Orbánizace ekonomiky

Léta orbánizace neznamenala pouze oslabení demokratické soutěže ve stylu raného putinovského Ruska nebo Erdoğanova Turecka. Zcela fundamentálně proměnila maďarské hospodářství, které se podobně jako mediální ekosystém ocitlo v područí režimu spřízněných oligarchů. Výsledkem je na jedné straně obří míra korupce, která je dnes podle indexu Transparency International v Maďarsku vůbec nejhorší v celé Evropské unii, a na straně druhé úpadek konkurenceschopnosti ekonomiky a životní úrovně většiny Maďarů.

Maďarsko od hospodářské krize ještě víc zaostalo jak za Českou republikou, tak i historicky chudším Slovenskem nebo Polskem, a rychle ho předhání dokonce i Rumunsko. Zatímco dříve jezdili Rumuni pracovat do Maďarska, dnes je trend opačný a zemi pod Orbánovou vládou opouští velká část mladých lidí, protože v ní nevidí naději na lepší budoucnost.

Ránu maďarským domácnostem v posledních letech zasadila také obří inflace, znásobená experimenty s regulací cen potravin nebo pohonných hmot, a vláda musí vybraným skupinám rozdávat štědré podpory, aby dopady rostoucích životních nákladů zmírnila. To ovšem znamená obří náklady pro státní rozpočet, který trpí vysokými schodky (loni šlo o 4,9 % HDP, v Česku o „pouhá“ dvě procenta), a prudký nárůst zadlužování.

Státní dluh dnes v Maďarsku přesahuje 70 % HDP, zatímco v Česku jde pro srovnání o něco přes čtyřicet procent. Orbánizace ekonomiky zkrátka většině Maďarů přinesla menší prosperitu, zároveň však vygenerovala obří bohatství prorežimní elitě a výnosné státní zakázky spřáteleným diktaturám v Rusku nebo Číně.

Směrem na Východ

Orbánizací prošla i zahraniční a bezpečnostní politika, kde došlo k oslabení tradičních vazeb na Západ, a naopak k orientaci na autoritářské mocnosti v čele s Ruskem, Čínou a do menší míry i Tureckem nebo středoasijskými diktaturami. Zvláště paradoxní je to ve vztahu k Rusku, se kterým má přitom Maďarsko a ostatně i sám Orbán historicky jen ty nejhorší zkušenosti – stačí připomenout brutální potlačení povstání z roku 1956.

Maďarsko se pod Orbánovým vedením stalo zdrojem obtíží jak uvnitř Evropské unie, tak i Severoatlantické aliance, když například dlouhé měsíce zdržovalo vstup Švédska a Finska. V EU pro změnu při každé příležitosti zdržuje, nebo rovnou blokuje protiruské sankce a kroky na pomoc Ukrajině a dává jasně najevo, že v budoucnosti nepřipustí ukrajinské členství v unii.

Vláda Fideszu slouží ruským zájmům i v mnoha dalších oblastech, třeba když se odmítá připojit k projektu evropské „zdi“ proti hrozbě ruských dronů nebo když občanům Ruské federace hromadně vydává pracovní povolení, která jim umožňují volně se pohybovat (a tedy i špehovat) po Evropské unii. Maďarsko navíc zůstává závislé na nákupech ruské ropy a zemního plynu, což poskytuje záminku americkému prezidentu Trumpovi nezaujmout tvrdší postoje proti Putinovi, a otevřelo dveře strategickým investicím z Ruska a komunistické Číny.

Ruská státní společnost Rosatom tak navzdory sankcím pokračuje v expanzi jaderné elektrárny Paks, zatímco čínské firmy dostaly na starost vysokorychlostní trať mezi Bělehradem a Budapeští nebo stavbu megatovárny na baterie do elektromobilů v Debrecínu.

„Inspirace“ pro Česko

Aplikaci úplné orbánizace na české poměry přirozeně brání systémové překážky, protože se nedá očekávat, že by Babiš spolu se svými podobně naladěnými spojenci získal ústavní většinu v poslanecké sněmovně, natožpak v dohledné době v senátu. Ze stolu jsou tedy jakékoli změny volebního systému navzdory Babišovu snění o přechodu k většinovému systému a vládě pomocí dekretů v Trumpově stylu.

ANO zároveň bezpochyby nedosáhne takové volební dominance jako v roce 2010 Fidesz, aby mohlo pomýšlet na úplnou koncentraci moci v rukou jediné strany a jejího předsedy. Babiš se o moc bude muset alespoň do nějaké míry dělit s koaličními partnery, ať už půjde o SPD a Motoristy, nebo Stačilo!, které bude nutné „uplatit“ funkcemi na ministerstvech nebo ve vedení sněmovny.

Přinejmenším část maďarských receptů se však případná vláda ANO bezpochyby pokusí uplatnit, počínaje úplným podřízením veřejnoprávních médií a snahou o posílení vlivu ve sféře soukromých médií. V ohrožení bezpochyby mohou být i dlouhodobě podfinancované univerzity nebo nenáviděné neziskové organizace, o veřejných financích ani nemluvě – při pohledu na zveřejněné plány na obří zvýšení státních výdajů zůstávají ekonomům jen oči pro pláč.

Největší a za současné situace zcela bezprostřední ohrožení pak představuje reorientace zahraniční politiky na východ právě po maďarském a potažmo slovenském vzoru, které by ještě oslabilo již dnes diskutabilní obranyschopnost NATO. Babiš sice na rozdíl od svých potenciálních spojenců ze Stačilo! nebo SPD odmítá referendum o vystoupení z Evropské unie a NATO, ne náhodou ale k tomuto kroku nepřistoupil ani Viktor Orbán. Ruským zájmům totiž mnohem lépe slouží jako rozkladný prvek uvnitř obou organizací.

Putinovo Rusko si v posledních týdnech testovalo ochotu evropských členů NATO reagovat na bezprecedentní provokace, od vpádu dronů na území Polska až po přelety stíhacích letounů do estonského vzdušného prostoru. Reakce byla už tentokrát pomalá a nepřesvědčivá, přičemž nástup dalších vlád typu té Orbánovy na východním křídle bezpochyby dále posílí ruský apetit opravdu vážně vyzkoušet soudržnost aliance.