Předvánoční knižní trh byl obohacen novinkou. Jiří Ovčáček, Petr Hájek a Jaroslav Bašta pokřtili knihu Převrat – fámy a lži o 17. listopadu 1989. Zřejmě počtení za všechny prachy, pokud vám tedy nebude vynaložených prostředků líto.

Tvůrčí tým, který stojí za tímto titulem, je pozoruhodný. Je to „Olin Jurman a kolektiv“. Jurman je bývalý příslušník vojenské rozvědky, člen KSČ, člen Svazu československo-sovětského přátelství a přispěvatel Obrany lidu.

Pokud jde ten kolektiv, přispěli k pravdě o 17. listopadu Lubomír Štrougal, příslušník StB Ludvík Zifčák (alias Martin Šmíd, alias student Růžička), plukovník ve výslužbě Zdeněk Zbytek, který před třiceti lety vystoupil na sjezdu JZD („Žádáme vládu ČSSR, aby prosadila v naší společnosti přísné respektování platné Ústavy, zákonů a norem všemi občany bez rozdílu, aby vzala k odpovědnosti ty, kteří veřejně hanobili hlavu státu a vrchního velitele ozbrojených sil Československé socialistické republiky.) Jsou tu i příspěvky Miloše Jakeše a Miloše Zemana. Také přispěli Oskar Krejčí, Jan Schneider, Karel Srp, Zdeněk Zbořil.

Prostě sestava, která nám už vysvětlí, jak se na to máme dívat. Škoda, že už se nemohli vyslovit soudruzi Vasil Biľak, Alois Indra, Jaromír Obzina, Antonín Kapek, Miroslav Štěpán a z lidu Grebeníček starší.

Je to pozoruhodná sešlost komunistů, lampasáků ČSLA, náhle probuzených ultrakonzervativních katolíků (Hájek, Ovčáček) a rozličných podivných bytostí. Ta nesourodost je jen zdánlivá, protože společným jmenovatelem je v mnoha případech nenávist k liberální demokracii. Teď mají někteří lidé zjevně pocit, že jim doba zase přeje. Ještě pořád to ale není úplně podle jejich představ. Zatím se tedy v duchu orwellovské ideopolicie pokoušejí ovládnout minulost, aby mohli ovládat přítomnost.

Postupně se snaží veřejnost přivykat na stále větší nehoráznosti a lži, takže někomu to snad časem přijde jako normální.

Normální je, že se u nás lidé mohou svobodně vyjadřovat. Není ale normální, že na Hradě se ocitly v okolí prezidenta figury jako Petr Hájek a Jiří Ovčáček. Těžko si představit, že by mluvčí německého spolkového prezidenta křtil knihu, kam by přispěli funkcionáři NSDAP. Nestává se, aby v demokratické zemi mluvčí hlavy státu sprostě urážel politickou opozici a novináře a poklonkoval autoritativním režimům a dadaisticky to prokládal výzvami k lásce a žehnáním. Připomíná to už scény z nějaké filmové tragikomedie z prostředí blázince. Ale kdepak, je to přítomnost.