Otázka, na kterou neodpověděl ani mozek Meinhofové. Co vede lidi k terorismu?

()

Pod hlasitým voláním boje proti bujícímu islámskému terorismu takřka nepovšimnutě proběhlo i v Německu výročí smrti ženy, která pro Spolkovou republiku Německo v dobách komunismu představovala větší nebezpečí než agenti CIA. Levicová radikálka a vražedkyně Ulrike Meinhofová spáchala přesně před 40 lety sebevraždu. Ve své cele se oběsila šňůrou, vyrobenou z ručníku.

Ačkoliv její příznivci dodnes pokládají její smrt minimálně za podezřelou, oficiálně skonala původně levicová novinářka na Den matek v roce 1976 z vlastního rozhodnutí. Měla být posledním projevem vzpoury proti buržoaznímu režimu v tehdejším západním Německu. Meinhofová byla nejznámější zakladatelkou teroristické organizace Frakce Rudé armády (RAF). Stejně jako ostatní členové RAF byla po zatčení držena v nejpřísnější izolaci.

RAF se stala snad největším poválečným traumatem Němců na několik desetiletí. Systém Spolkové republiky totiž narušovala zevnitř. Stát se mohl snažit podnikat, co chtěl, teror se v tehdejším Německu dočasně napevno usadil. Při vzpomínce na osudy Meinhofové a jejích přátel si nelze nevšimnout, nakolik je politická scéna a potažmo veřejnost v boji proti terorismu stále stejně bezzubá.

Ten případ opravdu v mnohém připomíná současnou situaci. A fakt, že když český prezident Miloš Zeman hledá historické paralely a vyzývá v boji proti nenávistným teroristům, posílá své posluchače do slepé uličky, na jejímž konci je čeká jen zmatek a totální nepochopení. Proti teroru toho nejhrubšího zrna totiž ve své podstatě bojovat vůbec nelze.

Boj jako svátost nejvyšší

Respektive nemůže proti němu efektivně bojovat nikdo jiný, než speciálně ozbrojené policejní jednotky. Na chladnokrevné ideově motivované vrahy paradoxně žádná ideologie nezabírá. I případ Meinhofové a RAF dokazuje, že zlo sytící se strachem, se obvykle postupně zničí samo. Byť konkrétní ideové základy a cíle radikálně levicové RAF takřka neexistovaly, i její členové svůj boj považovali za svatý. Ano, boj.

Krédo RAF totiž znělo: Ozbrojený boj je nejvyšší formou třídního boje. Meinhofová byla přesvědčená, že odboj se musí vést aktivně a nápadně. Podle vzoru jihoamerických městských gueril chtěla mobilizovat potenciální revoluční část lidu a  přimět ji k násilnému převratu. Co by mělo přijít potom, RAF nikdy neřekla. Nicméně její vstup do zakázané Komunistické strany Německa a horečnaté sny o ultralevici, Marxismu, a smrti buržoazního systému napovídaly i cíl jejího děsivého konání.

Narodila se 7. října 1934 v dolnosaském Oldenburgu. Novinářskou kariéru nastartovala v levicově orientovaném časopisu Konkret, který finančně podporovala tehdejší východoněmecká vláda. Několik let byla i jeho šéfredaktorkou, a vdala se za Klause Rainera Röhla, vydavatele časopisu. Porodila mu dvojčata. Jejich rozdílné názory na život a především politiku ale předznamenaly další Meinhofové osud.

Žádné poškození mozku, jen narušená osobnost

Zatímco Röhl se postupně od marxismu odkláněl, Meinhofová se naopak rychle a hlasitě radikalizovala. Opustila Röhla a později i časopis, který se pro její záměry stal příliš komerčním. V roce 1970 se Ulrike Meinhofová proslavila, když násilím pomohla osvobodit levicového radikála Andrease Baadera. Byl zatčený za útok na obchodní dům. Podle německé stanice NDR dokonce celou akci naplánovala. Ve stejný den, tedy 14. května, formálně vznikla Frakce Rudé armády (RAF).

Meinhofová se svými kumpány podstoupila tvrdý výcvik u palestinského Fatahu. V letech 1970 až 1972 provedli několik bombových útoků. Vražedné řádění skupiny si za téměř třicet let její působnosti vyžádalo celkem 36 obětí, což se možná z dnešního pohledu může zdát málo. Celé Německo ale tehdy vystrašeně sledovalo, kde se objeví RAF příště. I proto bylo jádro záškodnické skupiny dopadeno a zlikvidováno poměrně rychle, byť tehdejší západoněmecké vládě ty dva roky musely připadat jako nekončící noční můra. Meinhofovou policie zatkla 15. července 1972 v Langenhagenu nedaleko Hannoveru.

Odborníci se pak několik let věnovali zkoumání osobnosti nejslavnější německé teroristky, pro ten účel jí dokonce vypreparovali z hlavy mozek. Zbytečně. Potvrdit domněnku, že za radikalizací Meinhofové mohlo stát poškození mozku, se nepodařilo. Na počátku 60. let totiž Meinhofová podstoupila operaci, při které jí lékaři odstranili nádor. Dcery Meinhofové se zasadily o to, aby byl její mozek po 26 letech řádně pohřben.

Lékaře ale ani poté nepřestala fascinovat. Stejně jako za jejího života chtějí stále odpovědět na otázku – co z úspěšné novinářky a matky udělá teroristku? Z psychologického hlediska se dala Meinhofová označit za nehynoucí moralistku. Podle psychologů všechny masové vrahy spojuje několik osobnostních rysů, a popis sedí dokonale i na ni. Toužívají po moci nad ostatními lidmi, trpí nedostatkem sebeúcty, a v jejich chování se často odráží opovrhování vlastním egem.

Destrukce jako cesta k sebeúctě

Extremismus a terorismus jsou vždy sebevražedným kultem. Jejich ortodoxní vyznavači jsou ochotni poškozovat sami sebe, což považují za gesto vyšší moci. Vlastně si hrají na oběť, jejíž utrpení má vyvolat reakci okolí. Sebevraždu vnímají jako oslavu vlastního života, ne jako čin ze zoufalství. Pokud se takových lidí sejde víc a vytvoří skupinu, jejich nebezpečnost se násobí. Riziko, které i pro sebe navzájem představují, vnímají jako spásu a odraz své nové identity. Destrukce je pro ně cestou k sebeúctě.

Typický je pro ně kariérismus, otázky na soukromí je obvykle značně vyvádějí z míry. Sami sebe považují za pouhý prostředek k dosažení vyšších cílů, jež mají zachránit či rovnou spasit svět. V moderních dějinách nejsou ani zdaleka výjimečné případy, kdy se budoucí vrah radikalizoval v rámci nějaké politické strany. Pro níž se také vzápětí obětoval. Velká část z nich pochází z bohatých poměrů, dobře situovaných a vzdělaných rodin.

Jejich zásadním společným přítelem je i panický strach ze selhání. Nejde tedy ani zdaleka o lidi původně bezcitné a bezcharakterní, jak by se mohlo zdát. Jejich výhodou je naopak vysoká citlivost na sociální a politické otázky, která je ovšem osobnostně dožene nakonec do naprosto krajních myšlenkových poloh. Touží zachraňovat slabé, začnou trpět bezmeznou sebelítostí. Co je ale asi vůbec nejstrašidelnější, že byť budoucí terorista musí splňovat některé specifické charakteristiky, obecně je naprosto nemožné ve společnosti vytipovat budoucího masového vraha.

Když řeknu, že člověk v uniformě je prase, znamená to, že není člověk

„Policisté jsou prasata. A když řeknu, že člověk v uniformě je prase, znamená to, že není člověk. A samozřejmě pak může být zastřelen,“ říká Meinhofová například na jednom zvukovém záznamu. Z toho je zjevné, že byť žila v zajetí obludných (hlavně politických) myšlenek, její chování nevykazovalo zjevné známky pomatenosti. Dokázala jednoduše jasně formulovat cíle, což jí značně po Hitlerově vzoru přidávalo na sugesci.

Přesto všechno ale ani ji zřejmě nedovedla k terorismu ideologie jako taková. Ani z jejího případu nelze soudit, že kdo nenávidí buržoazii, stane se útočníkem, násilníkem a vrahem. Stejně tak nelze jednoduše říci, že budoucí islámský terorista se pozná podle plnovousu a podle tradičního muslimského oděvu. Jejich společným motivem není sexuální frustrace či osobní neúspěch, ba dokonce ani touha po lepším světě a životě. Nakonec beze zbytku platí pouze to, co obvykle říkají rodiny těch, kteří se k extremismu obrátili k překvapení celého svého okolí: Byli to normální lidé, kteří ničím nevybočovali. Jenže z toho jde strach největší.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]