Orientální diplomacie prezidenta Zemana

O tom, že našeho prezidenta na Západ od našich hranic už nikdo na oficiální návštěvu nezve a tudíž se mezi jeho zahraničními cestami skví především opakované výpravy do Číny, se píše už dlouho. Prezident, který dle Ústavy naši zemi zastupuje v cizině, si ale osvojil návyky orientálního způsobu mezinárodních vztahů v širším slova smyslu. Když při nedávných prezidentských volbách na Slovensku mezi prvním a druhým kolem pozval jednoho z kandidátů na návštěvu do Lán a vyjádřil mu podporu, mnozí to komentovali jako krajně neobvyklý krok. Prezident to ale neudělal poprvé a vypovídá o to především o jeho vnímání mezinárodních vztahů, vnímání, které ovšem neodpovídá tomu, jak se k sobě chovají demokratičtí spojenci.

archiv

Okřídlené rčení praví, že státy nemají přátele, ale zájmy. To je jistě pravda, ale státy také pojí institucionální vazby. Spojenectví v EU a v NATO není jen výrazem nutnosti či pragmatismu, ale i produktem systémové blízkosti. Není tomu tak vždy, stačí se podívat na USA a Saúdskou Arábii, ale velká část našich nejdůležitějších spojeneckých vazeb je, díky Bohu, na země, které jsou stejně jako my liberálními demokraciemi. V těch se vlády střídají a na rozdíl od diktatur, kde strana či vůdce mohou vládnout dlouhá desetiletí, jsou nepřerušovaná období vlády jedné strany či jednoho muže vzácná. Vztahy ale musí probíhat nerušeně bez ohledu na to, zda je zrovna u vesla sociální demokrat, liberál či konzervativec.

To je jeden z důvodů, proč se obecně aktivní politici jedné země nezapojují do kampaně ideově spřízněných politiků v jiných zemích. Většinou si dokonce ani nedovolí jmenovat, koho by jako vítěze viděli raději. Když například do ČR zavítal Gerhard Schroder podpořit Jiřího Paroubka, byl v té době již bývalým kancléřem. Jako aktivní politik by si něco takového dovolil jen stěží. Je to zčásti proto, že se to prostě nesluší, a z části proto, že bez ohledu na výsledek, je třeba s danou zemí udržovat dobré vztahy. Účast v politických kampaních, byť nepřímá, něčemu takovému příliš nepomáhá.

Náš prezident to ovšem dělá s oblibou. Svým typicky nevkusným rádobyvtipným způsobem vyslovil podporu Donaldu Trumpovi. Následně se v těsných a vyhrocených prezidentských  volbách v Rakousku postavil za kandidáta Svobodných Norberta Hoffera. Akce Šefčovič tak byla jen poslední v řadě eskapád tohoto druhu. Zjevně nejde o náhodu, či výjimečnou situaci, kdy by si prezident prostě nedokázal pomoci a musel podpořit starého přítele. Jde o standardní nástroj hradní zahraniční politik. Nástroj katastrofálně škodlivý a neúčinný.

Nejde jen o to, že prezidentem podporovaný kandidát může volby prohrát a vztahy s vítězem pak budou o to komplikovanější. Na rozdíl od naši hradní diplomacie se v zahraničí dodržuje základní dekorum a tak nehrozí, že by mu jeho předvolební vyjádření někdo předhazoval. Dokonce i směšná twitterová gratulace prezidentského mluvčího, ze které nebylo jasné, jestli podmětem slovesa „gratulujeme“ je hradní pán používající plural majestatis, nebo zda má mluvčí pocit, že nová slovenská prezidentka stojí o to, aby kromě prezidenta popřál i on, je maximálně tak k smíchu. Jde o to, že taková strategie prostě nic nepřináší a jen zatěžuje důležité spojenecké vazby zbytečnými emocemi.

Ze tří prezidentových koní svůj závod vyhrál jen jediný, zato ten asi nejznámější, Donald Trump. Hynek Kmoníček, v době amerických voleb hlavní zahraničněpolitický poradce prezidenta, se pro média vyjádřil v tom smyslu, že šlo o sázku proti kasinu, kterou prezident vyhrál. Pokud ale zůstaneme u tohoto přirovnání, pak to byla neuvěřitelně směšná výhra. Americký prezident se mu doposud nijak neodvděčil, vysněnou návštěvu v Bílém domě už přestali vyhlížet i na Hradě a česko-americké vztahy fungují zcela mimo vliv Hradu. Dokonce si Američané dovolili vyznamenat ředitele BIS Koudelku, kterého prezident veřejně napadá a vytrvale odmítá jmenovat generálem přes opakovaný návrh vlády.

Důvod je nasnadě. V liberálních demokraciích, hrají osobní vztahy až druhé housle za dlouhodobou zahraničněpolitickou orientací státu. Vzájemné sympatie mohou samozřejmě pomoci, ale proti chladné a neoblomné logice státních zájmů mnoho nenadělají. Na rozdíl od samoděržaví, kde může nový panovník obrátit dosavadní spojenecké závazky na hlavu, jako to udělal Petr III, když během sedmileté války uzavřel mír s Pruskem, protože jej obdivoval a navzdory tomu, že bylo de facto poraženo, existuje jistá kontinuita.

Prezident Trump navzdory své rétorice a některým pokusům o zmírnění sankcí vůči Rusku, žádný radikální obrat směrem do Putinovy náruče neprovedl. Navíc vnímá Čínu jako hlavního geopolitického protivníka Spojených států a vlastně všechno, co v tomto ohledu prosazuje naše hlava státu — nová hedvábná stezka, čínské investice a další — jde přímo proti jeho politice. Kmoníček měl možná pravdu o rizikové sázce, kterou prezident vyhrál. Jen si možná měl raději vsadit v sázkové kanceláři. Ta by mu jeho výhru třeba i skutečně vyplatila.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner