Čin dvou olomouckých studentek, které nebyly lhostejné k zoufalé situaci dětí ve zničených obcích na východním Slovensku, patří k neznámé česko-slovenské historii. Díky uchovanému svědectví Květoslavy Bartoňové ho můžete 75 let po konci války objevit v Příbězích 20. století, které vysílá Český rozhlas Plus.

Po 2. světové válce se tisíce Čechoslováků ocitly v zoufalé situaci. Během bombardování ztratili domovy, trpěli hlady a nemocemi. Nejhorší situace panovala na severovýchodním Slovensku, kde na podzim roku 1944 probíhaly tvrdé boje Karpatsko-dukelské operace. Většina obyvatel se zachránila včasnou evakuací, po návratu domů je čekal hrůzný pohled na trosky domovů a stovky těl mrtvých vojáků. Zejména pro děti to byl traumatický zážitek. Rodiny přišly o přístřeší, děti o možnost chodit do školy, některé zůstaly opuštěné a závislé na pomoci okolí.

Pomoc organizovaly československé úřady, Spojené národy pro pomoc a obnovu UNRRA, o děti vracející se z koncentračních táborů se staral zkušený sociální pracovník Přemysl Pitter. Až 75 let po druhé světové válce se objevuje dosud nezdokumentovaný případ výjimečné poválečné solidarity – záchrany 45 dětí ze zničených východoslovenských vesnic v tzv. Údolí smrti, kterou zorganizovala osmnáctiletá studentka Květoslava Bartoňová, tehdy Axmanová. Její vyprávění natočili v roce 2016 redaktoři Paměti národa, publikují ho ale až nyní podle přání výjimečně skromné paní Bartoňové.

Když osmnáctiletá Květa Axmanová přijela v létě 1946 se spolužačkou Věrou Kristovou z Učitelského ústavu a dvěma gymnazisty do zpustošeného Údolí smrti, prožili všichni otřes. Do obcí Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná tehdy vezli z Olomouce sbírku šatstva a dalších potřebných věcí. Po návratu se Květa nemohla zbavit vzpomínek na výjevy zkázy napáchané válkou a nespokojila se s jednorázovou dobročinnou pomocí.

Nuzné a deprimující prostředí, z něhož děti vysvobodila, popsala Květa ve svém vyprávění pro Paměť národa. „Zbyla tam jediná zděná budova. Nižná Pisaná a Vyšná Pisaná byly srovnané se zemí. Z těch vesnic nezůstalo nic. Když jsme jimi procházeli, museli jsme mít průvodce, který věděl, že z cesty nesmíme ustoupit ani o krok, protože tam byly nášlapné miny,“ vyprávěla paní Bartoňová. Místní obyvatelé s vděkem přijali oblečení a provedli je obcemi v Údolí smrti. Název mu dali sovětští a českoslovenští vojáci, kteří tam na podzim 1944 sváděli krvavé boje s jednotkami Wehrmachtu.

Obyvatelé žili v provizorních staveních z kmenů a chvojí, ve kterých se v jediné místnosti tísnilo i několik rodin. „,Vezměte si nás, vezměte si nás!‘ prosily nás děti, protože to byli sirotci. Oni už neměli nikoho, byli sami,“ vyprávěla paní Květoslava. „Škola nebyla a všechno tam bylo zlikvidované, nezůstalo vůbec nic. Vzali jim i dobytek, hrozná bída a utrpení.“

Květa jako osmnáctiletá školačka neměla peníze, aby jim zajistila jídlo a ubytování. Děti hned odvést nemohla, ale na zpáteční cestě do Olomouce vznikl plán, jak by se jim dalo pomoci pod hlavičkou právě vzniklé olomoucké pobočky Československé společnosti. Jen díky osobnímu nasazení studentek měly děti ve věku od 6 do 14 let na začátku školního roku 1946/47 zajištěné jídlo, ubytování, lékařkou péči, zotavily se z válečných traumat a několik z nich na Olomoucku našlo i náhradní rodiny.

Dochovaly se seznamy dětí

Přípravy nemohly trvat dlouho, protože letní prázdniny se chýlily ke konci a děti měly v Olomouci nastoupit do školy. Studentka učitelství Květa Axmanová zaslala do vesnic prosbu, aby děti na její náklady vypravily do Olomouce, že je bude čekat na nádraží. Na konci srpna jí konečně došel telegram od místního úřadu: „Oznamujeme, že děti v počtu pětačtyřicet odcestují 30. srpna o 4. hodině ranní.“

Děti vybrané místními úřady tak díky dívkám přijely ze Svidníku do Olomouce na konci léta 1946. Byly v zuboženém stavu, podvyživené, některé z nich zavšivené a bosé: „Čekala jsem je na nádraží s lékařkou z Červeného kříže. Přivezly jsme je do tělocvičny Komenia (místní škola, pozn. red.), kde jsem pro ně měla připravené slamníky. Zůstaly tam jen pár dní,“ vzpomínala paní Květa. Všechny děti prošly lékařskou prohlídkou. Později vznikly i fotografie, které posílala Československá společnost dárcům s poděkováním, že právě tomuto dítěti zachránili život. Květa si vytvořila seznam obsahující jména dětí, jejich věk a váhu.

O třináct dívek se postaraly sestry Voršilky, které je ubytovaly v penzionátu. Kronika řeholnic, ve které bychom se mohli dočíst detaily, shořela. Řeholnice ji ukryly u jedné rodiny, po estébácké likvidaci klášterů během Akce K se ale rodina polekala a kroniku spálila. Zbytek dětí našel nový domov v rodinách v Olomouci a v okolí, které se přihlásily na výzvu Československé společnosti.

„Občas jsem se na ně chodila do rodin podívat a informovat se, jak se adaptují, ale nic víc. Záleželo mi na tom, aby byly v pořádku. Aby se učily a měly z toho něco, když už jsem se do toho dala,“ vysvětlovala paní Bartoňová. Některé děti také pozvala na návštěvu k sobě domů, kde jim hrála na klavír.

Jak vyplývá ze zápisů ze schůzí Československé společnosti, získaly studentky na první desetiměsíční pobyt dětí celkem 125.510 Kčs. Začal nový školní rok a Květa neměla už na děti tolik času. Projekt ale neopustila. V dubnu 1947 se stala členkou řádného výboru Československé společnosti a na pomoci dětem z východního Slovenska se podílela i v následujících dvou letech.

„Udělala jsem to, protože jsem měla ráda děti a chtěla jsem jim pomoct. To byla moje jediná myšlenka: potřebují pomoct a já musím něco udělat. Byly to takové skromné děti, nenáročné, vděčné. Měly mě rády, protože věděly, že beze mě by tu nebyly. Ale nedala jsem jim svou adresu, ony neměly proč se o mě zajímat. Já jsem to prostě musela udělat a tím to pro mě skončilo,“ uzavřela Květa Bartoňová své vyprávění pro Paměť národa.

Zapomenutá akce česko-slovenské pomoci

Příkladná akce česko-slovenské poválečné pomoci zapadla nejen díky skromnosti Květoslavy Bartoňové i druhé studentky Věry Kristové, ale i kvůli změně režimu po únoru 1948. Aktivity Československé společnosti, ustavené 27. března 1946 v Praze (a v den narozenin prezidenta Beneše 28. května 1946 v Olomouci) nebyly komunistům po chuti. Příliš evokovaly duch masarykovské první republiky a v jejím čele stály významné nekomunistické osobnosti.

V Olomouci to byl středoškolský profesor Adolf Kubis, představitel Národní jednoty pro východní Moravu, kterého pro jeho vlastenectví po vypuknutí války zatkli nacisté a věznili ho v Buchenwaldu a Dachau. Z veřejného života i Československé společnosti se stáhl hned po nástupu komunistů k moci. Naštěstí se ve Státním okresním archivu Olomouc zachovaly zápisy ze schůzí, které vypovídají o této akci i o tom, že Květa Bartoňová byla jejím hnacím motorem.

Na Československou společnost se obrátila po návratu z východního Slovenska v létě 1946 na doporučení svého tatínka, kterému se svěřila s přáním pomoci zbídačelým dětem. Nejdříve jí vynadal, protože si uvědomoval náročnost takové akce, ale poslal ji za rodinným známým Adolfem Kubisem, sedmdesátiletým předsedou Československé společnosti v Olomouci.

Studentka Květa tak získala od Československé společnosti důležitou záštitu a písemné osvědčení: „Květoslava Axmanová pracuje po celé prázdniny v intencích této korporace a obstarává a vede obětavě krásnou akci o umístěných rusínských a slovenských dětí, které postrádají v poválečných poměrech a poruchách na východním Slovensku výchovy školní,“ píše se v osvědčení, které si Květa schovávala až do své smrti.

Právě tento úřední dobropis jí otevřel dveře u sponzorů, od kterých mohla Československá společnost získat peníze na ošacení, ubytování a jídlo pro třináct dětí, které měly být umístěny v penzionátu sester řádu sv. Voršily v Olomouci. 

„S tím osvědčením jsem chodila po fabrikách: Moravské železárny, provazárna Manila, Andr a syn… U arcibiskupa Prečana na arcibiskupství jsem si lízla ostudu se svými děravými teniskami. Lokajové mi otvírali dveře a já jsem z toho byla celá vyjevená, až mě předvedli k arcibiskupovi,“ vzpomínala Květa. U arcibiskupa uspěla. Slíbil jí jednorázovou částku v řádech stokorun. 

K pravidelné podpoře tak získala Československá společnost několik místních firem, které platily 900 Kčs na jedno dítě měsíčně (v roce 1947 průměrný plat dosahoval 3120 Kč, pozn. red.). Patronát nad dětmi převzala Olfedo, továrna na cukrovinky, Čokoládovna Zora, Čechoslavie, importní a exportní společnost, Ředitelství Dopravních podniků, skupina lékařů, žákyně hospodářské školy, Spořitelna v Olomouc, Báňská a hutní společnost, Státní dráhy, Solné mlýny v Olomouci, bankovní zaměstnanci, Elektrické podniky v Olomouci, Manila, Obchodní a živnostenská komora.

Studentka sepsala výzvu, aby lidé pomohli a letáky rozdala ve firmách. Podařilo se jí získat desítky pravidelných dárců – přispívali jí například zaměstnanci Ćeskoslovenských drah, kde pracoval její otec, strhávali si jednu až deset korun ze mzdy každý měsíc pro tyto zachráněné děti z Vyšné a Nižné Pisané. „Sháněla jsem oblečení, knížky, sešity, pouzdra, pastelky, pera, hračky, boty pro ty děti, aby byly vybavené,“ vyprávěla Květa. 

Vše změnil únor 1948

V roce 1948 pobývaly v Olomouci a okolí východoslovenské děti třetím rokem a Květa dokončila studium Učitelského ústavu. Nastoupila jako učitelka na základní školu do vesnice nedaleko Olomouce a neměla to jednoduché – nesouhlasila s komunistickým převratem v únoru 1948. Její otec legionář měl své neblahé zkušenosti s bolševiky z Ruska a svoji dceru před nimi varoval. Rodině Axmanových, tak jako tisícům jiných, komunisté znárodnili pozemky. Tetu Annu Axmanovou, řeholnici řádu Milosrdných sester, obvinila Státní bezpečnost z velezrady. Prošla výslechy StB, po kterých skončila na psychiatrii. Ve vykonstruovaném procesu dostala pět let vězení. V kriminále řeholnice brousila bižuterii. Po propuštění onemocněla rakovinou plic a v prosinci 1967 zemřela.

V roce 1950 se Květa vdala za Miloslava Bartoně, který působil jako vědecký pracovník v textilu a chemii. I on pocházel z rodiny poznamenané komunistickou totalitou. Jejich tkalcovnu bavlny v obci Jedlí, která zaměstnávala kolem stovky lidí, komunisté znárodnili.

Paní Květoslava vychovala syna a dceru. Syn zemřel na konci 80. let na rakovinu a paní Květoslava byla přesvědčená, že onemocněl v důsledku havárie atomové elektrárny Černobyl. Její život poté naplňovala radost z dcery, která se stejně jako ona stala učitelkou, a čtyř vnuček. Pravidelně ji navštěvovali i její žáci a roce 2017 se konečně setkala i s jedním ze zachráněných dětí z Údolí smrti.

Nalezený chlapec ze seznamu slečny Květy

Jako student píšící absolventskou práci jsem Květoslavu Bartoňovou navštívil v nemocnici třikrát. Když ji z nemocnice propustili, pozvala mě k sobě domů. Paní Bartoňová stále žila v rodinném domě v Olomouci-Neředíně, který postavil její otec, František Axman, bývalý legionář a zaměstnanec československých drah.

Květoslava Bartoňová se narodila v roce 1928. Jedna z jejích dětských vzpomínek pochází z roku 1945, když se k městu přiblížila fronta. Rodina se přestěhovala z hezkého bytu do sklepa, kde otec zabednil okna železničními pražci. Své dceři do podzemí přestěhoval i klavír, aby přišla na jiné myšlenky: „Přízemí vedlejšího domu obsadili Sověti. Z okna trčelo dělo. Stříleli na německé zákopy na naší zahradě. Všechna okna jsme měli rozbitá, protože u sousední školy spadla bomba,“ vyprávěla Květoslava Bartoňová.

Obýváku paní Květy Bartoňové vévodil klavír, na stěnách visely fotografie jejího otce v legionářské uniformně s vyznamenáními, fotografie manžela, dětí a čtyř vnuček. Pokoj také zdobilo několik obrazů, jeden zobrazoval zestátněnou fabriku rodiny Bartoňových v malebném údolí potoka Březná. V kredenci stála sklenice s bižuterií, kterou brousila její teta v komunistickém lágru.

Zajímal jsem se, zda je v kontaktu s některým tehdejším dítětem z Údolí smrti. Jestli nezná jejich osud? Říkala, že s nimi ztratila kontakt už v roce 1947. Nikdy se s nimi později nesetkala. Nasměrovala mě na svého bratrance, který se prý s jedním ze zachráněných dětí shodou okolností setkal. A tak jsem vypátral jistého pana Izáka. Když jsem mu vysvětlil, s čím za ním přicházím, srdečně mě přijal se slovy, že o paní Bartoňové nikdy neslyšel. Ale potvrdil, že pochází z Vyšné Pisané a dříve se jmenoval Jan Vanát. Jeho jméno se nachází na seznamu paní Bartoňové a odpovídá i ročník narození 1940.

Janu Izákovi rozenému Vanátovi maminka zemřela při porodu během bojů v Údolí smrti. Otec nepřežil zranění střepinou, když se matce snažil sehnat pomoc. Z dětství ani z příjezdu do Olomouce si Jan Izák nepamatuje skoro nic, bylo mu pouhých šest roků. Adoptovali ho Izákovi, sedlácká rodina ze Skrbně nedaleko Olomouce. A o dva roky později přijali i jeho mladší sestru Helenu: „Měli druhý největší grunt tady ve Skrbni a neměli děti, tak si mě a sestru vzali. Tady je škola a tam jsem nastoupil hned v září roku 1946,“ vypráví Jan Izák, vyučený opravář zemědělských strojů, dlouholetý pracovník JZD ve Skrbni, který poprosil, zda by se mohl s paní Bartoňovou osobně pozdravit. Květoslava Bartoňová žila v Olomouci od pana Izáka jen asi deset kilometrů. Hned od pana Izáka jsem se vypravil za paní Bartoňovou.

Když jsem jí řekl o panu Izákovi, neskrývala nadšení a souhlasila, aby ji navštívil. Za dva týdny jsem jí už pomáhal nachystat chlebíčky a uvařit kávu. S panem Izákem přišla i jeho žena. Objímali se, plakali dojetím. Jan předal kytici růží a krabici hanáckých vdolků. Společně jsme si sedli do obýváku. Procházeli si fotografie, seznamy dětí a další dokumenty ze záchranné akce z Údolí smrti. Jan Izák, dříve Vanát, vyprávěl o svém dětství, o rodině, svých dětech a vnoučatech. Jeho manželka dojatě děkovala Květě, že jí přivedla muže na Moravu. Paní Bartoňová zahrála na klavír.

Zemřela půl roku poté v nedožitých devadesáti letech, aniž by její příběh vešel ve všeobecnou známost, jak by si zasluhoval. Takové však bylo její přání.

Hrála na klavír a usmívala se na mě, vzpomíná Anna

Až letos v dubnu jsem se dozvěděl, že týden před její smrtí došlo ještě k jednomu dojemnému setkání. S kolegy s Paměti národa jsme se rozhodli vypátrat děti, které paní Bartoňová zachránila. Zveřejnili jsme výzvu na sociálních sítích a v médií a přihlásili se nám příbuzní tří zachráněných dětí. Děkovali nám, že o této akci budeme vysílat a psát, protože jejich rodičům velmi pomohla. Přihlásila se i paní Anna, jedno ze zachráněných dětí.

Květoslava Bartoňová si sice nepřála popularizaci, prosila mě i kolegu redaktora z Paměti národa Víta Lucuka, ať její příběh necháme až do její smrti jen v rozsáhlé databázi příběhů. Před pár týdny jsme si řekli, že nastal čas její příběh zveřejnit. V redaktorském týmu Paměti národa jsme se rozhodli najít všech pětačtyřicet dětí a zdokumentovat jejich osudy. Za pomoc děkujeme především starostům slovenských obcí Vyšná a Nižná Pisaná. I díky nim a mediální výzvě, aby se nám přihlásily děti z Údolí smrti, jsme zjistili, že z nich žije pravděpodobně už jenom třináct zachráněných dětí – tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané.

„Slečna Axmanová pro mě byla anděl. Hrála mi na klavír, často se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Stále jsem na ni myslela, její jméno mě provázelo celý život,“ popisovala mi po telefonu v době koronavirové epidemie paní Anna Veichartová, rozená Štefanisková. Zavolala mi, když se od dcery paní Bartoňové dozvěděla, že jsme začali pátrat po dětech z Údolí smrti. Je jedním z nich, její jméno se nachází na seznamu paní Květy. Povzdechl jsem si: „Škoda že jste se nesetkaly, paní Bartoňová před dvěma lety zemřela.“ „Ale my jsme se potkaly!“ zvolala paní Veichartová. Navštívila ji v nemocnici pouhý týden před její smrtí. Její jméno našla na internetu ve sbírce příběhů Paměť národa.

Anna Veichartová, rozená Štefanisková se narodila v roce 1937 na slovensko-polské hranici v Nižné Pisané, kde tehdy žilo asi 260 obyvatel. Lidé zde hospodařili v dřevěných chalupách s hliněnými podlahami, živili se zemědělstvím, dřevorubectvím a chovem dobytka.

Anna s láskou vzpomíná na svého tatínka Vasila Štefaniska, který vyráběl nábytek. Díky němu měli jako jediní v obci chalupu s dřevěnou podlahou. „Byl to nejlepší tatínek pod sluncem, moc hodný a šikovný člověk,“ vypráví Anna Veichartová. Sovětská a československá vojska 8. září 1944 zahájila Karpatsko-dukelskou operaci a fronta se přiblížila k jejich domovu. Anna sledovala, jak otec se strýcem ve spěchu kopali na zahradě bunkr. Když začala dělostřelecká palba, rodina se ukryla do této zemljanky. Jejich chalupu obsadili němečtí vojáci: „Z vedlejší vesnice Kapišové stříleli z děl přes naši dědinu do lesů na Vyšnou Pisanou,“ vzpomíná Anna. Obyvatelé Nižné Pisané byli vojáky vyzváni, aby opustili obec. Její tatínek naložil na žebřiňák zásoby jídla, hlavně sádlo, máslo, maso, pytle s moukou a na vrch peřiny. Na ně posadil Annu a další tři své děti, zapřáhl koně a rodina vyjela po cestě směrem na Svidník. Měsíce rodina Štefaniskových přečkala u různých sedláků, kteří je přijali pod svoji střechu.

Děti lákaly voňavé peřiny a teplo

Válka skončila, ale domů se Anna nevrátila, nebylo kam: „Všichni v obci měli doškové střechy kryté slámou, když začaly boje, shořely jako papírový čert. Vůbec nic tam nezbylo, jenom fara a kostel,“ vysvětlovala Anna. Rodina našla útočiště ve mlýně, kam otec jezdíval s obilím. Anna vzpomíná, že se její tatínek chtěl mlynáři odvděčit a tak tvrdě pracoval, nosil pytle, dřel v lese, až z toho onemocněl, dostal zánět ledvin.

Osmiletá Anna po válce odjela s některými dalšími dětmi z válkou zničeného kraje do Starého Smokovce ve Vysokých Tatrách na zotavovací pobyt. Když se o několik měsíců později vrátila domů, dozvěděla se, že její otec zemřel v nemocnici po nezdařené operaci ledvin. Se sourozenci a matkou bydleli u strýce v obci Dobroslava, dva a půl kilometrů od Nižné Pisané. Do rodné vsi se Anna znovu podívala až po tři čtvrtě roku: „Maminka mě zavedla k místu, kde bývával náš domeček. Stála jsem na pěšince a dívala se. V jizbě jsme měli pec. Z ní zůstalo jen torzo a všude bylo plno střepů z hrníčků, které jsme měli zavěšené po stěnách,“ vzpomíná Anna Veichartová. Do paměti se jí také vrylo, jak lidé z okolních kopců stahovali mrtvé vojáky a skládali je do rakví z neohoblovaných prken.

Anna, aby přežila zimu, odjela na další krátkodobý pobyt organizovaný úřady do Tatranské Polianky, kde zůstala do jara 1946. Na léto se vrátila za maminkou a sourozenci, ale na konci srpna se rozloučili s tím, že se našli dobří lidé, kteří se o ni postarají. Osmiletá Anna se sestrou Marií, bratrem Vasilem a dalšími dětmi z Vyšné a Nižné Pisané vyrazili na cestu do Olomouce, kterou již zorganizovala Květoslava Bartoňová, tenkrát Axmanová.

Bratr se sestrou našli nový domov v rodině Hladkých a Anny se dočasně ujali Ježkovi. Na Slovensku spávala na slámě, v Olomouci ji prý po horké koupeli uložili do voňavých peřin: „Slečna Axmanová za mnou chodila, jednou mě vzala k sobě. Hrála mi na klavír, poprvé jsem viděla klavír. Hrála krásně, vždycky se na mě podívala a usmála se. Pořád ji vidím před sebou. Ani nevím, jestli jsem u ní byla jednou, dvakrát, třikrát. Slečna Axmanová pro mě byla anděl,“ vypráví Anna Veichartová.

Po roce se Anna vrátila do Nižné Pisané, kde matce mezitím sousedé postavili provizorní obydlí. Zůstala u ní přes prázdniny, ale na konci léta ji zase matka poslala na Moravu: „Bydlela v dřevěné chatrči. Byly to jen desky zasunuté do sebe a žádná tepelná izolace. Maminka říkala: ‚Co bys tady děvče dělala? Jenom zimy bys užila.‘ To jsem chápala. Říkala jsem: ‚Ale já chci být tady s vámi.‘ A maminka odpověděla: ‚Bude ti lépe tam, kde je ti teplo,‘“ vzpomíná Anna, která další dva roky strávila u Jurů z Brodku u Konice. Poté žila v dětském domově v Olomouci v Mayově vile.

Do rodné vsi jezdila na prázdniny, ale natrvalo se tam už nevrátila. Provdala se za vojáka Zdeňka Veicharta a našla si práci na odboru kultury okresního národního výboru v Martině, kde s manželem bydleli. V roce 1987 se přestěhovala do Velkých Losin, kde žije dodnes. Má tři děti a čtyři vnoučata.

Našla svého anděla z dětství ve sbírce příběhů Paměť národa

Anna Veichartová rozená Štefanisková nezapomněla na dávnou tvář usměvavé slečny Axmanové. Mnohokrát si na ni vzpomněla, ale nevěděla, jak by ji objevila: „Myslela jsem na ni. Její jméno, které jsem znala z dětství, mě provázelo celý život. Jaká byla úžasná, milá, jak mě vedla za ruku. Bylo mi s ní opravdu dobře, protože potom, co jsem přišla o tatínka, jsem si připadala strašně opuštěná.“

V roce 2017 sepisovala své vzpomínky na dětství, a když na internetu hledala informace o bojích na Dukle, našla na Paměti národa vyprávění Květoslavy Bartoňové rozené Axmanové, která pomohla dětem z Údolí smrti. „Říkám si: ‚Proboha, vždyť to je ta paní, na kterou pořád myslím, a ona ještě žije!’“ popisuje své překvapení Anna Veichartová.

Týden na to už stála v jejím nemocničním pokoji. Po sedmdesáti letech se znovu setkala se svou zachránkyní: „Objala jsem ji, přitiskla k sobě a řekla jsem: ‚Já jsem tak strašně šťastná, že jsem vás konečně objevila. Vždyť jsem na vás myslela celou dobu od roku 1947, kdy jsem vás viděla naposledy.‘ A ona řekla: ‚No to není možné! To jsem si ani nemyslela, že jsem na vás tak zapůsobila.‘ Řekla jsem: ‚Pořád jsem vás viděla, jak sedíte za klavírem a usmíváte se na mě,‘“ popisuje Anna setkání, které se odehrálo v roce 2017.

I když ji Květa přesvědčovala, že se brzy vrátí domů a bude jí moci znovu zahrát na klavír, Anna tušila, že se loučí naposledy. Uplynul týden a Květoslava Bartoňová zemřela.

O autorovi: Jan Kvapil

Šestadvacetiletý Jan Kvapil, dokumentarista a novinář spolupracující s Pamětí národa, v roce 2016 hledal téma absolventské práce na žurnalistice na Palackého univerzitě v Olomouci. Procházel příběhy v databázi Paměti národa a našel vyprávění Květoslavy Bartoňové, které rok předtím zaznamenal dokumentarista, editor Paměti národa Vít Lucuk. Paní Bartoňová žádala, aby její příběh nebyl během jejího života publikovaný, nestála o popularitu. Ve vyprávění dlouze vzpomínala na svého otce československého legionáře, na tetu řeholnici vězněnou komunisty, na manželovu rodinu, která vlastnila továrnu, co jim komunisté sebrali, na úmrtí syna na rakovinu. Novináře Kvapila při poslechu jejího vyprávění na Paměti národa nejvíc zaujala drobná poznámka paní Bartoňové, že pomohla dětem z Údolí smrti, a rozhodl se o této události zjistit víc: „Paní Bartoňovou jsem poprvé navštívil na oddělení geriatrie Fakultní nemocnice Olomouc, kde se léčila po zranění kyčelní kosti. Malá osmdesáti osmiletá stařenka ležela na pokoji spolu s několika dalšími pacientkami. Doktor jí zakázal vstát z postele, a tak jsem si k ní sedl a dlouho jsme si povídali. Nikdy se tím, co tenkrát udělala, nechlubila. Byla to úžasná paní,“ doplňuje dokumentarista Kvapil.

Paměť národa

Paměť národa je unikátní sbírka obsahující skoro deset tisíc příběhů z 2. sv. války a komunismu. Spravuje ji obecně prospěšná společnost Post Bellum. Vzpomínky zaznamenávají redaktoři takřka dvacet let. V následujících letech chtějí lidé z Paměti národa otevřít v krajských městech moderní muzea 20. století tzv. Instituty Paměti národa. Paměť národa je závislá na podpoře soukromých donátorů. Pomozte i vy. Klikněte zde. Staňte se členem Klubu přátel Paměti národa. Děkujeme. 

Poděkování

Květoslava Bartoňová si sice nepřála popularizaci, prosila mě i kolegu redaktora z Paměti národa Víta Lucuka, ať její příběh necháme až do její smrti jen v rozsáhlé databázi příběhů. Před pár týdny jsme si řekli, že nastal čas její příběh zveřejnit. V redaktorském týmu Paměti národa jsme se rozhodli najít všech pětačtyřicet dětí a zdokumentovat jejich osudy. Za pomoc děkujeme především starostům slovenských obcí Vyšná a Nižná Pisaná. I díky nim a mediální výzvě, aby se nám přihlásily děti z Údolí smrti, jsme zjistili, že z nich žije pravděpodobně už jenom třináct zachráněných dětí – tři z Vyšné Pisané a deset z Nižné Pisané.

Pomozte najít další příběhy z Údolí smrti

Redakce Paměti národa dokumentuje další děti z Údolí smrti. Jejich svědectví postupně zpřístupní na Paměti národa. Pakliže znáte někoho z Vyšné či Nižné Pisané, kdo by mohl podat svědectví, že pochází z pětačtyřiceti dětí zachráněných Květoslavou Bartoňovou roz. Axmanovou, budeme vděční, když se ozvete Paměti národa.