Otevřený dopis Michala Klímy členům Spolku studentů historie FF UK

Novinář Michal Klíma reaguje formou otevřeného dopisu na Spolek studentů historie FF UK, který se ohradil proti „mediálním útokům“ na děkana Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michala Pullmanna. Klíma minulý týden Pullmannovi napsal v reakci na jeho rozhovor v týdeníku Echo, kde zazněla slova o tom, že pohled na totalitní režim v Československu může být různý, a Pullmann v něm taktéž uvedl, že ne každý chtěl cestovat a režim pociťoval jako nesvobodný.  Klímův dopis členům studentského spolku přináší deník FORUM 24 v plném znění.

Milí studenti,

je skvělé, že jste se ozvali na ochranu svého děkana. Je vidět, že sledujete i aktuální diskusi, a to je dobře. Souhlasím s vámi, že je nepřijatelné někoho kádrovat, vytvářet seznamy nepřátel a umlčovat opozici pro rozdílné názory. Jsou to, jak píšete, metody nechvalně proslulých období 20. století.

Vstoupil jsem do diskuse s vaším děkanem a snažil jsem se o věcný tón, což na sociálních sítích řada lidí ocenila. Někteří mi ale vytýkali, že jsem uvedl, že s doc. Pullmannem máme každý jiné životní zkušenosti vzhledem k prostředí, z něhož vycházíme. Podotýkám, že jsem tak reagoval na to, co o svém mládí řekl pan děkan ve svém rozhovoru. Jinak bych to sám nevěděl. Nepochybně jste zaznamenali, že jsem v žádném případě nezpochybňoval jeho právo zveřejňovat své názory, naopak jsem okamžitě přijal nabídku na diskusi s ním kdekoliv včetně vaší fakulty.

Souhlasím s vámi i v tom, že názory na fungování minulého režimu, a to samozřejmě včetně těch, které považuji za mylné, nejsou obhajobou toho režimu. Ve své kritice jsem mluvil o relativizaci zločinů. Té se ale člověk může dopustit i z pozice kritika. Toho se podle mého názoru dopouští doc. Pullmann.

Odsoudil bych každé volání po cenzuře, a mrzí mne, že to tu vůbec musím opakovat. Téměř celý život jsem věnoval obhajobě svobody slova – za minulého režimu i po jeho pádu. Nezaznamenal jsem ale, že by někdo volal po tom, že by pan docent nebo kdokoliv jiný neměl mít právo cokoliv zveřejňovat. Zajímalo by mne, kde jste takové „volání po cenzuře“, které zmiňujete, četli nebo slyšeli.

A konečně souhlasím naprosto i se závěrem vašeho stanoviska, že usilování o objasnění naší minulosti pomůže porozumění naší přítomnosti a možným budoucím problémům. Píšete naprosto správně, že nemusíme souhlasit se závěry každého historického výzkumu, ale nesmíme zapomínat na pravidla kultivované diskuse. S vaším děkanem jsem byl rozhlase i v internetové televizi a myslím, že z obou stran diskuse probíhala kultivovaně.

Zdá se, že se shodujeme v principech. V čem je tedy problém? Já jsem ve Forum 24 a pak i v rozhovoru s ním na ČRo a v DVTV věcně kritizoval to, co váš děkan řekl v rozhovoru pro Echo 24, a označil jsem jeho závěry za chybné. Myslím, že jsem dostatečně vysvětlil proč, a nemá smysl, abych to tu opakoval. Doc. Pullmann opakovaně uvedl, že se ve svých závěrech opírá o zahraniční historiky. Uvedl, pokud se nemýlím, dva americké. Přiznám se vám, že to nechápu. Od sedmdesátých let, kdy jsem ještě chodil do školy, mám doma knihu Potlačená zpráva. Jde o Zprávu komise ÚV KSČ o politických procesech a rehabilitacích v Československu z let 1949–1968.

Knihu vydal v Itálii v roce 1970 čelný představitel levicového exilu Jiří Pelikán. Jde o unikátní, v Československu v té době zakázaný originální text zprávy tzv. Pillerovy komise, oficiální komise pověřené v polovině šedesátých let ústředním výborem KSČ vyšetřit a zhodnotit politické procesy v Československu a prostředí, v němž se konaly. Její zveřejnění v Československu nebylo možné, protože mu zabránila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Sám Jan Piller se přidal k Husákovu normalizačnímu vedení a od zprávy, kterou sám podepsal, se později distancoval. Taková změna názorů, resp. stanovisek byla ovšem v té době u vysokých komunistických představitelů běžná.

Vážení studenti, vřele vám doporučuji seznámit se s tímto dokumentem. Má víc než 300 hustě psaných stran a velmi detailně popisuje podmínky a okolnosti procesů, odpovědnost za ně a další souvislosti. Vzhledem k tomu, že jedním z bodů mé polemiky s doc. Pullmannem byla údajná neinscenovanost některých protestů pracujících, ocituji zde jen krátké pasáže, které se právě toho týkají.

„Mechanismus výroby politických procesů byl výrazným obrazem manipulace vedoucí politické skupiny s celou společností. Šlo o manipulaci všeobecnou. Bezpečnost manipulovala se zatčenými, ale i s justicí a politickými funkcionáři; s bezpečností manipulovalo politické vedení a rovněž naopak, rovněž s justicí i se zatčenými. A všichni – politické vedení, bezpečnost i justice – manipulovali s obyvatelstvem. Vynakládali mnoho energie, využívali všech prostředků masového působení – tisku, knih, schůzí, konferencí, rozhlasu, své autority – aby přesvědčili o správnosti procesu, aby usměrnili myšlení obyvatel, aby je získali pro aktivní podporu svých činů, vyzývali je k udávání, k ‚odhalování nepřátel‘. Tento tlak byl tak soustředěný a silný, tato atmosféra a ‚špionománie‘ působila natolik, že většina obyvatelstva uvěřila. V důsledku toho se v jejich vědomí změnila lež v pravdu.“

„Porušování zákonnosti, které dosáhlo masových rozměrů, vyvolalo právní nejistotu u velké části obyvatelstva. Zákonná ochrana občana byla rozrušena, ústava ztratila společenskou prestiž. Porušování zákonů státními a stranickými orgány a funkcionáři mělo řetězovou reakci, rozrůstalo se a hranice jejího působení se posunovaly. Z tohoto stavu (podhoubí) vyrůstaly nezákonné procesy a zpětně tento stav udržovaly a prohlubovaly. Občan ztratil možnost bránit svoje právo, prosadit uplatnění zákona ve zdánlivě malých případech porušování práva, ale později tuto možnost ztratil i občan v procesech, kde se jednalo o jeho životě. Nezákonnost si nevybírala, postihovala nejen ty bez funkcí a ‚bezvýznamné‘, ale také vysoké a nejvyšší funkcionáře.“

To jsou jen dva krátké výňatky z děsivého popisu atmosféry padesátých let u nás. O kousek dál autoři popisují, jak se někteří komunističtí umělci podíleli na „tvorbě dusivé atmosféry a na utváření souhlasu obyvatel s politickými procesy“.

Zdůrazňuji, že jde o vnitřní materiál komunistické strany. Tedy nikoliv jejích nepřátel, které by snad bylo možno podezírat z přehánění. Naopak, můžeme se oprávněně domnívat, že ve skutečnosti byla situace mnohem horší. Když například materiál mluví o tom, že režim vyzýval k udávání a k odhalování nepřátel, nelze si to představit jen jako nějaké všeobecné apely, ale jako tvrdý tlak spojený s všemožným vydíráním.

A nyní, i kdybyste o té době věděli jen to, co jsem právě citoval, byste mohli říci, že souhlas lidí s procesy nebyl zinscenovaný?

Velmi bych si přál, abyste opravdu přispěli k pochopení minulosti přesně z důvodů, o nichž píšete. Ale k tomu je třeba znát primární dokumenty, jako ten, ze kterého cituji. Archívy jsou otevřené. Vy se nepotřebujete dozvídat o stalinismu od historiků ať už z Pensylvánie nebo z Francie. Vy byste sami měli být arbitry děl těchto historiků, odborníky na naši českou a československou historii, kteří znají fakta, protože se s nimi do hloubky seznámili.

Přeji vám, aby se vám to podařilo, a těším se na výsledky vaší práce.

Michal Klíma