Igor Matovič během jedné ze svých performancí ve sněmovně FOTO: OLaNO / se souhlasem
FOTO: OLaNO / se souhlasem
Vláda Roberta Fica nad Slovenskem se definitivně zhroutila a je to dobře. Jeho strana SMER-Sociální demokracie přivedla zemi do těžké krize a dostala v sobotních volbách oprávněný výprask. Pravděpodobným novým vůdcem Slovenské republiky je Igor Matovič, předseda prapodivného hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OLaNO). V čem je zádrhel? V mesiášském, a tudíž nepříliš demokratickém charakteru vítěze voleb.
Češi a Slováci mají poměrně principiální problém s demokracií: Nepochopili v dostatečné míře smysl a funkce politického stranictví, které je základem demokratického systému vlády. Místo toho hledají falešná hnutí a hlavně ukřičeného mesiáše. Dále v politice obdivují kabaretní estrády místo racionální debaty a není jim vůbec divné, když se politický lídr chová, jako by strana byla jeho osobním majetkem. A také slyší na hesla o zavírání údajných korupčníků jako na rajskou hudbu.
Igor Matovič je nepochybně zajímavou postavou. Není nebezpečný jako v Česku Babiš, protože nedisponuje nadměrnými finančními zdroji, kterými se dá udusit svoboda. Na rozdíl od Babiše má jakýsi hodnotový základ v tradičním slovenském konzervatismu, s nímž to zároveň moc nepřehání. Zdá se také, že je otevřený spolupráci s liberálními stranami, které ho mohou hlídat v přílišném rozletu.
Kdo je tedy ten nový slovenský lídr? Igor Matovič pochází z Trnavy, kde vybudoval inzertní noviny a pak vytvořil síť podobných titulů po celém Slovensku. Svých 36 inzertních novin použil k nástupu na politickou scénu a založil stranu ne-stranu, které podobně jako Babiš říká nepravdivě hnutí a dal jí infantilní název „Obyčejní lidé“. Označuje se za konzervativního katolíka, ale neměl problém se v minulosti spojovat s liberály Richarda Sulíka, kteří mu pomohli do parlamentu. Od roku 2010 hraje roli částečně šaška a částečně čerta slovenské politické scény. Předvádí rád lidem kabaretní etudy, happeningy a baví voliče surovými bonmoty. Hrozně rád také říká, že je třeba někoho zavřít do basy. Jeho voličům se to moc líbí.
Falešné hnutí, které právě vyhrálo u našich drahých sousedů parlamentní volby, vzbuzuje pochybnosti. Dlouho se totiž jednalo o pouhé čtyři lidi. Matovič je ten typ politického lídra, jenž nepotřebuje žádný mandát transparentní politické strany, která se vytváří kolem nějaké hodnotové a politické vize. Protože on sám je ta vize. A to není dobře.
Je zřejmé, že žijeme v době, která politický marketing vyžaduje, a vedení společnosti už nemohou mít v rukou introverti. Oblíbené srovnávání šoumena Matoviče s britským premiérem Borisem Johnsonem však kulhá v jedné základní věci: Johnson má za sebou masovou politickou stranu, která má kořeny v místních buňkách po celé zemi. Vydobyl si mandát od této strany a s ním pak předstoupil před voliče. To není žádný zastaralý mechanismus. To je jediný normální princip demokratické politiky. Když se nějaká strana jmenuje „Obyčejní lidé“, tak je to téměř jistě podvod. A nezávislé osobnosti – to je další podvod. Jsou to jenom líbivé, ale naprosto prázdné bubliny, které slouží tomu, kdo má v rukou bublifuk.
Všechny česko-slovenské pokusy o mesiášskou politiku jsou nezdravé a je jenom otázkou času, kdy přinesou nové a nové problémy. Mesiáši mají totiž chronickou nemoc: hodně křičí, když bojují o moc, a verbálně zápasí s korupcí, ale sami jen málokdy ctí pravidla. Takže uvidíme.
Jistě, pád Ficovy garnitury je dobrou zprávou. Slovenská politika je ale stejně tragicky rozbitá, jako u nás. A názvy jednotlivých formací vypovídají o jisté absurditě politického myšlení v postkomunistické zemi: Obyčejní lidé kandidují proti straně Za lidi, Spolu a Jsme rodina. Připomíná to jedno městečko u nás na vysočině, kde proti sobě kandidovaly strany Náš Kostelec, Váš Kostelec a Naděje pro Kostelec. My Češi ale opravdu nejsme v situaci, že bychom se mohli na Slováky vytahovat. Česká republika se potácí v mečiarismu, kterého se Slovensko již napodruhé dokázalo zbavit.
Smutným aspektem slovenských voleb je to, že se liberálně-konzervativní koalice PS Spolu nedostala do parlamentu. Chyběly ji pouhé čtyři setiny hlasů k sedmiprocentní hranici, která je nutná pro vstup koalice. Propadlo tak v pětimilionové zemi 200 tisíc hlasů demokraticky orientovaných voličů. Další katastrofu zažilo tradiční Křesťansko-demokratické hnutí, jemuž ke vstupu na scénu chybí čtyři desetiny procenta. I to je smutné. Místo toho se do Národní rady dostala strana Jsme rodina, jejíž šéf Boris Kollár je slavný tím, že má rodin hned několik. Příliš slavně nedopadl ani bývalý slovenský prezident Andrej Kiska.
Dodejme, že slovenské volby přinesly ještě jeden zádrhel. Je to pro Slovensko krajně nebezpečný úkaz. Poprvé od pádu komunismu nemají parlamentní zastoupení slovenští Maďaři. Vinou svých vlastních politiků, kteří se s dosavadní vládou až příliš zamotali, i vinou těch, kteří roztříštili maďarské síly. To ovšem může v jejich početné menšině na jihu Slovenska vést k velké frustraci a k radikalizaci. To tedy také není dobrá zpráva. Takto významná menšina potřebuje mít své zastoupení.
Euforické volání, že na Slovensku skončila „vláda Zla“, je sice po letech s Ficem pochopitelné, ale s naprostou jistotou můžeme říct, že nenastupuje vláda Dobra. Spíš jen éra nových problémů.
