Nosná raketa Sojuz FOTO: Pixabay/12019
FOTO: Pixabay/12019
NÁZOR / Další „triumf“ ruské vědy je všeobecně znám. Tedy neúspěch ruské sondy, která se rozbila o Měsíc. Pravda, zpočátku to vypadalo nadějně, protože Luna-25 úspěšně odstartovala z kosmodromu Vostočnyj. Vzhledem k tomu, že dosáhla Měsíce, znamená to, že ještě před sankcemi byla vybavena potřebnou dovezenou radiačně odolnou elektronikou.
Let byl doprovázen ukázkou jednoho snímku zadní strany Měsíce pochybné kvality a propagandistickou hysterií. To vše trvalo přesně týden, dokud Roskosmos neinformoval o mimořádné situaci. Od té chvíle byl zdroj pravdy vyčerpán a rozředěn lží. Lží, aby se vytvořilo jakési očekávání. Faktem je, že pokud se ztratilo spojení se stanicí, stále by existovala určitá šance na jeho obnovení, i když ne velká.
Spojení však zřejmě nebylo ztraceno a telemetrické údaje nedávaly specialistům žádné další šance. Stanice opustila oběžnou dráhu blízkou Měsíci a jednoduše se abnormálně setkala s Měsícem. Nakonec to byla lež. Tím fyzikální proces skončil. Očekávat jiný výsledek od této „svaté prostoty“, která před pěti lety celému světu oznámila, že při testu ruské hypersonické zbraně dosáhly rychlosti 30 machů, by jednoduše bylo zbytečné.
Ať mi spisovatel Michail Bulgakov odpustí, není to nic nového. Lidé jsou zkrátka lidé. Milují peníze, ale tak to bylo vždycky. Rádi lžou. To se jim nestalo prvně ani včera. No, jsou lehkovážní, no, jsou prostě obyčejní lidé, víte, jako ti staří. Ale to už je metafyzika procesu. A je legitimní formulovat všechny tyto otázky přesně na několika metafyzických úrovních.
Na první metafyzické úrovni je první a nejdůležitější otázkou „proč“. Proč velmi chudá země, jako je Rusko, utrácí tolik peněz za působení ve vesmíru, když má vlastní obrovské problémy na Zemi. Všechny civilizované země především (za prvé) investují do vesmíru nikoli na úkor vytváření pohodlných životních podmínek pro své lidi, a (za druhé) aby z toho vytěžily efekt pro své ekonomiky. To jenom SSSR a Rusko si z vesmíru udělaly další ekonomické černé díry. Výsledkem byly degradace a neustálý pokles jejich podílu na světové vesmírné ekonomice. To je jen důkazem absolutního iracionalismu Ruska, poháněného touhou po imperiální velikosti na všech úrovních.
V tomto ohledu je třeba japonská zkušenost s rozvojem kosmického programu jiná, protože tato země se dostala do vesmíru nikoli na úkor životní úrovně svých obyvatel, ale spolu s ní.
Pak ta druhá, metafyzická úroveň. Rusko je schopno dát dohromady tým odborníků, tým specialistů, kteří by dokázali realizovat jednu jedinou imperiální propagandu kvůli marnivosti, nebo propagandu kvůli realizaci jednoho projektu. Ale protože je marnivost nad věcí, staví Rusko meziplanetární stanice a plánuje prozkoumat Měsíc ve třech fázích, dále chce na Mars, staví i orbitální stanici, kosmickou loď Orel, novou řadu nosných raket hypersonických střel rychlých 30 machů.
Tím tento seznam nekončí A to v době, kdy země se ve skutečnosti omezuje na udržování v provozuschopném stavu a alespoň minimální rozvoj družicové konstelace. Pak opět přirozeně vyvstává otázka proč? A stejně přirozená odpověď. Nedostatek finančních prostředků. Na vyrobení sondy Luna-25 bylo podle některých údajů vynaloženo 12,6 miliard rublů za téměř 18 let. To se rovná zhruba 300 milionů dolarů. To je na stanici více než dost, problémem je však načasování. Pokud výstavba stanice trvá 18 let, je velmi pravděpodobné, že to skončí špatně.
Podobně je tomu s kosmodromem Vostočnyj. Ten se projektoval v rámci přiděleného rozpočtu v rublech více let. Jen na jeho projektování vynaložila Ruská federace téměř 150 milionů dolarů. Výsledkem bylo, že v době zahájení výstavby projekt zahrnoval stoprocentní (a pravděpodobně i vyšší) rentabilitu předem určených dodavatelů. Jenomže než došlo k realizaci projektu, rubl byl dvakrát devalvován a všichni „spoluviníci“ si vyžádali indexaci.
Tímto způsobem můžete budovat vesmírná centra a stanice neomezeně. Současně výrazné zpoždění ve výstavbě stanice vede ke komplikacím s její konstrukcí a v důsledku toho k nižší spolehlivosti, jelikož se kombinují zařízení různých generací. Zejména s ohledem na vysokou závislost na dovozu. A protože na marnosti nikdo nešetří, je zcela přirozené, že výsledkem je nejen selhání, ale i selhání za nejvyšší možnou cenu. Abychom však otázku financování uzavřeli, je důležité si uvědomit jednu podstatnou věc.
V SSSR s jeho vědou také docházelo k nákladným neúspěchům. Nejen tento, ale též projekt sovětské nosné rakety N-1 a projekt sovětského raketoplánu „Eněrgija-Buran“ dopadly špatně. Je tu však jeden podstatný rozdíl. Z těchto neúspěchů v éře Sovětského svazu zdědil ruský stát pouze železo. Neúspěch se stanicí „Luna-25“ však znamená ztrátu prestiže současného Ruska. S jistou mírou ironie tak můžeme připustit, že entropie Putinova systému je znatelně menší než entropie sovětského systému.
Další „proč“ se týká dostupných zdrojů. Nenapravitelné jsou škody na ješitnosti Putina a většiny obyvatelstva, které ho podporuje. Kvůli významu, který pro něj samotného mělo vypuštění rakety z Vostočného. Vladimir Putin tam cestoval dvakrát. Poprvé v roce 2014, podruhé o rok později. Na druhém z těchto setkání byl i šéf významné ruské stavební společnosti Spetsstroy A. I. Vološov. Podle svědectví jednoho z účastníků mu bylo sděleno přibližně toto. „Buď začnete stavět, nebo vás čekají pouta.“ Díky tomu a řadě dalších okolností byla tímto způsobem vyřešena i otázka korupce, protože si lze jen těžko představit, že by prezident Putin neměl osobní zájem na úspěchu projektu.
Existuje několik možností. Buď nebyl nikdo „motivován“ čili uplacen, nebo tento druh „motivace“ již nefunguje. Nelze však vyloučit ani situaci, kdy je vše rozděleno tak „spravedlivě“, že odpovědnost za neúspěch je odsunuta až na konec řetězce vedení. Nebo na samý okraj života. Koneckonců jeden z konstruktérů Luny akademik Michail Marov skončil po selhání v nemocnici.
A ještě jedno „proč“: Je velmi zajímavé přečíst si z tohoto pohledu po sobě jdoucí zprávy BBC.
„Když si sedne, bude to velké štěstí.“
„Ruská kosmická loď Luna-25 se srazila s Měsícem a havarovala.“
Nejen „pokud Luna přistane, tak bude mít velké štěstí,“ ale i nářek příslušných lidí nad financováním, obtížností výběru místa přistání, když jsou k dispozici kamery s vysokým rozlišením a vhodný software, a dokonce i nářek nad vlastnostmi měsíční půdy. Poslední argument má poměrně dlouhou historii. Při vývoji přistávacího modulu jedné z prvních stanic se jeden z konstruktérů zeptal na charakteristiku měsíční půdy, na což nejlepší sovětský raketový konstruktér Sergej Koroljov okamžitě odpověděl: „Měsíc je pevný.“ Můžeme tedy učinit závěr. Nebyla to Luna-25, která se srazila s Měsícem, byla to opět ruská metafyzika, která se střetla s realitou.
Sovětská metafyzika v roce 1991 srážku s realitou nevydržela a nakonec se nenásilně rozpadla. V souladu s tím je třeba to pochopit, očekávat a připravit se na opakování. Proces degradace a neschopnosti Ruska dosahuje takového stupně, že hlavní hrozbou není něco vyrobit nebo něco splnit, ale rostoucí neprofesionalita při využívání existujících zdrojů. Neprofesionalita v provozování stávajících zbraní a infrastruktury země. A to je to, co by mělo v maximální možné míře motivovat k dosažení co nejrychlejšího vítězství Ukrajiny. Pád stanice na Měsíc nikoho neohrožuje. Ovšem ruské nehody a neprofesionalita jsou nebezpečné pro všechny lidi na Zemi.
Autor je ruský podnikatel žijící v ČR.
