Bohatýři Dobryňa Nikitič, Ilja Muromec a Aljoša Popovič chrání Svatou matku Rus před cizáky (V. M. Vasněcov, 1898) FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
FOTO: Wikimedia Commons / volné dílo
ESEJ / Rusko po celá staletí leželo v Asii. Tamější slovanské a ugrofinské obyvatelstvo, o jehož christianizaci se postarala skandinávská dynastie Rurikovců, vykazovalo sice evropské mimikry, ale Rusko bylo od 13. století periferií mongolsko-tatarské civilizace. Později se součástí Ruska staly i turkické, kavkazské a sibiřské národy. Bílý car v Moskvě se tvářil, že mu přísluší zvláštní civilizační mise v Asii, a stále více hleděl i k Západu, který byl však od Ruska kulturně-politicky vzdálen celé věky. Reformami ruského imperátora Petra Velikého se Rusko vydalo v 18. století cestou europeizace a westernizace, což v neméně brutální podobě platilo i pro sovětsko-ruské časy. Koketérie ruských elit s eurasijstvím vyústila v Putinově éře v rozchod s Evropou a rozhodnutí pro Eurasii, což pro Rusko znamená nevyhnutelné pohlcení Čínou čili Asií.
Údajně prastará uralská hranice, která tak zásadně ovlivňuje naše přemítání o dichotomii Evropa/Asie či Západ/Východ, je vlastně docela mladým zeměpisným vynálezem. Až do počátku 18. století byl totiž za evropsko-asijskou hranici považován tok řeky Don. Aktérem oné fatální změny, anebo spíše „nástrojem“ byl Němec Philipp Johann von Strahlenberg, který sloužil jako důstojník ve švédské armádě. Roku 1709 se zúčastnil legendární bitvy u Poltavy, která vítěznému ruskému carovi Petru Velikému umožnila jak europeizaci Ruska, tak soustavné ruské vměšování do evropských záležitostí.
Vynořuje se evropské Rusko
Philipp Johann von Strahlenberg prožil dlouhá léta jako ruský zajatec v sibiřském Tobolsku, kde se z pověření cara věnoval zeměpisnému bádání. Na základě rusko-švédského míru uzavřeného roku 1721 v Nystadu se vrátil do Švédska a ve Stockholmu připravil syntézu svých výzkumů. Ve stejném roce se car Petr Veliký prohlásil za ruského imperátora a svou državu oficiálně pojmenoval jako Ruské impérium. Už roku 1726 publikoval Strahlenberg traktát, v němž popisoval vztah Evropy a Asie, přičemž větší část Ruska identifikoval jako neevropskou, ovlivněnou tatarsko-sibiřskou tradicí a třemi sousedními impérii, totiž Osmanskou říší, Persií a Čínou.
V historicko-geografickém popise Ruska z roku 1730 pak konstatoval, že „rozhraničení mezi severní a východní částí Evropy a Asií je dosud velmi nejisté“, ovšem za nejpravděpodobnější předěl prohlásil pohoří Ural. Obdobné zadání od ruského imperátora, totiž geografickou „europeizaci“ Ruska, měl i ruský zeměpisec Vasilij Tatiščev, jenž znal Strahlenbergovo zkoumání, a jím inspirován umístil v rusky psané encyklopedii z roku 1726 hranici mezi Evropou a Asií právě na Ural. Co Petr Veliký začal, to rozvinul ruský imperátor Petr II. Alexejevič a později završila Kateřina Veliká. Rusko se od napoleonských válek stalo součástí evropského mocenského koncertu i souběžných disharmonií, byť nikdy nepřestalo hledět i k Asii.
Ruský obrat směrem k Asii
V 19. století ožil ruský mesianismus, stále sice živený údajnou výjimečností ruského pravoslaví, nově však i velkoruským šovinismem, který se halil do blábolu panslavismu čili panrusismu. Ruský romantik Vladimir Odojevskij ve svém díle „Ruské noci“ (1844) servíroval Rusům představu, že jejich úkolem je „spasit duši Evropy“. Ruský myslitel Nikolaj Danilevskij razil v knize „Rusko a Evropa“ (1869) ideu, že Rusko není Evropa, a naopak se Evropě musí postavit. Obecně platí, že namyšlené představy o ruské vyvolenosti měly i výrazný rasový podtext, což platí dodnes o nacionálně-imperiálním projektu „ruského světa“. Zatímco západní národy reflektují temné dějiny vlastních imperialismů a kolonialismů, stejně jako běsů nacionalismu, Rusko si toto dědictví hýčká jako zdroj sebevědomí pro další válečné výboje.
Nebyl to nikdo menší než ruský spisovatel a myslitel Fjodor Dostojevskij, kdo ve svých publicistických dílech dále prohluboval ruskou odtažitost vůči Evropě, a naopak propagoval civilizační obrat Ruska k Asii. Jeho „Deník spisovatelův“ za rok 1881 hovoří v tomto ohledu jasnou řečí. Především podle Dostojevského musí Rusové „zapudit lokajskou bázeň, že nás v Evropě nazvou asijskými barbary a řeknou o nás, že jsme ještě více Asiaty než Evropany.“ Přestože Rusko zachránilo Evropu od „uzurpátora Napoleona“, nedočkalo se od Evropanů patřičného vděku: „Co jsme vyhráli v Evropě tím, že jsme jí tak sloužili? Pouze nenávist!“ Právě proto Dostojevskij horuje pro ruský obrat k Asii: „Se směrem k Asii obrodí se u nás povznesení ducha a sil,“ vždyť jde o „poslání naše civilizátorské v Asii“.
Na stopě eurasijské civilizace
Poté, co se v roce 1917 zhroutilo Ruské impérium a po občanské válce se z jeho trosek vynořil Sovětský svaz jakožto paradoxní nositel ruské imperiální myšlenky, hledala ruská politická a intelektuální emigrace jednotící ideu pro budoucí obrozené Rusko. Tehdy se plně rozvinula myšlenka takzvaného eurasijství, jehož centrem se brzy stala Praha a jejími protagonisty Nikolaj Trubeckoj, Petr Savickij či Georgij Vernadskij. Eurasijci, jak sami sebe nazývali, nenáviděli Západ, odmítali evropské formy kultury a křesťanství, zároveň hlásali geografickou, historickou a kulturní svébytnost a jednotu Eurasie.
Eurasie, kdysi a v budoucnu opět ovládaná Ruskem, se měla chopit odkazu Čingischána, mongolské expanze a Zlaté hordy, přijmout své „dědictví stepi“ a sjednotit v sobě slovanské, turkotatarské a ugrofinské národy. Kníže Trubeckoj považoval Sovětský svaz za požehnání, neboť se tak udržela ruská veleříše, byť v sovětském kabátě, z níž povstane obnovená a sebevědomá Eurasie. Budoucnost Ruska prý spočívá v tom, že se stane „vůdcem světového odmítnutí Evropy“, jak to Trubeckoj popsal ve své knize „Evropa a lidstvo“ (1920). Značný byl také obdiv eurasijců k fašismu, respektive nacionálnímu socialismu, v nichž viděli alternativu k „úpadkové“ parlamentní demokracii.
Evropa jako periferie aneb Zničení Západu
Ve významné části ruských elit, ať už v emigraci, anebo v Sovětském svazu či mnohem později v Ruské federaci, se prosadil ideový kalný proud takzvaného eurasijství, který se jako ponorná řeka mocně zjevil nad povrchem po nástupu Vladimira Putina do Kremlu. Za hlavního ideologa staronového eurasijství se označil jurodivý ruský filosof Alexandr Dugin, který hlásá nevyhnutelnost válečného konfliktu mezi Východem a Západem, respektive mezi Ruskem a Spojenými státy americkými. Navíc hovoří o takzvané čtvrté politické teorii, kdy se po liberalismu, komunismu a fašismu objeví jakási „nadčasová a nemoderní“ ideologie.
Základní Duginovou premisou je, že žijeme v přelomové době, kdy se západní civilizace ocitla před zhroucením a Západ bude brzy zničen. Novým globálním hegemonem se stane Eurasijská unie, jejímž jádrem bude Velké Rusko. Eurasie se ujme úlohy klíčové komponenty nového multipolárního světa a Evropa bude její pouhou periferií.
Proměnu Ruska v Eurasii akceleroval a dokonal ruský diktátor Putin, když prohlašoval, že Západ vytvořil z Ukrajiny jakési Anti-Rusko. V roce 2014 spustil válku proti Ukrajině, která vyústila v anexi ukrajinského Krymu a permanentní konflikt na Donbase. Když měl v lednu 2022 projev ve Státní dumě ministr zahraničí Sergej Lavrov, protřelý diplomat, ruský imperialista a válečný zločinec, připomněl, že ruská zahraniční politika se stále více zaměřuje právě na Eurasii, poněvadž Rusko je přece eurasijská mocnost, která v rámci budování post-západního světa prohlubuje svou spolupráci zejména s Čínou.
Velká Eurasie a čínský imperialismus
V únoru 2022 začala velká válka Ruska proti Ukrajině, přičemž napadená země se s pomocí Západu dosud statečně brání. Je nanejvýš symbolické, že moderní Náměstí Evropy v Moskvě, slavnostně otevřené roku 2002, bylo v roce 2024 z rozhodnutí moskevského starosty oficiálně přejmenováno na Náměstí Eurasie. V květnu 2025 blouznil ruský vůdce Putin o tom, jak je důležité, „aby Eurasie byla prostorem míru a stability“, jenže i v Putinově Rusku má pojem „Eurasie“ poněkud rozdílné významy. Buď je to jen jiné označení pro Rusko rozkročené mezi Evropou a Asií, anebo se jím myslí celý postsovětský prostor. Stále více se však prosazuje představa „Velké Eurasie“, která zahrnuje Čínou ovládanou Asii spolupracující s Ruskem, jejíž součástí by se jednou, dobrovolně či násilím, mohla stát i Evropa.
V pondělí 8. září 2025 prohlásil Sergej Lavrov v řeči na Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO), že Rusko podporuje integrační procesy v Eurasii, přičemž podle něj „procesy formování velkého euroasijského partnerství budou otevřené i pro západní část našeho kontinentu“, tj. pro Evropu. Je samozřejmě chiméra, že by členské země EU, stejně jako Ukrajina, Moldavsko nebo Arménie hodlaly asistovat Rusku a Číně v prosazování dominance nad Asií a Evropou. Mnohem reálnější je, že i přes Lavrovovu „eurasijskou“ rétoriku bude Rusko integrováno do asijského impéria ovládaného z Pekingu a stane se předsunutou baštou čínského imperialismu vůči Evropě a celému Západu.
Rusko, které je už nyní ekonomickým klientem Číny a jejím geopolitickým satelitem, směřuje i kvůli svým demografickým problémům k pohlcení ze strany Asie, a to prostřednictvím Číňanů, Kazachů, Uzbeků, Čečenců a dalších neevropských národů. Nelítostnou a genocidní válkou proti Ukrajině urychlilo Rusko svůj civilizační obrat, jímž se završuje ruská cesta z Asie přes Evropu a Eurasii zpět do Asie. Pro západní civilizaci tím samozřejmě vzniká zásadní problém. Až čínský drak pozře ruského medvěda, nezbude nám nic jiného než ruskou civilizační volbu respektovat a podle toho se v Evropě geopoliticky zařídit.
