Vážený pane kardinále! Napsal jsem Vám dopis, použil jsem asi pět adres úřadu, který vedete, ale nedostal jsem žádnou odpověď nebo alespoň potvrzení přijetí mého dopisu, ač jsem o obojí žádal. Váš úřad nepovažuje za nutné alespoň potvrdit přijetí dopisu, zatímco elektrárny nebo ministerstva tak činí.
Volím proto nyní cestu veřejného dopisu. Na svém, již nechvalně proslulém blogu jste všelijakým způsobem relativizoval válečné zločiny, konkrétně případy znásilnění ukrajinských žen, dívek, lidských bytostí: pronesl jste slova, podle nichž jsou sami znásilňující vojáci obětmi, doporučoval jste ženám, aby použili pepřový sprej a jakási houkadla, doporučoval byste ženám, pokud se nenechaly zastřelit, aby se s početím prostě smířily, vyzýváte k jakési nestrannosti. Nehodlám se již těmito dost pochybnými myšlenkami a „knížecími“ radami zabývat, neboť tak učinili již mnozí jak křesťané, tak i nekřesťané.
Reportáž z Ukrajiny: Boroďanka u Kyjeva přežila hrůzu ruské okupace
číst článek »Napsal jste ale na svém blogu také toto: „Není však úplně korektní mluvit pouze o zločinech ruských vojáků, protože řada svědectví hovoří o nich jako o těch, kteří poskytli pomoc ženám v tomto ohrožení. Nechci tuto otázku dál rozepisovat…“
Prosil jsem Vás ve svém dopise o „upřesnění těchto svědectví, zejména zdrojů, ze kterých vycházíte.“ A tuto prosbu jsem ještě rozvinul: „Také by bylo třeba říci, před kým měli tito zachránci podle té řady svědectví napadeným ženám pomoci – kdo měl nebo chtěl podle Vašich informací v těchto případech znásilňovat? Popřípadě prosím uvést další okolnosti těchto pozoruhodných případů. Píšete, že nechcete tuto otázku rozepisovat, nicméně právě pro navození korektnosti, na jejíž nedostatek si stěžujete, je nanejvýš žádoucí, abyste věc rozepsal a upřesnil. Aby nezůstalo u mlhavého ‚prý‘ a ‚jedna paní povídala‘. Četné případy znásilnění ruskými vojáky jsou reportovány z mnoha důvěryhodných zdrojů, ale o případech, jež ‚korektně‘ zmiňujete, se mi nepodařilo nic zjistit. Děkuji tedy za potřebné informace. Těším se na potvrzení přijetí mého elektronického dopisu a také na brzkou odpověď.“
Kyjevský filosof Konstantin Sigov: Ukrajinský vzdor je příležitost pro Evropu
číst článek »Zajímalo by mě, jak byste si tu „korektnost“ představoval. Měl by snad každý novinář, který hovoří o zločinu znásilnění na Ukrajině, povinně připodotknout, že kdesi jinde na Ukrajině prý přiměl ruský voják druhého, aby zanechal zamýšleného či započatého znásilňování? Navozujete v rámci svého volání po nestrannosti dojem, jako by to bylo 1:1. Dobře, i když jste nic nedoložil, předpokládejme, že x okupantů zabránilo jiným x okupantům v tom, že nedokonali to, k čemu se chystali. Již tady – dejme tomu – se to vyrovná, „nula od nuly pojde“, ke znásilnění zkrátka nedošlo – stalo se něco normálního čili nic se nestalo. Takže tu není žádné „1“ (slovy jedna)! Ale pak je tu velká množina svědectví znásilněných a další množina znásilněných, které svědčit nemohou, protože byly zavražděny, a také množina těch, které svědectví nemohou poskytnout z jiných závažných důvodů. Tedy to rozhodně není 1:1, ani 100:1, ba ani 1 000 000:1.
To, co říkáte, mi připomíná ono známé „pět minut pro Hitlera, pět minut pro žida“. Obávám se, že ať už vědomě či nevědomě dáváte zapravdu tomu, co říká ruská propaganda, totiž že ruští vojáci přece osvobozují nebohé civilisty na Ukrajině, že na ně neútočí, že je dokonce ochraňují. Pane kardinále, to, co hlásáte, se jeví jako mimořádný příklad toho, čemu se říká CHUCPE.
Petr Pazdera Payne je prozaik, esejista a výtvarník, evangelický kazatel, někdejší spoluzakladatel Společnosti za veselejší současnost a signatář Charty 77.
