Před 30 lety: Mlátičky tloukly i starce. Jednoho s přilbou jsem srazil k zemi

Anna Hrochová

Libor Uhlík | FOTO: Anna Hrochová

Vodní děla, slzný plyn, obrněné transportéry najíždějící do lidí. „Řezali obuškama kohokoliv, ne jen nás, kteří jsme tam přišli cíleně, ale třeba i lidi, kteří šli okolo domů, protože tam někde bydleli. Prostě si někoho vytáhli a tloukli do něj. V jednu chvíli tam jeden z těch s obuškem několikrát udeřil staršího bezbranného pána. Zakřičel jsem na toho esenbáka něco, on ho pustil a šel na mě, dal mi jednu přes záda a chytil mě, asi chtěl odtáhnout do antona,“ popisuje své nejdramatičtější chvíle z 15. ledna 1989 během Palachova týdne pamětník Libor Uhlík.

„Vše se ve mě vzbouřilo. Doma jsem měl těhotnou ženu, měl jsem před svatbou. Měl jsem strach, že mě zavřou, řekl jsem si, že se to nesmí stát. A protože mám metr devadesát, tehdy jsem hodně sportoval, především jsem dělal na vyšší úrovni judo, toho esenbáka se mi podařilo chytit, srazit na zem. Vyvlékl jsem se mu, vtom jsem viděl, že mu další běží na pomoc, rychle jsem utekl. Měl jsem hrozný strach,“ vypráví dnes třiapadesátiletý podnikatel, galerista a organizátor kulturních akcí. „Utekl jsem do nějaké knajpy a sušil se u kamen. Modrá záda od obuchu jsem měl ještě čtrnáct dní.“

„Překvapila nás brutalita, se kterou do toho esenbáci šli. Bylo jim jedno, koho tlučou. Nejhorší byli tajní v civilu. Byli zákeřní, tloukli lidi i pěstmi, kopali do nich,“ vzpomíná Libor Uhlík. Koncem osmdesátých let jezdil nejen do Prahy na protirežimní protesty.

„Drsný postup předvedli už v říjnu 1988 na výročí vzniku Československa. Jezdil jsem každoročně do Lán na hrob T. G. Masaryka. Sice hřbitov hlídali estébáci, ale vždy jsem řekl, že nesu květiny na hrob tetičky, že jsme tu měli statek, ale od padesátých let už nemáme, a pustili mne. V říjnu 1988 jsme s přáteli jeli z Lán ještě do Prahy. Tam jsme poprvé dostali vodním dělem a obuškem. Během Palachova týdne byl zásah ale ještě brutálnější,“ popisuje pamětník.

Že se esenbáci na lednový zásah dobře připravují, věděl od svého kamaráda, který tehdy pracoval v údržbě na letišti Ruzyně. „Volal mi a říkal, ať si dám pozor, že si estébáci na letišti postavili Václavák a přilehlé uličky jedna ku jedné a trénují postup zásahu,“ prozrazuje. I tak ho ale překvapila brutalita a zákeřnost.

Dnes Libora Uhlíka mrzí, jak vše dopadlo. „Tehdy to bylo tak, že těch, kteří nás mlátili, těch bylo méně. Nás bylo více. Režim skončil tak, že my, většina, jsme vyhráli a oni prohráli. Jenže teď je to tak, že oni, ti, kteří tam tehdy tloukli lidi, tak nám teď vládnou. To je průser,“ uzavírá účastník Palachova týdne 1989 Libor Uhlík.

 

 

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner