Pandemie inovací z Ameriky: další forma koronaviru?

wikipedia.org

Od George Floyda ke Kryštofu Kolumbovi, jehož pomník byl zbořen v Minnesotě | FOTO: wikipedia.org

Když se dějiny jako zápas s myšlenkami a s protivníky změní v zápas s pomníky, je to projev divokého, malicherného, a přitom veskrze neúčinného fanatismu. Zvlášť pokud je za tím cítit ambiciózní plán zbourat své dosavadní nevyhovující dějiny a vytvořit namísto nich jiné, nové a lepší.

K nepokojům v USA se u nás už vyjádřil kdekdo, neodolal ani Miloš Zeman. Ve svém vystoupení na oslavách Dne nezávislosti USA 4. července t. r. označil heslo „Na černošských životech záleží“ za rasistické. Záleží totiž na všech životech, pravil.

Při každém vyjádření pana prezidenta musím bojovat s neodolatelnou touhou nesouhlasit s ním i tenkrát, když má zrovna pravdu. Tentokrát mi ovšem nesouhlas docela ulehčil. Demonstrace v USA vyvolal zákrok policistů vůči Afroameričanovi. Je obtížné označit jej i při zvážení všech okolností jinak než jako nepřiměřený. Navíc dotyčný v jeho důsledku zemřel. Z kontextu je zjevné, že má být řečeno „i na černošských životech záleží“, nikoli snad „záleží hlavně na černošských životech, na těch ostatních až tolik ne“. Z výkladu pana prezidenta je na míle cítit motivaci „kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde“.

Nevyskakujme si na Američany

Po incidentu v Minneapolisu následovala (mimo jiné) vlna pouličního násilí a rabování. Hysterická nechuť k policii vyústila v ojedinělé experimenty ji spontánně a jaksi na zkoušku na určitých malých teritoriích prostě zrušit: experiment, jak se dalo čekat, se velmi neosvědčil. Následovala stejně živelná vlna boření pomníků počínaje americkými politiky z prvního půlstoletí existence USA a konče Kryštofem Kolumbem.

Když je člověk odkázán na zprávy z médií, dojde snadno k závěru, že se ve Spojených státech stává více či méně obtížné udržovat při životě právní stát. Zaujalo mne, kolik lidí u nás zprava doleva si na rozdíl od Američanů ví s jejich situací rady. Můj dojem je trochu jiný: připadá mi vlastně obdivuhodné, co všechno si Američané mohou dovolit, aniž by státní moc sáhla k opravdu drastickým opatřením, o nichž tam zjevně vědí, že si je prostě nemohou dovolit, pokud mají na své svobodě a demokracii opravdu zájem. (Stejně tak mi velmi imponuje, jak těžce tam aspoň někteří nesou, když se jim úřady pokoušejí omotávat hadry kolem hub – přitom situace je tam, pokud jde o koronavirus, o hodně vážnější než u nás.) Jiná země, jiný mrav.

A dále, člověk odchovaný mnoha desetiletími buranismu by se měl pokusit o představu, jak exotickými by se mohly zdát mnohým lidem z USA poměry v našich dnešních „Nových pořádcích“, pokud by o nich něco bližšího věděli.

V čem by to u nás snad mohlo být podobné

Co mi jako pozorovateli z dost velkého povzdálí připadá na dnešní americké situaci trošku podobné té naší, je snad jen jedno. Zdá se mi, že z konfliktu, který provází nadcházející americké prezidentské volby, se po celém demokratickém světě šíří globální epidemie podobná koronaviru. Jistě to souvisí s tím, že USA jsou nejmocnější demokratickou zemí světa. Podstatou konfliktu je nesmiřitelné, vášnivé střetnutí dvou protikladných sil, z nichž jedna je za osmnáct, druhá za dvacet bez dvou.

Pavel Hofman

Trochu to připomíná zásadní střetnutí mezi „pravdou a láskou“ a „neviditelnou rukou trhu“, případně mezi „socialismem“ (tj. bolševismem různých tváří) a „kapitalismem“ u nás. Naši účastníci po čtvrtstoletí tak vytrvale přesvědčovali sebe navzájem i občany, že nemají jedni s druhými vůbec nic společného a na vůbec ničem se nedokážou dohodnout, až otrávená veřejnost přenechala moc polistopadovému zbohatlíkovi s kořeny v bolševickém režimu, podporovanému komunisty, extremisty a rozloženými sociálními demokraty (kteří tam samozřejmě drží pozice svobody a demokracie, aby se na jejich místo nedostali jiní, ještě horší, kteří tam ovšem už beztak jsou).

Jde o pojetí politiky jako nesmiřitelného střetnutí strany dobra a strany zla, jehož výsledek musí být jen ten, že zlo bude nakonec jednou provždy zašlapáno do země a dobro definitivně zvítězí. Dosáhne se však jen toho, že proti sobě stojí dva malicherné fanatismy, mezi nimiž si člověk vlastně nedokáže vybrat, aniž by se přitom zásadně zmýlil. Snad by tento tragikomický český experiment s úspěšným zničením svobody a demokracie mohl být i pro tak vyspělou zemi, jako jsou USA, v něčem prospěšný. Totiž útěchou, která se ovšem nesmí přeceňovat: zatím ještě nejste tak daleko jako my, ale…

J. F. K.

Kdysi dávno (v létě 1968) jsme měli v časopise Tvář jakýsi interní spor. Týkal se některých pasáží z právě přeložené knížky Johna F. Kennedyho Profily odvahy. Tedy především této: „Ve Spojených státech amerických, kde kdysi bojoval bratr proti bratru, neposuzujeme zajisté mužnou statečnost v bitevním ohni tak, že bychom zkoumali barvu praporu, pod kterým bojovali.“ Ke své hanbě přiznávám, že jsem v tom sporu stál na špatné straně (co to ten člověk povídá, nelze přece odhlédnout od toho, za co a proti čemu se bojuje!). Ale snad jsem se od té doby aspoň trochu poučil.

Jistě, jako návod, poskytovaný voliči před volební místností, se ten Kennedyho postoj asi moc nehodí a není k tomu ani určen. Je to pohled pozorovatele, který se na věc dívá z odstupu. Ale řečeno má být sice v druhém plánu, ale hlavně toto: pro svobodné a demokratické uspořádání společnosti platí, že k němu přispívají i ti účastníci, kteří se mýlí a zastávají stanovisko, jež se nakonec ukáže jako nesprávné. Přispějí ovšem jen tehdy, když tak činí vytrvale a statečně. Je to optimistické pojetí světa a dějin, které vychází z dobré vůle. Nikoli z názoru v Česku obvyklého, že politika je svinstvo a že spolu bojují jedni sviňáci s druhými. Pokud ovšem toto druhé pojetí vytrvale zastává většina účastníků politického zápasu včetně voličů, podaří se ho dost rychle a bez problémů uskutečnit. Čímž se ve světě hromadí nenávist.

Demokracie stojí na dobré vůli a důvěře (vznešeně řečeno na lásce k bližnímu: přitom i nepřítel je bližní).

Dobrá zpráva: ještě to není tak špatné

Velmi inspirativní i v tomto smyslu mi nakonec přese vše připadá dopis sto padesáti „západních“ intelektuálů (značná část z nich je přímo z USA), který pod názvem A Letter on Justice and Open Debate vyšel 7. července t. r. v časopise Harper’s Magazine. Autoři vycházejí z toho, že současná vlna protestů a nepokojů v USA, pokud jde o rasovou a sociální spravedlnost, je oprávněná. Ve světě mohutní síly „iliberalismu“ (jejich mohutným spojencem je prý americký prezident Donald Trump, „jenž představuje opravdové ohrožení pro demokracii“). Zároveň ovšem prohlašují, že demokratické integrace, o niž jim jde, může být dosaženo jen tehdy, když se vyjádříme proti netolerantnímu klimatu, jež vzniklo na všech stranách.

Pro čtenáře z bývalého ruského záboru Evropy je pozoruhodné číst, že cenzuru, netoleranci k protichůdným názorům, sklon k veřejnému ostouzení a ostrakismu a tendenci rozpouštět komplexní politické otázky v oslepující morální jistotě jsou signatáři zvyklí očekávat od radikální pravice: my jsme si to po skoro půlstoletí navykli zakoušet od vládnoucí síly, která se vydávala za radikální levici. A protože to trvalo dlouho, nakonec jsme se tím tak trochu nakazili všichni.

Když autoři mluví o „uspěchaných“ a „nepřiměřených“ odvetných opatřeních, o propouštění redaktorů, kteří napsali sporné příspěvky, o zákazu psát o některých tématech, o řízeních proti vysokoškolským učitelům, kteří citovali nevhodná díla, a o vedoucích oddělení, kteří byli vyhozeni, i když se dopustili jen nešikovnosti (!), připomíná mi to trochu naši „bolševickou“ minulost (i v tom, že autoři se snaží problematičnost toho, co se děje, tak trochu zastřít, což se u nás dělávalo často a nevyznívalo to příliš důstojně).

Nicméně závěr celého textu je hezký a důstojný: „Cesta k porážce špatných idejí vede jejich předestřením, argumentací a přesvědčováním, a ne jejich umlčováním a prohlašováním za nežádoucí. Odmítáme falešnou volbu mezi spravedlností a svobodou, které jedna bez druhé nemohou existovat. Jako spisovatelé potřebujeme kulturu, která nám ponechá prostor pro experimenty, pro možnost riskovat a dokonce pro omyly. Musíme si zachovat možnost snést v dobré víře a bez špatných profesních důsledků názorové rozdíly. Když nebudeme chtít bránit právě to, na čem závisí naše práce, nemůžeme očekávat, že to za nás ubrání veřejnost nebo stát.“

Zdá se, že by nemělo být až tak těžké, zjednodušeně řečeno, aby se dopracovali třeba i k pochopení, že dokonce i Donald Trump může být v tom či onom jejich bližní. Že jim to teď chvílemi dělá problémy, je mi silně pochopitelné.

Tahle otevřenost by mohla oslovit i nás doma v naší dnešní situaci.

Bourání pomníků

To je druhá věc, která mne na „koronaviru č. 2“, jenž se rozšířil z USA dokonce i k nám (viz počmárání piedestalu sochy Winstona Churchilla), oslovila tak, že mám chuť se k tomu vyjádřit.

V usedlé Evropě (a oblastech na ni tak či onak navázaných) je už přes tisíc let zvykem, že dějiny, nekonečný a často krvavý spor o budoucnost, je čas od času dobré viditelně zafixovat. Nejvnějšnějším a nejprimitivnějším způsobem fixace jsou pomníky těch, kteří se o dějiny zasloužili. Protože dějiny jsou zároveň průběžná revize dějin, cítí lidé potřebu tu kamennou fixaci revidovat pomocí kladiv a majzlíků. V civilizované Evropě to bývá spíš výjimka.

Jsou tu však v novější době i národy, které se ve svých dějinách cítí velmi nepohodlně: mají představu, že se jim nepovedly, že si zasloužily něco jiného, lepšího. Proto je potřeba ty dějiny zbourat a postavit znovu. Kladiva a majzlíky se jim jeví být nejvhodnějšími instrumenty. Případ po ruce jsme hned my Češi. Mírně řečeno nešťastné heslo TGM „odrakouštit“ (Masaryka si v jiných věcech vážím) se po 28. říjnu realizovalo vášnivou vlnou pomníkoborectví v Praze i na venkově, hlavně na tom, který obývali Němci.

Fixace dějin pomníkoborectvím se nám nejspíš nepovedla, proto po ruském záboru naší země následovalo organicky bourání pomníků těch, co první vlnu bourání inspirovali, a budování jiných pomníků, jimiž si Rusové coby naši noví protektoři tradičně jako pejsci označují kolonizovaná území. Hezkým rekordem byl skupinový pomník J. V. Stalina a pracujících na Letenské pláni, údajně největší skupinový pomník v Evropě: nejprve byl za důrazné inspirace z Moskvy vztyčen a po pouhých šesti letech zase na inspiraci z Moskvy naopak odstřelen. To byl zatím nejspíš co do kvantity i kvality světový rekord v pomníkoborectví. Druhá akce měla svůj světlý rub – provázela ji aspoň v Praze solidní vlna srandy.

Občas bývá snaha zbourané pomníky u nás znovu vztyčit nebo vystavěné odstranit. Bývá to obtížné: např. Rusové to tam, kde se to dotýká jejich skrytých zájmů, chápou jako přemisťování hraničních kamenů. Už proto by bylo velmi nevhodné zrovna dnes jejich nárokům vyhovět. Máme na tom ovšem spoluvinu – na Koněva jsme si vzpomněli přinejmenším s čtvrtstoletým zpožděním.

Český příklad bourání pomníků všeobecně je odstrašující. Bouráním pomníků se historií nehnulo ani o fous, lépe řečeno historie za bourání a stavění pomníků se ponechána sama sobě vesele pohybovala od špatného k horšímu. Jako dějinotvornost se jejich bourání a budování málo osvědčilo.

Na závěr si neodpustím dvě poznámky. Za prvé, když se dějiny jako zápas s myšlenkami a s protivníky změní v zápas s kamením, je to projev divokého, malicherného, směšného a přitom veskrze neúčinného fanatismu. Zvlášť pokud je za tím cítit ambiciózní plán zbourat své dosavadní nevyhovující dějiny a vytvořit namísto nich jiné, nové a lepší.

A druhá poznámka, která s tím souvisí: Tématem nepokojů v USA je vyrovnat se s nesvobodou a otroctvím. V té souvislosti bych rád upozornil, že rovnost lidí a jejich svoboda není něco, co je dáno „fakticky“, vědecky a jaksi „předem“, a občas ji jen někdo nehodný tomu druhému zbourá. Je to něco, co není předem hotové a my máme rozkaz to uskutečnit. Naše uskutečňování bylo nedokonalé a provázejí je nespočetné regresy. Tak to u rozkazů a úkolů bývá. To je jistě třeba přiznat, litovat toho a poučit se z toho. Avšak závěr „bylo to všechno špatně, zbourejme to a začněme znovu“ je směšné nepřiznané kapitulantství. Tím, že se vzdáme sami sebe, nic nespravíme. Podobně jako stařenka z povídky Jamese Thurbera, která měla panickou hrůzu z lupičů, a proto si vždycky večer dávala na noční stolek své šperky a cedulku s úpěnlivou prosbou: Všechno, co mám, si vemte, jen nepoužívejte chloroformu! Na loupežníky to moc neplatí.

To, co člověk má a čeho se dopracoval, by měl taky umět bránit.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner