Ota Ulč: Voliči Putinovi přisuzují záchranu státu

koláž F24

Přinášíme druhou část článku Oty Ulče o poměrech v Rusku a jak se teď bude – nebo nebude – přátelit s Trumpovými spojenými státy.

Po konci brežněvovské doby nastaly i v Rusku změny. Gorbačov, strůjce glasnosti a perestroiky, byl odstraněn, aniž ale uvězněn či dokone fyzicky zlikvidován.

Nástupce Boris Jelcin se prokázal jako  nevražedný činitel, leč  příliš značný alkoholik. Stal se příležitostí k pořádnému rozkradení národního majetku, k rozkvětu miliardářských mafiánů.

A v čele nové elity se nejznamenitěji projevil  Vladimir V. Putin,  oficírský produkt KGB, s předchozí kariérou v Dederonii, dostatečně obeznámen s německým jazykem a tedy i první tamějším soudruhem Honeckerem a v nynějších časech úspěšně  sjednoceným s kancléřkou Merkelovou, jejíž ale další kariéra  teď oprávněně visí dost na kahánku. V Německu budou brzké volby a voliči s dosud čerstvou pamětí o úsilí této kancléřky s otevřenou náručí  vítat milion mohamedánských uprchlíků.

Kágébácké kádrové pozadí by zpravidla bylo varováním k pořádné opatrnosti.

Jenže mnozí z nich v rolích podstatně špionských, měli příležitosti nahlédnout do života západních společností a seznamovat se s realitou takového světa.

Bdělost ale budiž zachována, což jakoby zcela nečinil bývalý prezident George W. Bush svým známým ujištěním, že pohlédl Putinovi do očí  a uvěřil mu.

V roce 2012  Mitt Romney, bývalý guvernér pokrokového státu Massachusetts, usiloval vystrnadit Obamu z Bílého domu a málem se mu to povedlo. V první televizní debatě na otázku o největším nebezpečí tehdejší současnosti,  Romney ukázal směrem k Rusku, což vyvolalo bujarý  posměch všech údajných  odborníků na záležitosti  komunistické a postkomunistické.

Krátce poté jsem plul po Černém moři podél Gruzie, se zastávkou v Soči a poté na Krymu, končině tehdy ještě ukrajinské – cizího státu, leč po dlouhé  době nejednoho století majetek to ruský, sovětský,  k jehož zabrání posléze bez výstřelu došlo. Zřetelné projevy ukrajinského nacionalismu nám zřetelně uvízly v paměti ze Sevastopolu a nejen tam.

Na rozdíl od svého předchůdce G. W. Bushe,  prezidentský následovník Obama přílišnou vřelostí vůči Kremlu neoplýval. Nebyla to jen anexe Krymu, ale i podpora proruských živlů  ve východní části Ukrajiny,  nejistota v baltských republikách a značně též ruské počínání v Sýrii: Putinova aliance s režimem  Bašar al-Assada, malý zájem podílet se na kampani proti ISIS. Větším  se zdál být ruský zájem na zbudování letecké základny v místě Lattakia a ruské vojenské přítomnosti ve  Středozemí, zcela první v nynější postsovětské éře.

Rusko-americká situace se notně zhoršila zásluhou prezidentských voleb v listopadu 2016. Nikdo nepochyboval o samozřejmém vítězství Hillary Clintonové, však připraveny oslavy se šampaňských a rachejtlemi ve velkém množství. A pak se stalo, co se stalo –  velice trapné fiasko se uskutečnilo, tantrum neboli notný vztek vyvřel. Dřív platila tradice gentlemanského přiznání vlastní porážky a jakési přece jen pogratulování vítězi. S podporou naprosté většiny mediálních zdrojů došlo k hledání příčin fiaska nikoliv ve vlastních řadách. Porážku zavinil vítěz, jak se dalo, věru muselo, předpokládat. Rusko, konkrétně Putin, volby podvrátil, zmanipuloval.

Důkladná to obvinění, pro něž žalobci ale nejsou schopni dodat potřebný důkaz.

Kongresmani jako například černošský Lewis ze státu Georgia, trvá na svém přesvědčení  s důrazem, že věří – I believeže to tak je, taková je pravda. A kdo by nevěřil, je rasista, finito. Nejeden a zejména nejedna žalobkyně jako kalifornská kongresmanka Maxine Waters je v tažení zahájit proces tzv. impeachement, jediný ústavou  přípustný nástroj jak odstranit prezidenta z úřadu. Dosud se to nikdy nestalo.

Rovněž v Putinových kruzích se nevytvořil nijak příznivý vztah k západním hodnotám, natož  těm demokratickým. Putin se zdá být v Rusku idealizován jako šampion křesťanství a morálky, v kontrastu k sekularismu současného liberálního Západu.

Pro Putina to jeho náhlé „křesťanství“ ovšem znamená sympatie pro ruskou církev ortodoxní, už v minulosti dominované preláty, kteří ve skutečnosti byli důstojníky KGB.  (Cathy Young, výtečná znalkyně ruského prostředí, ve svém textu „False Friend“, The Weekly Standard, 23. 1. 2017,  se zmiňuje o výsledku průzkumu, podle něhož 37 procent republikánů pozitivně hodnotí Putinovo  počínání jako potenciálního spojence proti radikálnímu islamismu.)

Trump rovněž neváhá tvrdit, že Rusko pro USA není tím hlavním  nepřítelem („our  number one  geopolitical foe„). Svého času Reagan nabídl ruku ke spolupráci s Gorbačovem a ono to fungovalo. Trump neprohraje tímtéž nabídnutím ruky. Putin se nesnaží Ameriku nebo Evropu dobýt a zničit. Jemu jde o zájmy Ruska – jejího práva být velkou mocí a být příslušně  respektováno. Krym patřil Rusku od časů Kateřiny Veliké v osmnáctém století.  Americké elity stále velebí F. D. Rooseveltovo dvacáté století. Je snad naším cílem  nepřátelství s Ruskem a Studená válka č. 2 naší novou realitou?

„Co vlastně  povznáší Putina do výšin nad ostatní velikány 21. století“ ? Takovou otázku vznáší  konzervativní a několikanásobně neúspěšný prezidentský kandidát Pat Buchanan  ve svém eseji „Je Putin mimořádným státníkem naší doby?,“ (Townhall, 31. března 2017). Když se v zimě 1999-2000 Putin dostal k moci, jeho země, rozkrájená kleptokratickými elitami, byla v bankrotu. A stejně jako Atatürk  v Turecku ve dvacátých letech, Putin probudil Rusko k životu a voliči mu přisuzují záchranu státu. Spojil se s tradicionalisty, nacionalisty, populisty.

Miliony Evropanů si přejí znovuzřízení své národní identity, ujmout ji oné nadnárodní Evropské unii.  Putin rovněž  odmítá pokrokový morální relativismus  západních elit, které  odhodily své křesťanské kořeny a daly přednost sekularismu a hedonismu. Stal se symbolem národní suverenity v bitvě s globalismem, což vypadá, že se stane velkým utkáním našich časů.

Nic tedy jakoby nezbylo z aktuální váhy někdejšího marxismu-leninismu.

K představě takové útěchy potřebujeme ještě jednu vizi, jíž by ovšem byl permanentní zánik současného mohamedánského fanatismu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner