Josif Stalin a Edvard Beneš v roce 1943 FOTO: Národní archiv Praha / se souhlasem
FOTO: Národní archiv Praha / se souhlasem
KOMENTÁŘ / Výročí konce války je krom vzpomínání i prostorem pro střetávání rozdílných výkladů dějin. Komunisté mluvili záměrně o výročí osvobození, byť takové slovo je pro to, co jsme zažili po roce 1945, hodně nadnesené. Jistě je pravda, že podřízenost SSSR byla lepší než okupace nacistickým Německem; pokud vás ale zloděj zachrání před vrahem, aby vás mohl okrást, také jste na tom asi lépe. Velké díky vůči zloději však asi cítit nebudete. Faktem je, že nás Rudá armáda na rozdíl od ostatních zemí východního bloku neokupovala, a komunisté se u nás k moci dostali i bez její pomoci. To ale neznamená, že nás Sověstký svaz začal ovládat až po únoru 1948.
Ony slavné svobodné volby, v nichž Komunistická strana v Českých zemích zvítězila, byly sice svobodnější než cokoliv, co bylo dopřáno ostatní zemím východního bloku, ale úplně svobodné také nebyly. Kandidovat směly pouze strany Národní frony, která byla založena už v březnu 1945. Třeba agrárnící a národní demokraté se o hlasy voličů ucházet nesměli.
Je pravda, že k totalitě a zahnívání v Sověty ovládané východoevropské říši nás neodsoudili západní spojenci. Přispěli jsme k tomu výraznou měrou sami. První kroky učinil ještě za války Edvard Beneš. Ty se nakonec ukázaly jako rozhodující jak pro naše směřování do područí SSSR, tak i pro způsob, jakým k tomu došlo.
Rudá armáda nebyla potřeba, stačili kolaboranti
Jsou dochované dokumenty svědčící o tom, jaký význam přisuzovali sovětští představitelé ovládnutí Československa. To, že k tomu nepotřebovali Rudou armádu, neznamená, že by ji k tomu bývali nepoužili, kdyby měli pocit, že jinou možnost nemají. To, že jsme nebyli okupování a měli relativně svobodné volby ve srovnání třeba s Poláky, bylo dáno tím, že Sověti věřili, že to nepotřebují.
Beneš jim vyšel vstříc úplně ve všem. Navzdory tomu, že pozice exilové vlády byla dlouhodobě taková, že si ČSR nárokovala své předmnichovské hranice, ochotně Sovětům obětoval Podkarpatskou Rus. Sovětským agentům umožnil, aby tady zatýkali členy protibolševické emigrace včetně bývalého legionáře Sergeje Vojcechovského, který získal československé občanství v roce 1920.
Stalin věděl, že Československo ovládne bez použití brutální síly, kterou potřeboval v ostatních zemích východního bloku. Je ale krajně pravděpodobné, že kdyby k ní sáhnout musel, tak by to udělal.
To samozřejmě nesnímá vinu z našich domácích kolaborantů, kteří tady ovládnutí Sovětským svazem dláždili cestu. Někteří z naivity, jiní prostě proto, že to byla jejich cílevědomá politika už dlouhá desetiletí před tím. KSČ byla třeba od takzvaného puče karlínských kluků de facto převodníkem zájmů ruského impéria toho času pod označením Sovětský svaz.
Také to nesnímá podíl viny z neschopných demokratických politiků, kteří komunistům naplnění jejich cíle podřídit Prahu Moskvě ulehčili. Jen to znamená, že kdyby tehdy československá společnost prokázala větší schopnost a ochotu se cestě do Stalinova chřtánu bránit, pravděpodobně by k ní byla stejně donucena drastičtějšími prostředky. V dnešní době však už takovou výmluvu nemáme. Je jen na nás, jestli se dobrovolně vydáme směrem, který končí v ruském područí.
