Fasáda někdejší kliniky v pražské Legerově ulici, kde roku 1969 zemřel Jan Palach FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / V těchto dnech si připomínáme 55. výročí sebeobětování Jana Palacha. Když média vysvětlují motiv jeho činu, nejčastěji zmiňují, že chtěl probudit národ z letargie po sovětské okupaci. Opravdu, Jan Palach ve svém dopise píše, že se naše národy ocitly na okraji beznaděje. Uvádí však také dva zcela konkrétní požadavky. Jejich splněním podmiňuje to, že jeho čin nebudou následovat sebeobětováním další. Tyto požadavky jsou pozoruhodné i s odstupem padesáti pěti let tím, že se dnešními slovy řečeno týkají svobody informací a šíření dezinformací. Palach totiž žádal za prvé okamžité zrušení cenzury a za druhé zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Volání po zrušení cenzury je srozumitelné. Palach žádal, aby se země vrátila do stavu před srpnovou okupací, kdy v Československu několik měsíců neexistovala cenzura a lidé se těšili ze svobody slova a svobody projevu. Zdá se proto být jakoby protismyslné, že dalším z jediných dvou Palachových požadavků byl zákaz tiskoviny Zprávy, vydávaného okupanty. Je třeba vysvětlit, že ani půl roku po invazi nepovažovali sovětští komunisté československé sdělovací prostředky za dostatečně znormalizované.
Z Drážďan v tehdejší Německé demokratické republice k nám proto prosovětskou propagandu v českém jazyce šířila vysílačka s názvem Vltava, které ovšem Češi přezdívali podle německé výslovnosti jejích hlasatelů Fltafa. A v tiskové podobě okupanti rozšiřovali periodikum pod názvem Zprávy. Ještě 8. prosince 1968 odmítl generální tajemník sovětských komunistů Leonid Brežněv československý požadavek, aby jejich vydávání a šíření zastavil, slovy: „Vždyť je to u vás jediný tiskový orgán, který nepíše nic antisovětského, nic antičeskoslovenského, ale přináší objektivní informace o Sovětském svazu a Československu.“
Zákaz Zpráv byl tedy vedle zrušení cenzury druhým Palachovým požadavkem. Nelze nevidět podobnost mezi tímto požadavkem a současností. Palach protestoval proti cenzuře, ale současně žádal zastavení média šířícího dezinformace. Kdyby tehdy existovaly dnešní nátlakové skupiny, které pod záminkou svobody slova hájí šíření ruské propagandy a otvírají cestu ruským dezinformačním kampaním, musely by druhý Palachův požadavek odmítnout.
Pro akademické bojovníky proti cenzuře z žižkovského baru jde o nevysvětlitelný rozpor. A přece je Palachovo vnímání situace zcela pochopitelné. Viděl, že srpnovou demonstraci vojenské síly nahradili okupanti bojem o vědomí československých občanů. Na tancích přivezli propagandisty a vytištěné brožury, v nichž se na nepravdivých nebo zkreslených a překroucených citátech novinářů a politiků pražského jara snažili doložit, že obrodný reformní proces byl kontrarevolucí. Na to pak navázali profesionální propagandisté zmíněným vysíláním a vydáváním Zpráv.
Odkaz Palachova činu je tím aktuální i po pětapadesáti letech. Ruská propaganda, snažící se šířením lží, polopravd a tendenčním zkreslováním reality ovlivnit myšlení našich občanů, existuje stále. A snaha ji zastavit nebyla a také stále není cenzurou a není tak v rozporu s požadavkem na svobodné šíření informací. Dezinformace jsou dnes stejně jako po sovětské intervenci a po celou dobu sovětské okupace prostředkem prosazování ruského vlivu.
Až zase příště budete číst o cenzuře v souvislosti se snahou omezit šíření ruských a proruských dezinformací, vzpomeňte na obě Palachovy podmínky, za něž položil život.
