Kříž mlynáře Antona Jägera z Rudolfova v Jizerských horách FOTO: Petr Placák
FOTO: Petr Placák
Podzim je tady a s ním, zdá se, i nové kolo pandemie. Nemyslím ani tak tu zdravotní, ta se dala čekat, jako spíše tu, která souvisí s psychikou – i když ta se dala čekat taky. Za tu první nemůžeme, či snad jen do určité míry, ale ta druhá je zcela v naší režii. Živí ji bulvární média, populističtí politici a sociální sítě, které žijí z emocí, těch negativních. A také různí experti.
Místo aby byli vědci, vystupující v médiích, zdrženliví ve věcech, které jsou choulostivé, a předkládali suchá data – ani ne tak veřejnosti, jako na odpovědných a kompetentních místech, jak se na vědce sluší a patří – užívají si svých pět minut slávy. Chovají se jako politici, ovšem bez patřičné odpovědnosti. Rozpíchávají svými názory problémy, které se týkají celé společnosti a jejího fungování, a často jen neutříděnými pocity bez jakékoli vazby na obory, které to mají v popisu práce: psychologii, filosofii, politologii, sociologii, pedagogiku, právo nebo třeba historii.
Z vědců jsou populisté, kteří řešení problému medializují, aby je protlačili ve společnosti – ne silou argumentů, ale vzbuzenými emocemi, nátlakem, s pomocí morálního vydírání, aniž by jim přišlo na mysl, že tím celý problém a možnost jeho řešení devalvují, znesnadňují, berou mu legitimitu.
V nejcitlivějších a nejchoulostivějších sděleních, kde by se měl pečlivě vážit každý jejich pikogram, tak jako ve starověké římské aréně rozhoduje rozjitřený internetový dav, palec nahoru, palec dolů – o životě a smrti, o společnosti, o této planetě a naší existenci na ní, o nás, za nás.
Všichni v médiích mluví do všeho, jeden přes druhého, imunolog přes epidemiologa, matematik přes biochemika, lékař přes lékaře, ten přes imunologa, a pak znovu dokola, jako v každé řádné hospodě, ačkoli akademici by měli být – na rozdíl od hospodských etc. mudrců – první, kteří vědí, že nic není tak, jak se jeví, sami nevědí a za rok, nebo jen za půl, bude všechno jinak.
Výše uvedené není rezignace na jakýkoli proces poznávání, smysluplné rozhodování a odpovědné jednání, ale naopak jejich podmínka. Vědění není jednou daná pravda. Je to proces, který musí být neustále verifikován, pokud se z vědy, zdravovědy etc. nemá stát dogma, které je součástí víry – tedy zcela jiného oboru.
Ke správnému a odpovědnému rozhodování a jednání patří skepse a pochybnosti. Správně a odpovědně se rozhodovat znamená zároveň o všem pochybovat, mít od pozorovaného, měřeného, váženého – od samotného měření a vážení – odstup, a snažit se věc nahlížet ze všech možných pozic, úhlů a stran. Platí to ve vědě stejně jako v politice nebo v jakémkoli jiném oboru lidského činění a podnikání. Tedy v tom materiálním, pozemském.
Místo toho zažíváme pandemii sektářství. Každý správný medializátor si vystaví logickou řadu, šitou na míru jeho naturelu, zkušeností, vzdělání – stejně jako zklamání, štěstí, neštětí, která vůbec nemusí být založena na pocitech a stejné názorové bublině na internetu, ale může být, a často také je, postavena či vystavěna s pomocí seriózních a ověřených dat, která se jejich mediátorovi jeví natolik zřejmá, jasná a neprůstřelná – jejich seřazení do logického rámce, že není přístupen jakýmkoli protiargumentům, byť by byly sebeprůkaznější.
Sektář není schopen diskutovat, jen přeposílá, sdílí pravdy, podobně jako tomu bylo za dob marxismu-leninismu, kdy byl jakýkoli problém vyřešen tím správným odkazem: Marx, kapitola tři, paragraf jedna. Přitom sektáři mají za to, že sektáři jsou ti druzí, protože to, o co v celé věci jde, je natolik zřejmé, očividné, nezpochybnitelné, že není možné, aby to ti druzí neviděli. Sektáři se ale poznají právě podle toho, že vědí, jak to je – na rozdíl od těch, kteří o tom pochybují.
Ukázkoví idioti v omezenosti bývají profesionální politici, ač právě oni jsou od toho, aby kakofonii hlasů moderovali, usměrnili ji, provázali ji s životem společnosti a jejím řízením. Zatímco stoupenci vědeckého světového názoru bohudík po sto letech naprosté vykloubenosti z té nejprostší reality vypadli z parlamentu, vláda Andreje Babiše podle všeho rozhoduje z kávové sedliny – v rámci boje s pandemií přichází s novými opatřeními, ale na základě čeho s nimi přichází, se opět nedovíme.
Ministr zdravotnictví Vojtěch prohlásí, že za novou vlnu pandemie mohou neočkovaní, aniž by mu přišlo na mysl, co může svými slovy způsobit. Jeho kolega pak ve stejném duchu nařídí, že neočkovaní učitelé budou muset – na rozdíl od svých očkovaných kolegů – nosit roušky, aniž by ho, prostého jakékoli schopnosti věci posuzovat v nějakém kontextu, trklo, jakou paseku to může ve škole nadělat ne jen ve vztazích učitel-žák, zatímco další vládní kripl, žijící a pohybující se v rozumově i lidsky naprosto sterilním prostředí, pak přijde s nápadem, že neočkovaní nebudou smět do práce.
Koneckonců to není od věci. Každý, kdo jen trochu sledoval počínání vlády během pandemie, nemohl nevidět, že za naprostou většinu průšvihů kolem pandemie může Babišova vláda svou naprostou nekompetentností a neschopností cokoli řídit a koordinovat. Jestli tedy někoho v zájmu zdraví a ochrany obyvatel této země nepustit do práce, tak je to vláda Andreje Babiše. Volby to naštěstí zařídily za nás.
Ale abychom nebyli vůči Andrejovi a spol. nespravedliví – na kvadrát blbnou všichni všude. Korunu všemu neumětelství a fušování do řemesla, které mu nepřísluší (ševče, drž se svého kopyta), nasadila nejvyšší autorita přes duši – nebo že by přes tělo? Současný papež František v rámci boje s pandemií prohlásil, že očkování je akt lásky. Jsou aktem lásky i farmaceutické firmy, které vakcíny vyvíjejí a mají z toho Himaláje peněz? Nebo na ně Ježíš zapomněl?
Je Vatikán zdravotní pojišťovna? Bude papež vystupovat v reklamě proti takovým celoplanetárním zabijákům, jako je kouření, nebo obezita, kterou trpí polovina západního lidstva a která zkracuje život v průměru o deset let, přičemž tlusťoši kvůli své nestřídmosti zatěžují zdravotnictví a rozpočet na něj?
Nevysmívám se pochopitelně starosti o druhé a jejich zdraví, nezlehčuji pandemii a opatření s ní spojená nepodceňuji. Jestli ale v dnešní době potřebuje něco léčit, tak je to především naše psychika – a na prvním místě ta malých dětí. Jestli má nejvyšší duchovní autorita západního světa vystupovat proti pandemii, tak proti pandemii strachu, rozdělování lidí a vzájemné nevraživosti, které mohou mít násobně větší následky než celá kovidová krize. Zvlášť v době, kdy nás podle všeho čekají nelehké časy.
Pokud je něco v papežově moci, tak ne hlásat očkování lidí vakcínou mj. od firmy Pfizer, která mimochodem dostala za neetické jednání jednu z největších pokut, která kdy byla v Americe nějaké soukromé firmě udělena, ale očkování Duchem svatým, který oživuje, aniž by si za to vzal jediný louisdor nebo jen sou, chtěl získat nějakou prebendu, nebo si naklonit veřejné mínění a čekal nějaké protislužby a výhody. Očkování proti strachu, iracionalitě a skupinovému šílenství, které se za jistých okolností šiří společností rychleji než jakákoli pandemie. Očkování za pokoj a mír v lidských duších. Ten největší lidský zabiják jsou strach a negativní emoce.
Problém je od toho, aby se řešil, věcně a s rozmyslem, a ne aby se kolem něj dělaly politické aj. tanečky. Máme jednat bez hysterie, držet se pravidel a respektovat druhé, i když s nimi z hloubi duše nesouhlasíme. A k tomu je dobré i usebrání.
Modleme se za pokoj a mír duší, stejně jako za toho jihoamerického prosťáčka ve Vatikánu, který – místo aby vzýval Ducha svatého – fušuje do medicíny. Bez pokoje v duších se totiž nic kloudného dělat nedá – a medicína je v tom na prvním místě.
Včera jsem se procházel podzimem zabarvenými bukovými lesy na západním úpatí Jizerských hor, když jsem narazil na kámen s křížem, na kterém bylo našimi předky německého jazyka vytesáno:
Svatý kříži
Ty školo moudrosti
Oltáři smíření
Prameni útěchy
Buď pozdraven!
Papež ne-papež, tohle nám vzkazuje Anton Jäger, mlynář z Rudolfova, který nechal kámen v roce 1864 vztyčit k poctě božského Spasitele Ježíše. Navzdory všemu tomu, co tehdy bylo, co bylo předtím, a co bylo (je) potom. Kámen.
Petr Placák je spisovatel, historik a publicista, před rokem 1989 představitel českého undergroundu, nyní vědecký pracovník Ústavu pro studium totalitních režimů a šéfredaktor časopisu Babylon.
Esej vyšel 29. 10. 2021 pod názvem Pandemie sektářů. Kříž Antona Jägera z Rudolfova v internetové Revue Babylon, zde jej publikujeme se svolením autora.
