NEZNÁMÉ PŘÍBĚHY FILMŮ / Pro Dušana Kleina (27. 6. 1939 – 9. 1. 2022) se film stal osudem nejpozději od roku 1953, kdy se jako čtrnáctiletý objevil v hlavní dětské roli agitky Jiřího Weisse Můj přítel Fabián. V letech 1958–1963 absolvoval režii na FAMU, debutoval s Miroslavem Sobotou reminiscencí válečných traumat Místenka bez návratu (1964), od počátku 70. let proslul jako režisér detektivek a kriminálek. A pak přišla komedie Jak svět přichází o básníky (1982), nečekaná výhybka k veselohernímu žánru, v němž začal slavit svou nostalgickou poetikou překvapivé úspěchy. Cesta k oběma žánrům byla ale vlastně zcela náhodná. 

Nový šéfdramaturg Ludvík Toman, „to železný koště, co vymetá Barrandov“, jak se sám označil, totiž po svém nástupu koncem roku 1969 prohlásil: „Klein točit nebude – za prvé proto, že je Žid, za druhé je malý a za třetí by se mu mohlo během natáčení něco stát.“ Pak Kleinovi vnucovali, aby natočil propagandistické drama Klíč (1971), a on se úlitbě, které se posléze rád ujal Vladimír Čech, vyhnul právě díky tomu, že mu Václav Šašek náhodně nabídl scénář na detektivku (Jeden z nich je vrah,1970). Natočil jich pro kina ještě dalších osm, než se mu v roce 1979 dostal do rukou tehdy ještě rukopis humoristické prvotiny Ladislava Pecháčka (* 6. 12. 1940), románu Amatéři. Kniha vyšla v roce 1980 v královéhradeckém nakladatelství Kruh a asi málokdo předpokládal, že vzápětí vznikne nejen její filmový přepis, ale po něm i další a další pokračování se stejnými protagonisty.

Strázně, nejistoty a suverenita paniců

Středoškolák Štěpán Šafránek (Pavel Kříž) potají šmíruje přednosti zákaznic své matky (Míla Myslíková), maloměstské švadleny. Žije však zároveň ve světě poetických představ, které obratně vtěluje do veršů, jimiž se snaží zapůsobit také na někdejší spolužačku Marcelu Borůvkovou, zvanou Borůvka (Miroslava Šafránková). Panické strázně a nejistoty zahání četbou návodných „knížek pro chlapce“ a varovnými upomínkami sexuologa profesora Vodičky (Jaromír Kučera) na „všelijaké myšlénky“, zvyšující se pohlavní dráždivost, a tudíž potřebu studené sprchy.

Štěpánovy erotické verše se stanou předmětem výtek soudružky ředitelky (Jiřina Jirásková) a její výzva „zapojte se, chlapci, zapojte se“ přivede kamaráda Marka, zvaného Kendy (David Matásek), k nápadu zinscenovat na rozloučenou se školou „experimentální divadlo“. Sice klasickou Tylovu Lesní pannu aneb Cestu do Ameriky (1850), ale „my to budeme hrát nově, (…) zdůrazníme problém rozděleného světa“. Režírovat bude místní ochotník, podnikavý řezník Čermáček (Jiří Císler), hudbu napíše Kendy, texty Štěpán. Vinařský podnik, kde pracuje Kendyho otec (Adolf Filip) je získán jako financiér, propagačnímu referentovi Nádeníčkovi (Oldřich Navrátil), u kterého pracuje Borůvka jako sekretářka, vylepší Štěpán pracovní referát květnatými dobovými frázemi.

Pohledy skrze klíčovou dírku

Komedie Jak svět přichází o básníky, jejíž název vznikl z podtitulu Amatérů, představuje dnes úvod asi i ve světovém měřítku unikátní série celkem šesti celovečerních komedií vznikajících v rozmezí let 1981–2016 a mapujících spolu s pokračujícími osudy dvou celoživotních kamarádů současně i proměny okolního světa. Už první erotické zkušenosti a zkoušku dospělosti za normalizace absolvují ale Štěpán a Kendy s poetickým espritem, humornou nadsázkou a kritickým sarkasmem, stejně jako potom třeba následky politického převratu v roce 1989 a další osobní i společenské eskapády.

„Kolik už jsme asi četli podobných humoresek bodře těžících z maloměstských historií a kolik vtipálků tupilo a tupí svá pera na lechtivém parodování prvních pohledů skrze klíčovou dírku a podpolštářové četby příruček pro postpubescentní jinochy?“ psal jsem ale sám tehdy nad původní Pecháčkovou předlohou (Tvorba č. 35/1980). Dnes je můj pohled na úvod potomní „básnické“ hexalogie i celý její fenomén smířlivější. Právě obyčejností, trapností i poetičností trablů středoškoláků se kniha i film vymkly z dobových ideologických nároků a vstoupily do povědomého i podvědomého intimního světa čtenářovy i divákovy zkušenosti. Svědčí o tom dozajista především návštěvnost filmu v kinech (1 604 259 diváků do půlky 90. let), stejně jako dodnes nesčetné reprízy televizní.

V Americe je blaze

Štěpán soupeří s Nádeníčkem o Borůvčinu přízeň, zatím se ale na přípravách představení začínají podílet také spolužáci, účastní se i obávaný chemikář Ječmen (Josef Somr) a jeho manželka (Slávka Hozová), nakonec málem půl městečka. Amatéři ovšem své „syntetické divadlo“, muzikál, teprve tvoří, mimo jiné v sauně, jejíhož svérázného lázeňského Bouchala (František Ringo Čech) rovněž angažují. „Ono taky záleží na tom, s kým se člověk potí“, a tak Štěpán nakonec najde tu správnou básnickou inspiraci až u nemocné Borůvky, i když ve vší počestnosti. 

Z domova důchodců vydolují autoři někdejší hereckou hvězdu Valeriána Adolfa (František Filipovský), teď nemírně prostořekého alkoholika, hlavní role zamilované dvojice dostává však od rejži Čermáčka k Štěpánově rozladění právě Borůvka s Nádeníčkem. „Nezdá se vám, že to s těma srandičkama už přeháníte?“ vyčítá mu ve škole profesorka Šindlerová (Zdena Hadrbolcová), aniž by tušila, že ji student viděl při matčině zkoušení šatů v podprsence. Štěpán žárlí na Nádeníčka, Borůvka zas na jeho spolužačku, prsatou Janu (Barbora Štěpánová). Všechny pak při zkouškách zaskočí za zpěvu songu V Americe je blaze (Šubyduby Amerika) Bouchal neuvěřitelnými pohybovými kreacemi. Viděl je v televizi, jak se přizná…

Osudové setkání

Ladislav Pecháček, původně vojenský posádkový lékař, působil po vyhazovu z armády v roce 1971 jako obvoďák v Chomutově, od roku 1974 v Prachovicích na Chrudimsku, pak i jako závodní a posudkový lékař a po listopadu 1989 také jako okresní úředník. Své konkrétní zkušenosti od studií až po letitou vlastní praxi dokázal pak od Amatérů vtělovat i do dalších příběhů, teď už rovnou filmových, v nichž jeho hrdinové přirozeně stárnou a se skeptickým humorem zvládají další a další výzvy, které před ně staví soukromí i společenské klima a jeho turbulence.

V knize Petra Nového Dušan Klein aneb Jak básníkům chutná život (2003) označil právě proto Klein své setkání s Pecháčkem v tomto smyslu za osudové. Sešli se vlastně vrstevníci se stejnou životní zkušeností a obdobným smyslem pro humor, Klein se sklonem k sociálnímu cítění a sentimentu, Pecháček zas spíše k ironii a sarkasmu. Oba měli v té době stejně staré potomky, s obdobnými svízeli puberty, Kleinův syn navíc také studoval medicínu, oba mohli sloučit své vlastní vzpomínky na studia a ochotnické divadlo s obdobnými, a přece zas jinými zážitky další generace. To vše podpořeno Pecháčkovým detailním smyslem pro odposlechnuté a zažité a schopností vtělit to do přesvědčivých dialogů.

Vždycky se najde nějakej blbec

Jak píše Janin otec (Jiří Hálek), redaktor místních novin, Tylova hra v pojetí mladých „dostává zcela nový a netradiční náboj“, zkoušky ovšem drhnou, Štěpán zahání žárlivost rumem, „světový“ choreograf Hugo Snowden (Luděk Kopřiva) to „hází do figury“ sice zadarmo, zato úplně mimo mísu. Věc vezme do rukou první milovnice souboru servírka Vránová (Lenka Kořínková), která přivede jako nápovědu Nádeníčkovu milenku Vnoučkovou (Jaroslava Kretschmerová), tím je Štěpán zbaven soka, vzápětí však přichází pohroma. Televize chce natočit dvacetiminutový průřez představením!

Než dojde na nejhorší, usmiřuje se Štěpán s Borůvkou, televizní režisér Pergl (Jiří Kodet) chce být autentický, herci mají trému, při natáčení se snaží, seč můžou, Pergl však nevychází z úžasu nad úpravami obrozence, vrcholící výbuchy šampaňského na scéně. Štěpán s Kendym mu je vysvětlí potřebou přiblížit hru současnému divákovi: nechtějí si dělat legraci z klasiky, ale ze sebe sama, všechno „z radosti ze života“. „To je zajímavý,“ komentuje věc Filipovského Adolf do potlesku přítomných. „Ať řekneš sebevětší pitomost, když to podáš náležitě vědecky, vždycky se najde nějakej blbec, kterej ti zatleská.“ A Pergl představení s díky zhodnotí při odjezdu jako „velmi avantgardní, ovšem jestli to budeme vysílat, to vám zaručit nemohu“.

Nemiřte nikdy nahoru

Ta slova vystihují tak trochu i příběh filmu samého. Nejprve šlo podle Kleina všechno hladce, oproti předloze se jen nastudování Jiráskovy Lucerny změnilo na Tylovu Lesní pannu, protože Lucerna už se parodovala v komedii Blázni, vodníci a podvodníci (Tomáš Svoboda, 1980). A titul Amatér použil zas Polák Krzysztof Kieślowski pro svůj film z roku 1979. Literární scénář byl bez námitek schválen 14. 5. 1981, technický 29. 7., natáčení začalo 20. 7. 1981 a skončilo 23. 2. 1982, točilo se výhradně v reálech, a to především v Mělníku, zčásti i v Praze. Nesnáze nastaly jen s obsazením Kříže a Matáska kvůli jejich studiu na konzervatoři, dostali prý pak oba trojku z chování za to, že porušili zákaz točit v maturitním roce. 

A vadila i Jiřina Jirásková v roli ředitelky školy, Kleina nutili, aby postavu pro jistotu paralelně natočil i s jinou herečkou, což ale tiše ignoroval. Také schvalování hotového filmu ve Filmovém studiu Barrandov, kde v dramaturgické skupině Miroslava Hladkého vznikal, dopadlo příznivě. Zádrhel nastal až při schvalovačce u ústředního ředitele Čs. filmu Jiřího Purše. Po ní šel snímek na čas k ledu kvůli údajnému zesměšňování principů kulturní politiky státu a cynismu mladých, snad i jako výsledek jakýchsi vnitrostranických půtek. Placet dal filmu až člen ÚV KSČ, šedá eminence Pavel Auersperg, s tím, že z něj budou vystřiženy dvě básničky. Ta první zněla: „Chcete se upsat humoru? / nemiřte nikdy nahoru / nakukujte jen zpovzdálí / kde rozdávají metály.“

Názor v přítmí kina

A ta druhá? „Dejme si nalít ještě sklenku / nač spoléhat na myšlenku / nám stačí stárnout / budem vlivní, senilní a neomylní.“ Komedie, která končí záběry neobratného, tápavého, naivního, ale o to upřímnějšího prožitku prvních doteků lásky, prohnala asi bezděky právě letitým papalášům pěkně perka. Nepochopili ji jako přirozený a věčný dialog mládí a stáří, ale spatřili v jejím bezelstném humoru odraz vlastního syndromu ustrnulého monopolu moci na jedinou pravdu. 

Distribuční premiéra se odehrála 12. 11. 1982 v pražské Lucerně až po půlročním odkladu, kvůli šeptandě za enormního zájmu, protože podle Kleina „jedině v přítmí kina mohl tehdy divák vyjádřit svůj názor“. Snímek považovaný původně za okrajovou zábavu a natáčený proto s jen malým rozpočtem a na podřadný filmový materiál dosáhl rychle ohromující návštěvnosti – a tudíž i výdělečnosti – a to spolu s pověstí zakázaného ovoce otevřelo cestu dalším dvěma ještě předlistopadovým pokračováním. Přitom Kříž s Matáskem měli u prvního dílu za jeden natáčecí den 120 Kčs, Křížův celý honorář činil 2 600 Kčs. 

Nemožné i možné

Komplikací byla pak už „jen“ emigrace Lenky Kořínkové hned v roce 1982, později vdavky Miroslavy Šafránkové, dnes Drozdové, do SRN, kdy v berlínském tisku podrobila kritice samotného Purše, posléze v roce 1988 i emigrace Pavla Kříže. Filmy se však kvůli tomu už zakazovat přestávaly, a tak mohla být původní intuitivně cítěná a vzniklá trilogie o „básnících“ i nadále uváděna. Další tři části vyrobené po listopadu 1989 v soukromé produkci společností Heureka Film a pak Bio Illusion (poslední dvě), to už je zas jiný příběh. U prvního z nich nového souboje s pochybnostmi dramaturga (Jiří Blažek), „jestli ta naše kritika současných poměrů není přehnaná“, také ale neprůhledného financování a výplat honorářů ve stylu čistá dlaňovka. „Na druhé straně: poprvé – a zřejmě naposled – jsem zažil, že byl člověk zcela nezávislý na rozpočtu,“ svěřil se Klein. „Vše bylo tehdy možné.“

Po vstupním snímku Jak svět přichází o básníky následovaly tedy historicky ještě komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984, 1 745 229 diváků), Jak básníkům chutná život (1987, 1 731 174 diváků), Konec básníků v Čechách… (1993, 967 564 diváků), Jak básníci neztrácejí naději (2004, 407 406 diváků) a Jak básníci čekají na zázrak (2016, 151 016 diváků). Všechny v autorském tandemu Klein–Pecháček, všechny s ikonickým Křížem a Matáskem v hlavních rolích. A všechny také s unikátními animovanými titulky, vložkami a výtvarnými intervencemi v dekoracích od předních českých výtvarníků: v prvním filmu Stanislava Holého, pak Adolfa Borna, Jiřího Šalamouna, od čtvrtého dílu už jen Borna. Na poli zábavné komerce s nepřehlédnutelnými společensko-kritickými přesahy nesporný úspěch, jakkoli asi jen lokálního dosahu.

Zbavíme se tím břemene

„Bude-li každý z nás z křemene / je celý národ z kvádrů! / Zbavíme se tím břemene / vyhledávání kádrů,“ parafrázuje Štěpán vtipně a nadčasově Písně kosmické (1878) Jana Nerudy a právě tím si vyslouží od své profesorky výtku z přehánění. Česká „předposranost“, jindy jen pochopitelná zdrženlivost je pověstná, projevil ji sám Klein při střihu s Jiřím Brožkem, když nedůvěřivě eliminovali pauzy na divácký smích, a on tam pak byl i v místech, kde ho nečekali vůbec.

Dnes je film v kameře Emila Sirotka, s hudbou Zdeňka Marata, texty Vladimíra Poštulky a v dekoracích Vladimíra Labského pozoruhodným svědectvím nejen skurilního a kýčovitého socialistického milieu a mentality své doby. Také svědectvím našich povah, v nichž kádry mají pořád větší váhu než kvádry.