Řeckokatolický kostel svatých Petra a Pavla v západoukrajinském Lvově je místem modliteb za Boží ochranu pro Ukrajinu napadenou agresivním Ruskem. FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
ESEJ / Pokud bychom měli Putinovu roli redukovat na jediné slovo, nebude jím „pravda“, ale „zločin“. A tento zločin si žádá trest. To napsal ukrajinský filosof Konstantin Sigov v eseji, který vyšel v Týdeníku FORUM. Konstantin Sigov jako křesťanský humanista otevírá zásadní kontexty genocidní války Ruska proti Ukrajině, proto esej publikujeme výjimečně i na webu FORUM 24.
Pravda předpokládá spravedlnost. Tato myšlenka Emmanuela Levinase je dnes velmi aktuální a shoduje se s myšlením Václava Havla. Kyjev a Praha upozorňují Evropu na tento klíčový motiv. Když Putin a jeho lidé odmítají pravdu, dělají to proto, že si přejí svévoli bez jakýchkoli pravidel. Ukrajinci se však stali dokladem nedotknutelného spojení mezi pravdou a právem.
Ztráta pravdy znamená ztrátu práva na život a důstojnost. Ukrajina nás probudila – to je svědectví, které slyšíme z mnoha evropských měst. Jak evropské kulturní instituce a univerzity přispějí k vítězství nad ruským teroristickým režimem a k osvobození od putinismu? V uplynulém roce jsme se přesvědčili, že odklad je smrtící. Není to jen metafora, odklad znamená smrt. Jak můžeme zmírnit vražedný dopad lží na naši současnost a budoucnost? Otázka pravdy nás přibližuje k prahu nové Evropy.
Zločiny Ruské federace
Parlamentní shromáždění Rady Evropy uznalo 27. dubna 2023 deportaci a násilné zavlečení ukrajinských dětí na území Ruska za genocidu. Deportace dětí znamená nejradikálnější rozchod s tradiční praxí pohostinnosti, starou jako lidstvo samo. Immanuel Kant považoval pravidlo pohostinnosti za samotný základ lidské zákonnosti. Zločiny proti lidskosti, kterých se dopouští Rusko, jsou naprostým porušením zákonnosti.
Musíme přihlížet, jak rakety agresora ničí výškové domy a vraždí děti, ženy, muže a starce. Tyto scény vstupují do našeho vědomí a neustále se nám připomínají. Úplné zničení obytných čtvrtí a celých měst na Ukrajině znásobuje zločiny Putinova režimu, které začaly v Čečensku, Gruzii a Sýrii. To není noční můra, ze které se můžeme zítra probudit. Je to „nihilistická matrice“ zločinného režimu, který se proměnil v systém. Jeho charakteristickým znakem se spolu s písmenem „Z“ stal obytný dům přepůlený raketou. Máme si na to zvyknout? Je to část našich dějin, nesmazatelná část našich dějin.
Základy sovětského bezpráví se zhroutily
Obraz zničeného domu nás přivádí k otázce základů putinovského bezpráví, které nejsou vidět na televizních obrazovkách. Svobodní lidé zpochybňují základ jeho moci, totiž beztrestnost sovětských zločinů, na níž byl postaven Stalinův režim. Zhroucení tohoto základu otřásá celým Putinovým režimem. Lidé v Kremlu se snaží sami sebe přesvědčit, že to ještě není konec, a střílejí rakety na naše domy. Křehké domy, v nichž za každým oknem žili lidé s šancí na lidskost.
Klíčový obraz Stalinova režimu podal ukrajinský Žid Vasilij Grossman, první autor významných knih o sovětském totalitním systému v ruštině. Kreml se snažil jeho texty zničit, vymazat jeho svědectví; Grossmanovy knihy nesměly v SSSR vycházet. Po Stalinově smrti v roce 1953 napsal Grossman první knihu o ukrajinském hladomoru Panta rhei. Připomíná zde, že základy nesvobodného totalitního státu položili Lenin a Stalin. Celá Stalinova „architektura“ byla definována násilím místo spravedlnosti a práva, terorem místo zákona. Bolševický teror připravil půdu pro stavbu sovětského státu, smetl obytné domy, sídla a budovy předchozího režimu. Když byla hotová stavba „uvedena do provozu“, za fasádou sovětského státu se skrýval teror KGB. Na fasádě visela lživá hesla a střídající se portréty vůdců. A samotnou fasádu tvořily nekonečné propagandistické lži vedené nejprolhanějšími novinami dvacátého století, které se jmenovaly Pravda.
Četba Orwellova románu 1984 by měla být doplněna paralelní četbou knihy Panta rhei. Grossman v ní klade historickou otázku: „Věžák dostal nové obyvatele. Našla se v něm pochopitelně spousta nedodělků, ale také odpadla nutnost používat destruktivních metod velkého předáka, starého stavitele. Základ věžáku – nesvoboda – zůstal neotřesen jako dřív. Co bude dál? Je tento základ opravdu tak neotřesitelný?“
Podtrhuji tuto otázku a odpovídám na ni záporně. Stejně jako Grossman, který říká: „Ať byly věžáky jakkoli vysoké a děla přímo kolosální, ať byla moc státu jakkoli neomezená a impérium silné, to vše je pouhý prach a dým, který pomine. Nakonec zůstane, bude se vyvíjet a žít dál jediná skutečná síla – svoboda. Žít znamená pro člověka být svobodný. Všechno skutečné nebývá rozumné. Všechno nelidské je nesmyslné a zbytečné.“
Mezinárodní zatykač na Putina
Zatykač na Putina, vydaný Mezinárodním trestním tribunálem v Haagu 17. března 2023, činí nezvratným požadavek práva a spravedlnosti. Na tomto požadavku od počátku trvali občané Ukrajiny, novináři z celého světa, právníci, experti a další svědci Putinových zločinů. Charakteristickým rysem této války a hlavním požadavkem ukrajinského odporu je důraz na právo. Digitální dokumentace každého válečného dne ji odlišuje od všech předchozích konfliktů. Proces spravedlnosti založený na všech dostupných datech, nebývalé množství zdokumentovaných svědectví a bytostná vůle k pravdě mohou dát našim dějinám smysl.
Jaké přelomové události vedly k současnému stavu? Helsinské dohody podepsané Sovětským svazem a svobodnými zeměmi v roce 1977 zdůraznily kritérium lidských práv při posuzování států nerespektujících právo. Autoři Charty 77 v Praze a Helsinská skupina v Kyjevě se následně stali ostrovy nového souostroví budoucí Jiné Evropy.
Pražský filosof Jan Patočka a kyjevský básník Vasil Stus zaplatili vysokou cenu života za nový význam dvou slov: lidská práva. Ti, kdo význam těchto slov banalizují, na tuto cenu zapomínají, nebo se ji bojí připomínat. V co by se proměnily dějiny naší temné doby bez připomínky těchto lidí a smyslu, který jejich jména vyjadřují? Dobře to pochopil Václav Havel, když mluvil o demokracii jako politické formě, která lidem umožňuje osobně definovat svou svobodu jako odpovědnost odvozenou z toho, že existují věci, pro něž stojí za to trpět.
Kroky k obnově spravedlnosti
Roku 1991 se naděje na osvobození od strachu a útlaku sovětského režimu stala hlavní myšlenkou vedoucí k nezávislosti Litvy, Estonska, Lotyšska, Ukrajiny a dalších sovětských republik. Překonat sovětskou setrvačnost zastrašování však vyžadovalo velké úsilí. Americký historik David Satter v knize o pádu Sovětského svazu připomíná: „Když začaly první demonstrace, rodiče prosili své děti, aby se jich neúčastnily: ‚Zastřelí vás, stejně jako kdysi zastřelili naše bratry a sestry.‘ Ale když viděli tak masovou podporu úsilí o nezávislost, začali se lidé zbavovat strachu.“
Po roce 1989 se veřejné vyslovení pravdy o stalinských represích, o gulagu a ukrajinském hladomoru stalo kritériem svobody masmédií, kvality kulturní politiky a vzdělávacích programů. Strategie glasnosti přinesla požadavek plně zpřístupnit archivy KGB historickému bádání. Rozvíjet strategii glasnosti jako historický úkol pro nás zůstalo aktuální po celých posledních třicet let.
Ve vývoji veřejného mínění na Ukrajině a v Rusku po roce 1991 bych rád zdůraznil dva základní antropologické motivy: svobodu od strachu z násilí a právo říkat pravdu. Je těžké popsat nesčetné překážky na cestě k jejich uskutečnění. K analýze nestačí krátká prezentace, ale bylo by třeba práce odborníků na otázky spravedlnosti a mezinárodního práva, kultury a politiky, ekonomiky a etiky i dějin vztahů mezi církví a státem v širokém kontextu. Priorita právních otázek souvisí s retrospektivním pochopením omylu, jehož se dopustila politika, která se soustředila výlučně na ekonomický přechod od sovětského socialismu k „divokému kapitalismu“. Lidé na Západě si nedovedou představit, jak radikálně komunistická ideologie až do svého pádu likvidovala právní vědomí.
Když přestávají existovat kritéria pravdy
Existuje zásadní rozdíl mezi částmi SSSR, kde se komunistický režim chopil moci v roce 1917, a těmi, které byly ovládnuty o dvaadvacet let později. Tato dvě desetiletí poznamenala zkušenost několika generací občanů Estonska, Lotyšska, Litvy a západní Ukrajiny, které sovětská armáda dobyla až v roce 1939 po dohodě mezi Stalinem a Hitlerem, zpečetěné paktem Molotov-Ribbentrop. Rozdíl ve strukturách historické paměti upevnila zkušenost mnoha obyvatel Pobaltí a Ukrajiny v sovětských lágrech, solidarita disidentů a Helsinská skupina v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století.
V devadesátých letech 20. století poukazovali představitelé Memoriálu na konkrétní problémy dědických práv na velké části sovětského území, kde byli lidé po bolševické revoluci v roce 1917 zbaveni práva na soukromé vlastnictví. „Vlastnická práva nebyla obnovena a sovětský majetek byl přerozdělen nezákonně,“ zdůrazňuje Andrej Zubov. „To vedlo na Ukrajině ke vzniku oligarchického systému, zatímco v Rusku – které bylo hlavním centrem KGB – to přineslo obohacení lidem ze státní bezpečnosti. KGB se podařilo ovládnout všechno.“
Francouzská historička Françoise Thom, která analyzuje neschopnost Západu porozumět, že Putinovy myšlenky nejsou spojeny s žádným přesvědčením, píše: „Je velkým omylem Západu myslet si, že tento režim hájí, řekněme, tradiční hodnoty. To znamená, že Západ nechápe bolševickou představu, podle níž ideje nejsou odrazem nějakého přesvědčení, ale zbraní, která slouží ke zničení nepřítele.“ Filosof Alexandre Koyré popsal totalitní lež stalinistů jako logiku podzemních spiklenců, kteří se chopili státní moci. V úzkém kruhu „našich lidí“ se rozhoduje o scénáři speciální operace, který se pak navenek předvádí divákům. V postsovětském období logika agentů speciálních služeb podpořená nejmodernějšími technologiemi přesahuje rozsah veškeré předchozí propagandy. Její účinnost byla velmi dlouho podceňována nejen v západních zemích, ale kupodivu i na Ukrajině.
Eroze kritérií pravdy a práva podkopává důvěryhodnost jakéhokoli politika i samotné veřejné sféry. Excentrická brutalita cynických poli-tiků, jako byl Žirinovskij, se v první polovině devadesátých let díky rostoucímu vlivu na centrálních televizních kanálech, při volbách a v Dumě změnila v hlavní proud. Kult brutální síly a imperiálního militarismu v předvečer války v Čečensku nutně vyvolal poplach. Přesto Ukrajina 5. prosince 1994 podepsala v Budapešti memorandum, jímž se zřekla jaderných zbraní. Nedostatečné povědomí o nebezpečí války s Ruskem trvalo na Ukrajině i po druhé čečenské válce i po válce, kterou Rusko vedlo proti Gruzii roku 2008.
Oranžová revoluce a Euromajdan
V roce 2004 po Oranžové revoluci na Ukrajině dospělo mnoho pozorovatelů k ukvapenému závěru, že se lidé zbavili strachu. Vnímavější z našich současníků si uvědomovali, že obavy nezmizely. Tandem Putin-Janukovyč se pokusil zastrašování oživit. Jenže tento pokus nevyšel a vyvolal opačnou reakci. Koncem roku 2013 události na ukrajinském Majdanu překazily plány protievropských politiků a ohromily Evropu. Pokojná Revoluce důstojnosti vypukla v Kyjevě pod ukrajinskými i evropskými prapory. Euromajdan se stal místem, kde se lidé nebáli říkat pravdu a postavit se za svá práva.
Je obtížné popsat historickou dynamiku naší společnosti jednoduchým vzorcem. Smysl našeho úsilí po Revoluci důstojnosti definuji jako cestu od homo sovieticus k homo dignus. Pochopit tuto cestu znamená pouze začátek procesu, kterým musíme projít. Jak poznamenala Anne-Marie Pelletier: „Homo dignus je odolný vůči zkreslujícímu vidění, které vnímá svět na základě nepřátelství vůči druhému, nekonečného sebeprosazování, násilí a lži.“
Revoluce důstojnosti se stala rozhodující událostí na cestě k překonání sovětského zvyku nebrat ohled na občanská práva člověka a potírat lidskou důstojnost. V Kyjevě byla v tomto historickém okamžiku stržena opona pohrdavého a „nedůstojného“ pohledu na člověka. Setrvačnost stoleté sovětské vlády, která odcizovala lidi politickému životu v hlubokém smyslu toho slova, ztratila svůj vliv. Lidé, kteří prošli tavícím kotlem událostí na Majdanu, se z něj vynořili jako uvědomělí občané Ukrajiny. Moskevská básnířka Olga Sedakova v článku „Ruská společnost ve světle Majdanu“ napsala: „U nás (v Rusku) nedošlo k definitivnímu oddělení ‚ruského‘ a ‚sovětského‘. Lidé na Majda-nu se pokusili oddělit ‚ukrajinské‘ od „sovětského“. Soudě podle posledních událostí se takové pokusy neodpouštějí.“
Putinův neúspěšný pokus
Už dříve jsem ukázal zásadní neoddělitelnost dvou významů pojmu „pravda“ a „spravedlnost“. První kyjevský zákoník z 11. století se jmenoval „Pravda“. V průběhu tisícileté právní historie Kyjeva hrálo slovo „pravda“ klíčovou roli. Sovětský režim se snažil přerušit sémantické spojení příbuzných slov „pravda“, „právo“ a „spravedlnost“. V tomto úsilí však neuspěl a zhroutil se. Putin se snaží tento úkol naplnit s využitím nových technologií 21. století.
Hlavním strategickým cílem jeho kybernetických útoků je narušit sémantiku slova „pravda“. Zrušit jeho význam a nahradit jej něčím nerozeznatelně podobným – taková je jeho mánie „prstenu moci“. Potřebuje zmanipulovat „pravdu“ jako klíčové pojítko řetězce politických představ, aby dosáhl úplné lobotomie ruských občanů. Slovo „pravda“ je kapkou, v níž se odráží celý tento dějinný zápas. Putin se pokouší zcela převrátit smysl ruského přísloví: „Bůh není v síle, ale v pravdě.“ Pokud bychom měli Putinovu roli redukovat na jediné slovo, nebude jím „pravda“, ale „zločin“. A tento zločin si žádá trest.
Důkazy pro mezinárodní tribunál
Zločineckým slovníkem Putinových mafiánů je určen i kremelský diskurs. Jeho nelidské cesty se formovaly stoletou prací sovětských mučíren, jimiž prošly miliony lidí. Dnes mučírny v Rusku a na okupovaných územích vrchovatě plní státní normu krutosti. Slovník katů a slang recidivistů propůjčují svůj tón mluvě ruské armády, jak o tom svědčí záznamy telefonických rozhovorů vojáků dostupné na internetu. Tento diskurs je zcela nepřeložitelný do jiných jazyků (které postrádají jazykové prostředky formované podobnou zkušeností krutosti), a přes snahu nejlepších evropských překladatelů je proto nelze zprostředkovat.
Přesto je materiál, který právníci shromáždili a kriticky zpracovali, dostatečný pro práci zvláštního mezinárodního tribunálu a pro kvalifikovaný překlad trestných činů agresora do jazyka právních rozhodnutí. Francouzský soudce a filosof práva Antoine Garapon dochází k důležitému závěru: „Národní identity lze překonat spravedlností – v Evropě, k níž se Ukrajina již připojila svou volbou spravedlnosti. Spravedlnost nás všechny staví na stejné místo, které již není fyzické, ale právní, které již není záležitostí geografie, ale toho, co by být mělo, ačkoli ještě není a nikdy nebude v celé své šíři, ale co přesto podmiňuje samotnou naši existenci. To je význam, který Řekové spojovali s Diké, tj. řádem světa.“
Není času nazbyt
Pojem „pravda“ v Kyjevě posloužil jako věrný překlad řecké zkušenosti a koncepce Diké. Otázka pravdy nás dnes vede do prostoru nové Evropy. My všichni jsme tváří v tvář novým dějinným výzvám povoláni znovu promýšlet zdroje odvážného myšlení Patočky, Grossmana, Stuse a Havla, kteří vytyčili cestu odporu proti totalitarismu jako perverzi absolutní moci.
Nenecháme se oklamat různými maskami, které si nasazuje absolutní zlo. Od 24. února 2022 čelíme zvráceným zločinům proti lidskosti v Buči a Mariupoli, která ukazují deportaci tisíců ukrajinských dětí. Slovník evropského odporu proti zlu dnes na ukrajinských bojištích prochází historickou zkouškou. Nezbytnou podmínkou svobodné budoucnosti všech zemí našeho kontinentu (bez výjimky) je znovu posílit naši skutečnou solidaritu směřující k demilitarizaci agresora. Historická zkušenost osvobození nám může pomoci najít lék na nemoci našeho jazyka a intelektuálních návyků. Kvalita naší budoucnosti závisí na desovětizaci naší minulosti a deputinizaci naší přítomnosti.
Nedávné odsouzení nevinného Vladimira Kara-Murzy v Moskvě na pětadvacet let jako „nepřítele lidu“ neponechává žádné iluze o tom, jak velké nebezpečí představuje odklad spravedlnosti, která čeká jeho katy. Putinismus je krajní formou státního nihilismu. Zlo, které nebylo plně odsouzeno, usiluje o beztrestnost a únik před spravedlností. Celosvětová vlna rozhořčení nad pseudoprocesem s Kara-Murzou vyvolává otázku po osudu dalších politických vězňů v Rusku, z nichž lví podíl tvoří Ukrajinci.
Náklady na zpoždění integrace Ukrajiny do Evropy jsou mnohem vyšší než náklady na urychlení tohoto procesu. Minulost o tom svědčí hlasy nesčetných obětí a přítomnost i budoucnost čekají na větší solidaritu a rozhodné kroky k jednotě. Postimperiální budoucnost Ruska a Evropy závisí na skutečných zárukách bezpečnosti pro Ukrajinu v rámci evropské rodiny.
Nebojujeme jen na bitevním poli
Bachmut je rodným městem mého učitele, filosofa Serhije Krymského. Na prahu 21. století Krymskyj napsal: „Dějiny jsou plné hluku, krve-prolití, řinčení železa. Připomínají jak svitky proroků (se spoustou slz, zoufalství, touhy po zásahu vyšších sil), tak knihu Moudrosti. Dějiny jsou jak životopis ducha, tak i soud nad lidstvem.“
Obrana Bachmutu je dnes bojem proti kliocidě (tj. zabíjení historie a historické paměti), před jejímž nebezpečím Krymskyj varoval. Od-soudit v Haagu a Štrasburku Putinovy genocidní činy je právní frontou proti kliocidě. Válka v Evropě se dnes nevede jen na ukrajinských polích, ale také v prostoru smyslu či nesmyslu. Odpor proti absolutnímu zlu mobilizuje v lidech zvláštní energii. Moji přátelé, kolegové a studenti na Ukrajině neustále dosvědčují, že naděje není teorie, ale každodenní praxe. Druhou stránkou této praxe je vaše pohostinnost a solidarita: příslib svobody, vaší i naší.
Ukrajinský filosof Konstantin Sigov vede Evropské centrum na Kyjevsko-mohyljanské akademii, v Kyjevě založil a řídí nakladatelství Duch i litera. V roce 2014 byl vůdčí osobností Revoluce důstojnosti čili Euromajdanu. Během nynější války Ruska proti Ukrajině přináší informace a reflexe z Kyjeva, kde nadále zůstává. Česky vyšla letos jeho kniha Poselství z Kyjeva o Ukrajině a Evropě.
(Text přednášky Konstantina Sigova pro Učenou společnost v Praze, která mu 15. 5. 2023 udělila čestnou medaili za zásluhy o rozvoj vědy. Z anglického originálu přeložila Lenka Karfíková; redakčně zkráceno.)
