Stav sídla Ústavu pro studium totalitních režimů je výsledkem fungování jeho bývalého vedení z let 2013-2021 FOTO: Miroslav Vodrážka (se svolením autora)
FOTO: Miroslav Vodrážka (se svolením autora)
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) rozvázal nedávno pracovní poměr s historičkou Muriel Blaive, která se ohradila, že se tak stalo z politických důvodů. To vedení ÚSTR odmítlo, přičemž záhy vznikla na podporu Muriel Blaive petice, již podepsala i řada zahraničních vědců včetně známého amerického historika Timothyho Snydera, profesora na Yale University. Na zmíněnou kauzu reaguje Miroslav Vodrážka, filosof, publicista a undergroundový hudebník, působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů ÚSTR, jenž je zároveň předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR a členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů. Podle Miroslava Vodrážky manipuluje petice fakty a Timothy Snyder i jeho kolegové byli uvedeni v omyl.
Vážený pane profesore, ve své knize Tyranie, v které vykládáte dvacet lekcí z evropských dějin 20. století, jste v druhé kapitole nazvané „Ochraňuj instituce a braň je“ napsal: „Instituce nám pomáhají zachovat slušnost – a zároveň potřebují, abychom my pomohli jim. Mluvit o našich institucích máš právo jen tehdy, pokud jednáš v jejich zájmu. Instituce se neubrání samy od sebe. Pokud se jim nedostává soustavné ochrany, zhroutí se jedna po druhé. Zvol si proto instituci, na které ti záleží – soud anebo noviny, zákon anebo odbory –, a stůj na její straně.“
Dovoluji si připomenout tuto myšlenku v kontextu Vašeho podpisu, který je uveden na prvním místě petice pod otevřeným dopisem z 28. října 2022 adresovaným Radě Ústavu pro studium totalitních režimů ve věci propuštění historičky Muriel Blaive.
Vzhledem k tomu, že petice s Vaším podpisem razantně kritizuje specifickou národní instituci, rozhodl jsem se stručně přiblížit okolnosti jejího vzniku a její činnosti, abych ilustroval, v čem je v rozporu s Vaší výzvou na ochranu a bránění institucí. V závěru dopisu chci i dokladovat, že zmíněná petice se vyznačuje nejen různými manipulačními tvrzeními, například že se jedná o propuštění z politických důvodů, neboť dopis zamlčuje, že Muriel Blaive z důvodů odborného a manažerského selhání musela ukončit mnohaletý projekt v ÚSTR, neboť přišla o prestižní podporu od Grantové agentury České republiky, následně omezila svoji pracovní činnost a sama požadovala snížení pracovního úvazku až na symbolický úvazek 0,1.
Paměťová instituce je politickým morem?
Z institucionálního hlediska je klíčový samotný politicko-společenský rámec paměťové instituce, protože Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a Archiv bezpečnostních složek (ABS) se sídlem v Praze byly v roce 2008 zřízeny podle specializovaného zákona (č. 181/2007 Sb.) a v návaznosti na předchozí legislativní akty týkající se vyrovnávání se s komunistickou minulostí, včetně lustračního zákona (č. 451/1991 Sb.) a zákona o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (č. 198/1993 Sb.).
Právě tyto skutečnosti vedly k tomu, že pro část vlivného českého levicového politického spektra se citované zákony a samotná paměťová instituce staly nepřijatelnými. Bývalý disident, trockista a signatář Charty 77 a po listopadu 1989 vlivný novinář Petr Uhl (jehož žena Anna Šabatová je taky pod peticí podepsaná) v roce 2011 signifikantním způsobem odsoudil nejen paměťovou instituci, ale také další zmiňované zákony, včetně zákona o účastnících odboje a odporu proti komunismu (č. 262/2011 Sb.). Označil je doslova za „čtyři morové rány“.
Jak je možné ochraňovat instituci, která má u části české společnosti stigma „morové“ nákazy? Autor petice, vizuální umělec a levicový aktivista Pavel Karous označuje ve zmíněném otevřeném dopise Ústav pro studium totalitních režimů jako „Ústav marxismu-leninismu“ nebo „propagandistické oddělení“. V aktuálním rozhovoru tvrdí, že „celá instituce vznikla jako paskvilní skloubení vědeckého pracoviště a politického think-tanku“. Je pokrytecké, že nikomu z petentů nevadilo, že právě v této „paskvilní“ a „morové“ instituci působila dlouhodobě nejen historička Muriel Blaive, ale i další jejich přátelé nebo rodinní příslušníci.
Také na Archiv bezpečnostních složek, který byl zřízen společně s Ústavem pro studium totalitních režimů, se podobně nahlíží jako na „morem“ infikovanou instituci, ačkoliv uchovává zcela jedinečné historické dokumenty, které zachycují vedle jiného dobové proměny vládnoucího jazyka komunistické tyranie a dokladují totalitární povahu režimu, který intervenoval nejen do všech důležitých oblastí společenského života, ale zejména do soukromí samotných občanů.
Česká republika a ÚSTR kriminalizují komunistický režim
Rovněž francouzská historička Muriel Blaive nahlíží na Ústav pro studium totalitních režimů jako na „morovou“ instituci. Dokládá to například její článek „Kódové slovo ,zločinec‘: Morální vzpomínka v národní paměťové politice“ („Codeword ,Criminal’: Moral Remembrance in National Memory Politics”). Text byl publikován v roce 2020 ve sborníku CBEES a tematizoval „konstrukce a instrumentalizace“ minulosti v baltském regionu a ve východní Evropě.
Historička v něm kritizuje Českou republiku a její instituce včetně Ústavu pro studium totalitních režimů, jelikož podle ní konstruují komunistickou minulost jako nelegitimní a zločinnou a v Evropské unii „lobbují“ za zvýšení povědomí o komunistických zločinech. Podle Muriel Blaive jak ÚSTR, tak i zmiňovaný zákon č. 181/2007 Sb. doslova „kriminalizují komunistický režim v historiografii“. Jinými slovy: komunistickému režimu se údajně nelegitimním způsobem dodává zločinný charakter.
Podle stejné logiky lze dovozovat, že pokud byla instituce obětí a hrdinů Jad vašem založena v roce 1953 na základě zákona přijatého izraelským parlamentem, jedná se obdobně o „kriminalizaci“ nacistického režimu v historiografii, edukaci a v „paměťové politice“ státu Izrael.
V citovaném článku Muriel Blaive zároveň tvrdí, že ÚSTR vytváří „mandátní“, koloniálně komandovanou, tedy povinnou paměť, a to ve jménu lidských práv, což je podle ní jen ideologický produkt politiky „morální paměti“. Dokonce i čeští disidenti a disidentky, vystupující v letech 1948–1989 proti komunistickému režimu a na obranu lidských práv, se podle jejího názoru stali jen „obětí“ politické instrumentalizace založené na konstrukci „antikomunistické gramatiky“.
Teorie o společenském konsensu a sdílených zájmech vládců a ovládaných
Muriel Blaive stejně jako někteří představitelé intelektuální levice ignoruje, že institucionalizace „paměťové politiky“ je především výrazem konsensu o společenských a historických hodnotách, normách a vzorech lidského chování, a nikoliv jen pozdním konstruktem „antikomunistické gramatiky“ České republiky a jejích institucí.
I dobře míněné výzvy zahraničních historiků, v jejichž čele stál v roce 2008 francouzský historik Pierre Nora, kteří tvrdili, že politici a stát nesmějí přijímat ve vztahu k minulosti žádné pravdy a morální zákony, vytvářejí na druhé straně představu privilegovaného epistemologického prostředí, kde si právo na reflexi dějin a minulosti činí jen úzce zaměření specialisté „vědci-historici“. Vycházejí z pochybného předpokladu, že minulost může být součástí jejich symbolického inventárního a diskursivního majetku, a že tudíž někteří z nich mohou i z otevřeně ideologických důvodů legitimizovat svoji „alternativní historii“, aby mohli přepisovat nebo ignorovat fakta.
Stejným způsobem pracuje také Muriel Blaive. V souvislosti s jejím „alternativním“ výkladem historie přitom již víc než jedno desetiletí někteří čeští historici upozorňují na její „banalizující hodnocení historie“ (David Kovařík), „zkratkovitost“ (Jaroslav Cuhra), „koncepční omyly“ (Petr Zídek), neschopnost „komplexního zkoumání dějin KSČ“ (Jaroslav Šebek) atd. Oprávněnost jejich tvrzení dokládá také starší práce Muriel Blaive a Bertholda Moldena Hranice probíhají vodním tokem – obrazy historie ve vnímání obyvatel Gmündu a Českých Velenic (2009), v které autoři zkoumali život v pohraničním městě České Velenice. V publikaci Muriel Blaive uvádí, že zpochybnila totalitární stránku československého komunismu, protože obyvatelé města žili údajně v „relativní autonomii“, a to v rámci „tiché společenské smlouvy“. Podle Muriel Blaive jejich autonomie byla založena na „tichém minimálnímu konsensu“ a vyznačovala se „kompromisním jednáním, vyjednáváním, omezenou vzájemnou spoluprací a chováním vyplývajícím ze sdílených zájmů vládců a ovládaných“.
V této knize ovšem neodkazuje na žádné archivní materiály a vystačí si s apriorními teoretickými a ideologickými tezemi. Z profesionálního hlediska je závažné, že ignoruje tisíce zachovaných dokumentů z komunistického Československa z období 1948–1989, které zachycují například zvláštní policejní režim tohoto českého města u hranic s Rakouskem, včetně výjimečného střežení hraničního přechodu, střílení na hranicích po rakouských občanech, repatriace a vyhošťování osob, zatýkání převaděčských skupin, policejních přehledů o nedovolených přechodech, soustavného zadržování tiskovin a protistátních materiálů, kontrol železniční dopravy, nemluvě o sledování názorů místních obyvatel na různé události, například zatčení Rudolfa Slánského, který byl následně popraven. V publikaci jsou opomíjeny také případy vystěhování několika německých obyvatel z prostoru Českých Velenic a jejich zastřelení v revolučním období roku 1945.
V roce 2011 se Muriel Blaive podílela svými obsahovými poznámkami na publikaci Konec experimentu: Přestavba a pád komunismu v Československu nejdříve marxistického a později neomarxistického historika Michala Pullmanna, který sdílí stejnou koncepci „systému vyjednávání“ nebo „ideologického a společenského konsensu“ mezi tehdejšími vládci a ovládanými. Pullmann ve své knize tvrdí, že je nutno překonat názor, že komunistický socialismus byl zavrženíhodný a nemorální, a odmítá, že by hlavními nástroji komunistického režimu byly represe, útlak nebo propaganda. Tvrdil, že je nutno odheroizovat český disent v čele s Václavem Havlem, který podle něj ani nereprezentoval většinu nespokojené společnosti. Kniha se stala předmětem četných kritik, které poukazovaly na relativizaci komunistické minulosti.
Totalitarismus není jen o pojmech a konceptech, ale i o tělesnosti
Ve své historicky výukové knize Tyranie radíte: „Zvol si instituci a stůj na její straně.“ Jenže podle Muriel Blaive česká paměťová instituce vytváří ošklivou produkci, která „kriminalizuje komunistický režim v historiografii“ a samotná zločinnost komunistického režimu je podle ní jen pozdní „instrumentalizací minulosti“ a „sociální konstrukcí“.
Francouzský sociolog paměti Maurice Halbwachs nebo německý religionista Jan Assmann správně upozorňují, že historii není možné redukovat jen na „sociální konstrukce“. Navíc historiografie jakožto psaní o minulosti není jediný druh historie. Historie musí být nejen polem interdisciplinarity, ale především respektovanou sférou nevyvlastněné historické paměti lidí a míst a nenivelizované ontologie. Tak jako podle francouzského historika Vidala-Naqueta šoa není jen sbírkou vyprávění, ani historická pravda o komunistickém režimu nemůže být jen „sociální konstrukcí“.
Mnozí sociální konstruktivisté a konstruktivistky, kteří se prezentují tak, že oni jediní jsou exkluzivně povoláni k tomu, aby jako vědci-experti hovořili o minulosti, zapomínají, že v dějinách máme taky tělo. Spor o totalitarismus není tudíž jen o pojmech nebo konceptech, ale i o dějinách tělesnosti.
Osobní poznámka: ani paměť mého vlastního těla není pouze pozdní „sociální konstrukcí“, ale je jiným druhem historie, protože i moje tělo se krátce po zveřejnění dějinně důležitého Prohlášení Charty 77 v roce 1977 stalo objektem tělesného zápisu totalitárního režimu, a to prostřednictvím inzulinových šoků, které jsem dostával jako společensky nebezpečný undergroundový politický výtržník v komunistických psychiatrických zařízeních.
Pokud je pro vlivnou část české levicové společnosti zákon č. 181/2007 Sb. i samotný ÚSTR institucionálním „paskvilem“, jak tvrdí autor petice, či dokonce politickým „morem“, který nebezpečně infikuje společnost, a pokud i sama Muriel Blaive razí názor, že Ústav jen „kriminalizuje komunistický režim v historiografii“, potom přirozeně neexistuje pro kritiky žádný důvod paměťovou instituci „ochraňovat, ani bránit“, ale naopak se ji snažit zrušit a destruovat.
Muriel Blaive: „Srdečně gratuluju!“
Poprvé se o zrušení ÚSTR jako instituce paměti pokusili v roce 2007 politici z České strany sociálně demokratické (ČSSD) a Komunistické strany Čech a Moravy (KSČM) za mediální podpory nejrůznější nepřátel oné „kriminalizující“ instituce. Politici z ČSSD a KSČM nejdřív iniciovali podnět Ústavnímu soudu ČR s návrhem na zrušení instituce a zákona č. 181/2007 Sb., a když Ústavní soud ČR ve svém nálezu jejich návrh zamítl a potvrdil legalitu zkoumání období komunistické totalitní moci a zločinné činnosti jejích bezpečnostních složek, političtí odpůrci zejména ze strany České strany sociálně demokratické veřejně deklarovali, že jakmile se dostanou k moci, tak paměťovou instituci „zruší“, nebo se jí aspoň destruktivně zmocní.
Až v roce 2013 se jim podařilo instituci paměti politicky ovládnout, a to prostřednictvím jejího nejvyššího orgánu – Rady Ústavu. Okamžitě odvolali ředitele Daniela Hermana, který se snažil instituci bránit, trval na dodržování zákona č. 181/2007 Sb. a odmítal alternativní revizionistické pojetí historie zpochybňující totalitarismus, a to i z důvodů své tragické rodinné židovské historie. Následně byly realizovány rozsáhlé personální čistky, během nichž byl propuštěn například i badatel Radek Schovánek, který v roce 2014 svědčil u soudu v Bratislavě v kauze Andreje Babiše, bývalého agenta komunistické Státní bezpečnosti, který se později stal předsedou české vlády a který se soudil se slovenským Ústavem paměti národa.
Historička Muriel Blaive chvíli po odvolání ředitele Daniela Hermana napsala na Facebooku Michalu Uhlovi, členu Rady Ústavu, který hlasoval pro odvolání ředitele: „Srdečně gratuluju!“.
Ve zmiňované knize Tyranie jste napsal, že mnoho rozumných lidí podléhá omylu, že ti, kdo se dostanou k moci, nemohou instituci změnit. Jenže historický problém i zkušenost české společnosti z období let 1948–1989 jsou často zcela jiné, protože destrukce demokratických institucí probíhá za přímé podpory veřejně sdílených „srdečných gratulací“ – což některým lidem otvírá i možnost získat následně nějakou funkci.
Zbavte se historika Petra Blažka
Jmenovaná historička se v následujícím roce 2014 stala v Ústavu pro studium totalitních režimů pověřenkyní pro výzkum a metodiku a zpočátku vedla metodologický seminář. Hned při prvních diskusích napadala své kolegy historiky a badatele v duchu argumentum ad hominem a například tvrdila, že nemají „intelektuální kapacitu, aby pochopili“ její alternativní pojetí historie. Po čtyřech měsících byl metodologický seminář ukončen.
Prosazovala i názor, že jménem Ústavu se může vyjadřovat jen akademicky vzdělaný historik, aby potlačila význam dalších badatelů pracujících v instituci, které s nadřazeností označuje jen za „paměťové aktivisty“, jako například Radka Schovánka nebo Františka „Čuňase“ Stárka, ačkoliv mají bohatou publikační a edukační činnost.
V únoru 2015 napsala Muriel Blaive vedení ÚSTR dopis, který rozeslala i dalším zaměstnancům, v němž radila, jak se má nové vedení vypořádat s kriticky smýšlejícími historiky působícími v instituci, a konkrétně navrhla „doporučuji zbavit se Blažka“.
V petičním dopise se vyzdvihuje vědecká produkce francouzské historičky. Zmiňovaný historik Petr Blažek specializující se na československé dějiny 20. století je v databázi Bibliografie dějin Českých zemí Historického ústavu Akademie věd České republiky prezentován 446 záznamy, z toho 144 autorskými publikacemi včetně mnoha monografií. Další historik, zvolený v březnu 2022 za ředitele ÚSTR, Ladislav Kudrna, má v databázi 222 záznamů, z toho 69 autorských publikací. U Muriel Blaive je 44 záznamů, z toho 17 autorských publikací.
Řediteli Zdeňku Hazdrovi a jeho náměstku Ondřeji Matějkovi se sice nepodařilo „zbavit se historika“ Petra Blažka, jak Muriel Blaive navrhovala, podařilo se jim to ale v případě mnoha jiných historiků, badatelů a spolupracovníků. Jedním z nich byl Aviezer Tucker, mezinárodně respektovaný filosof a politolog, specializující se na post-totalitní a totalitní společnosti. V roce 2019 působil jako člen mezinárodního panelu komise pro odborné hodnocení Ústavu pro studium totalitních režimů. Aby se ho tehdejší náměstek Ondřej Matějka zbavil, raději rozpustil celou mezinárodní evaluační komisi, přičemž některým jejím členům vadila vedle jiného skutečnost, že Aviezer Tucker v instituci paměti hájil teorii totalitarismu.
Samozřejmě, že nikdo z osob podepsaných pod současnou peticí se tehdy za mezinárodně uznávaného filosofa a politologa nepostavil. Nepostavila se za něho ani francouzská historička. Mimochodem pokud se v petici zdůrazňuje i mezinárodní metrická databáze v impaktovaných recenzovaných časopisech, pak Aviezer Tucker má citační index 2209, h-index 21 a i10-index 41, zatímco Muriel Blaive má citační index 324, h-index 8 a i10-index 8.
Manipulace s fakty – odborná a manažerská nekompetentnost
Považuji za významný Váš apel „Ochraňuj instituce a braň je“. Kdo jedná v zájmu paměťové a vzdělávací instituce a komu na ní záleží? Filosof a politolog Aviezer Tucker, nebo petiční dopis, v němž jeho autor Pavel Karous jednoznačně pozitivně hodnotí fakt, že Muriel Blaive zpochybňuje strukturální komunistickou koncentraci moci (totalitarismus), a vyzdvihuje, že tato historička je součástí alternativního revizionistického diskursu, v němž se vyznávají koncepce o „vzájemné spolupráci vyplývající ze sdílených zájmů vládců a ovládaných“ a teorie o „vyjednávaní mezi autoritativní mocí a drtivou většinou“? Není to ale jenom tradiční způsob, jak marginalizovat a relativizovat podíl komunistické moci na destrukci demokratického systému?
Za závažnější – a to je i meritum mého dopisu – považuji skutečnost, jakým způsobem petiční dopis manipuluje s fakty.
Obr. 1: ÚSTR v letech 2007-2013
Na jedné straně se například vyzdvihuje, že Muriel Blaive v roce 2016 získala pro výzkum prestižní podporu od Grantové agentury České republiky, zároveň se ale zatajuje, že v roce 2018 byl tento projekt grantovou agenturou předčasně ukončen pro odbornou a manažerskou nekompetentnost a peníze musel ÚSTR vrátit.
Na základě zákona o svobodném přístupu k informacím jsem byl Grantovou agenturou České republiky informován, že informace byly řešitelkou projektu jak v roce 2016, tak i 2017 „poskytovány v neúplné, nedostatečné či zmatečné podobě, a to opakovaně a i poté, co byla na nepřípustnost takového postupu upozorněna“. Ačkoliv byla na nedostatky Muriel Blaive upozorněna, nadále „opakovaně neplnila publikační závazky, a naopak vykazovala výstupy s projektem nesouvisející“. Opakovaně uváděla „zmatečné a nepřesné údaje“ (např. referování o konferenčních a badatelských aktivitách nesouvisejících s projektem).
Jak dále vyplývá z informací Grantové agentury České republiky, tehdejší vedení ÚSTR v čele s ředitelem Zdeňkem Hazdrou se odvolalo proti předčasně ukončenému projektu, jenže Kontrolní rada Grantové agentury České republiky konstatovala, že i v tomto odvolání „jsou opět prohřešky, které byly u projektu v minulosti kritizovány a byly důvodem pro jeho zastavení – nejsou doloženy připravované výstupy, o kterých je v odvolání psáno; za relevantní výstup z projektu považuje text absolutně nesouvisející s projektem“ a že „na projekt jsou dedikovány publikace vzniklé před začátkem projektu“.
Summa summarum: projekt „mezinárodně uznávané vědkyně/historičky“ byl předčasně ukončen, protože se vyznačoval extrémními nedostatky, špatnou metodikou a neodpovídajícími výsledky, kdy Muriel Blaive jako hlavní řešitelka postupovala zjevně nestandardním způsobem, neboť ignorovala základní pravidla i důrazná doporučení Grantové agentury České republiky.
Obr. 2: ÚSTR v letech 2013-2021 (střední fáze destrukce)
Neslavné ukončení projektu Muriel Blaive zmiňuje i veřejná Výroční zpráva Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek za rok 2018, která je každoročně schvalovaná Senátem Parlamentu České republiky.
Jelikož však Muriel Blaive byla po celou dobu přímo řízena dřívějším ředitelem Zdeňkem Hazdrou, projekt byl i po ukončení grantovou agenturou nadále vydáván za fungující interní projekt a v režimu pokračující nezpůsobilosti přežíval ještě jeden rok, než se z programu instituce potichu zcela vytratil.
Neexistuje žádná „mimořádná produktivita“ Muriel Blaive v ÚSTR, jak se píše v petici, pokud za ni ovšem nebudeme vydávat články, v nichž kritizuje Českou republiku a paměťovou instituci samotnou, protože v Evropské unii „lobbují“ za zvýšení povědomí o komunistických zločinech.
I následná Výroční zpráva Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek za rok 2020, která vznikla za minulého vedení, dokládá, že historička se ve sledovaném období nepodílela na žádném výzkumném ani grantovém projektu, na žádné vzdělávací akci nebo publikaci! Její jméno se v 78stránkovém dokumentu zachycujícím odbornou činnost instituce vůbec nevyskytuje!
Za osm let, kdy působila v Ústavu, nenapsala jediný text ani pro čtvrtletní historickou popularizační revue Paměť a dějiny nebo odborné recenzované periodikum Securitas Imperii, které ústav vydává. Privilegovaná historička měla strukturální krytí od samotného ředitele Zdeňka Hazdry jako jeho poradkyně, takže z hlediska kontroly odborné činnosti nemusela kontinuálně nic veřejně vykazovat na rozdíl od ostatních historiků a badatelů.
V období, kdy byl Grantovou agenturou České republiky z důvodů odborného a manažerského selhání projekt Muriel Blaive ukončen, přestávala být v ÚSTR postupně aktivní. V roce 2021 také z důvodů jiných pracovních úvazků v zahraničí, zejména na univerzitě v rakouském Grazu, požádala nejdříve předcházející vedení o zkrácení úvazku na 0,5 a následně v roce 2022 požádala nové vedení ÚSTR o další snížení až na symbolický úvazek 0,1. Tvrzení o propuštění z politických důvodů je v tomto kontextu pouze falešnou zástěrkou, jak vytvořit simulakrum, že Muriel Blaive je profesionálně vysoce aktivní v instituci paměti a že po celou svou pracovní kariéru dbala zájmů této instituce a snažila si ji chránit v duchu zachování slušnosti.
Začátkem roku 2022 se Muriel Blaive přihlásila do výběrového řízení na funkci ředitele/ředitelky Ústavu pro studium totalitních režimů, a když byla její přihláška vyřazena, protože dle zákona č. 181/2007 Sb. neprokázala povinný doklad o bezúhonnosti (výpis z rejstříku trestů), zhrzená zájemkyně kritizovala Radu Ústavu jako byrokratickou instituci. Historička se o tuto funkci neúspěšně ucházela ve výběrovém řízení již v roce 2014 a 2010.
Obr. 3: ÚSTR - finální fáze destrukce
Promluva dobových fotografií
Vážený pane profesore Snydere, dopis, který jste signoval, nekoresponduje s Vaší výzvou „Ochraňuj instituce a braň je“, protože je tradičním výrazem „morové“ protiinstitucionální rétoriky.
Nic ale nedokáže lépe vystihnout příběh popisované instituce paměti, než dobové fotografie v úvodu tohoto dopisu. Na dobové fotografii vlevo [Obr. 1, pozn. red.] je zachycena sídelní budova instituce ÚSTR a ABS, jak vypadala v období 2007–2013, kdy byla Vašimi slovy řečeno „chráněná a bráněná“, a fotografie uprostřed [Obr. 2, pozn. red.] a vpravo [Obr. 3, pozn. red.] zachycuje postupnou fyzickou destrukci budovy v období 2013–2021, kdy byla bez institucionální ochrany a kdy ji minulé vedení ÚSTR přivedlo do fyzicky nezvratného demoličního stavu, takže destrukci posuzují finanční úřady a Policie České republiky.
S pozdravem
Mirek Vodrážka – hudebník, filosof a předseda Nezávislé odborové organizace Ústavu pro studium totalitních režimů
V Praze 22. listopadu 2022
Poznámka: Anglický překlad otevřeného dopisu byl profesorovi Timothymu Snyderovi zaslán 27. 11. 2022.
