Jiří Weigl FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Jiří Weigl z Institutu Václava Klause je odstrašujícím příkladem, jak daleko může dojít myšlenková zmatenost a odtrženost od faktů. Protože ale hodlá šířit obsah určitého druhu, nemůže to dělat jinak.
„V zemi je přes 1 milión cizinců a u nás je stále minimální nezaměstnanost a všude pociťovaný nedostatek pracovních sil. Škoda Plzeň dokonce oznámila, že si najala prvních 300 pracovníků z Indonésie na dělnické profese,“ stěžuje si Weigl.
„Je evidentní, že v českém hospodářství je něco hodně shnilého. Pracovníků přibývá, ale HDP neroste, ani příliv půl miliónu Ukrajinců situaci na trhu práce nezměnil. Je evidentní, že trh u nás přestává fungovat, že dotační guláš, který jsme si podle bruselských kuchařek navařili, vede ke špatné alokaci zdrojů, že jsme prostě zpátky tam, kde jsme byli před více než třiceti lety,“ fantazíruje Klausův muž, který už si nejspíš nepamatuje, jak to tu před třiceti lety vypadalo. Je ale pravda, že někteří lidé si tu k pozoruhodným penězům přišli zajímavě snadno.
Pak další „myšlenka“.
„Pikantní je, že plzeňská Škodovka hledá pracovníky v daleké jihovýchodní Asii, že se neobrátila na početnou armádu u nás přebývajících Ukrajinců nebo na nekonečný rezervoár migrantů, které nám vnucují evropské orgány. Plzeňští dobře vědí, že Indonésané mají alespoň nějakou pracovní morálku na rozdíl od azylantů, kteří z velké části k nám nepřicházejí pracovat, ale využívat dobrodiní štědrých azylových programů.“
Opakovat teze ruské propagandy o válce, to by jim v Klausově podniku šlo. Přimíchat do toho vzbuzování nechuti vůči ukrajinským uprchlíkům jim jde stejně dobře. Fakty se pak Weigl, stejně jako šéf Václav Klaus, příliš nezatěžuje.
„V Česku žije sedm z deseti uprchlíků pod hranicí příjmové chudoby. Dvě třetiny příchozích nad sedmnáct let přitom mají práci. Dvě třetiny ukrajinských pracovníků si ale nevydělají ani 150 korun čistého na hodinu. Bezmála tři pětiny ze zaměstnaných jsou stále na místech pod svou kvalifikací,“ mohl by se autor informovat.
Dozvěděl by se, že práci v Česku má 67 procent uprchlíků nad sedmnáct let, přičemž před rokem to bylo 45 procent příchozích, takže jejich zaměstnanost výrazně stoupla. Tři pětiny ukrajinských pracovníků ale stále vykonávají práci pod svou kvalifikací. Polovina uprchlíků ovšem uvedla, že pracuje i o víkendech či pozdě večer, dvě pětiny odpověděly, že berou méně než Češi na stejné pozici. Čtvrtina má víc prací, aby se uživila. Takž to jsou ti, co podle Weigla přišli „využívat dobrodiní štědrých azylových programů“?
Navíc humanitární dávku aspoň pro jednoho ze svých členů pobíralo v červnu 55 procent uprchlických domácností a je to o deset procentních bodů méně než loni v létě.
Proč nemají práci všichni? Důvodem je také jazyková bariéra, která některým znemožňuje dostat kvalifikovanější práci. To neznamená, že by byli líní se učit česky, ale že naučit se češtinu v krátké době na úrovni nutné pro některé profese je prostě problém. (Netušíme, jak dlouho by se pan Weigl musel učit ukrajinsky, aby dostal nějakou lepší práci.)
Nikdo soudný si nemůže myslet, že Ukrajinci odešli ze svých domovů, aby si údajně polepšili nějakými dávkami pro azylanty. Jenomže když už je Václav Klaus schopen odpovědnost za válku na Ukrajině házet na Američany, tak proč by se jeho dvořané měli nějak omezovat.
