Jan Čulík vedl na Britských listech videorozhovor s historičkou Muriel Blaive o listopadové revoluci a okolnostech zvolení Václava Havla prezidentem. Padaly pojmy jako neostalinské metody, které podle Muriel Blaive k této volbě přispěly. Celkem závěry z tohoto rozhovoru budí rozpaky.

Muriel Blaive působí teď na Ústavu pro studium totalitních režimů. Jan Čulík pronesl nyní často opakovanou tezi, že je to údajně rozpor, když chce někdo zkoumat něco, co si předem nadefinoval. V čem je ten rozpor, jsme se nikdy pořádně nedozvěděli, většinou všechno uvízne u sdělení, že všechno nebylo dřív černobílé, což není velký objev.

K věci samé. Jan Čulík cituje ze dvou článků, které historička napsala, a tam se píše o různých metodách a postupech, které vznikající opozice během listopadových událostí používala. Pokud jde o volbu Havla prezidentem, historička říká, že Havel nebyl ještě na počátku prosince mezi lidmi moc známý a že bylo nutno parlament obsazený komunisty přesvědčit. Říká se tam, že právě tady byly použity ony metody, které jsou označeny za stalinské a neostalinské, tedy vyhrožování poslancům, a to až tak, že pokud Havla nezvolí, tak budou viset. Provádět to měl Marián Čalfa a Vasil Mohorita.

Že Čalfa s poslanci zřejmě dost důrazně promluvil, není žádné tajemství. Co jim přesně říkal, by se muselo zdokumentovat, protože to ví především on a od něj se nejspíš nic nedozvíme, protože by asi nechtěl a z veřejného prostoru se zcela vytratil. Pak se také hodně mluví o čistkách na ministerstvu vnitra a jak návrh na vypuštění vedoucí role z ústavy podal Zdeněk Jičínský, který sám kdysi na této ústavě pracoval a za něj tam byl tento článek vložen. Také o antikomunismu, který byl hlásán, ale zakryl to, že komunisté z politiky nezmizeli, viníci nebyli potrestáni, křivdy nebyly úplně napraveny a k moci se nakonec dostali oligarchové. Nic takového si tehdy lidé nejspíš nepředstavovali, soudí paní Blaive.

Rozpaky vzbuzuje především to, že si z toho vlastně nic hmatatelného nevezmeme. Muriel Blaive říká, že opozice stála na správné straně historie, že to tehdy ani nemohlo proběhnout jinak, pokud to k něčemu mělo vést, ale že je třeba o těch věcech mluvit.

Historie se tady vlastně líčí jako jakýsi spor „narativů“. To je dnes módní slovo. Když je všechno narativ, tak je můžeme porovnávat vedle sebe, jako by byly nějak rovnocenné a měly by se mezi nimi vést diskuse, abychom se dobrali nějaké pravdy, která je jakoby nad tím. Jenže jako protipóly se tu na jednu stranu staví komunistická minulost a na druhou jakýsi krystalicky čistý ideál demokracie, který se pochopitelně v realitě jeví jako nikoli tak růžový, jak by to odpovídalo učebnicím a čítankám. Jako je tomu u Muriel Blaive i v jiných případech, říká se nám vlastně to, co víme, jen se z toho dělá velká věda. Někdy se také pod jeden pojem shrnou úplně odlišné věci.

Tak například onen „antikomunismus“, který se líčí jako zástěrka, za kterou se skryly kariérní mocenské ambice mnoha lidí, se vůbec na společného jmenovatele nedá převést. Bylo tu mnoho lidí, kteří od počátku a hlasitě protestovali proti tomu, že se s viníky nezatočilo důsledně. Ti bývali označováni za „primitivní antikomunisty“. Když už se budeme držet slova „narativ“, tak třeba u Václava Havla a Václava Klause ani žádný antikomunismus celkem nenajdeme. Antikomunismus nebyl převládající „diskurs“ nové vládnoucí elity. To převlékání kabátů se projevovalo spíš v tom, že v sobě najednou mnoho lidí projevilo vášeň pro demokracii a tržní ekonomiku, především pro to druhé. To bylo ovšem lepší než nic. Bráno z tohoto pohledu se pak jako pevné charaktery jeví komunisté, kteří vykládají pořád to samé a nanejvýš občas poznamenají, že Miladu Horákovou nebylo nutno hned pověsit, že ji stačilo zavřít.

Jedním slovem by se tento přístup k historii, který někdo nazývá revizionismem, dal označit asi jako rozpatlávání a rozmělňování. Diskusi můžeme vést, ale není pravda, že by pravda byla někde mezi. Že u nás byla plná gramotnost, že existovalo plošné očkování a lidé nežili ve vyřazených vagónech jako za velké krize v dobách první republiky, to je pravda, ale není to překvapivé zjištění. To víme. Stejně tak víme, že ne každý komunista byl vrah a mučitel a že totalita neznamená, že režim všechno do posledního detailu řídí, ale že může, když bude chtít, brutálně postihnout kohokoli za cokoli a to k udržení moci úplně stačí.

Jan Čulík: „Vy si myslíte, že tady je pokus legitimizovat něco, co většina národa nepodporuje, že antikomunisté říkají ‚takhle to bylo‘ a to je jediná možná interpretace…“

Blaive: „Což je zase zrcadlové opakování způsobu, jak komunisté fungovali sami. A jestli opakujete pořád to samé po desítiletí, tak máte naději, že něco z toho zůstane… Je to způsob, jak používat nebo zneužívat dějiny k vašim politickým dnešním cílům To samozřejmě nemá nic společného s Československem, to je všude.“ Podle Blaive část lidí ví, „že komunismus tak špatný nebyl“ a že „demokracie tak fantastická taky nebyla, že je něco mezi“. Kdo je proti, tak je považován za nepřítele. „Nedovedou pochopit, že je něco mezi úplně zlým a úplně dobrým, že normální život tak není. Normální život obsahuje něco ze všeho.“

Co by se mělo dělat? „Debatovat. Podívat se do očí na ty nedostatečnosti, přemýšlet, usmířit se… Je nejvyšší čas na usmíření… Absolutně nic dobrého a pozitivního nepřinese, když chcete utajit ty lidi. Ten jejich narativ se neztrácí, akorát víme, že nesmějí mluvit. To není demokratické a nepomáhá to sociální struktuře.“

Pokud tomu nerozumíme, tak jsme zřejmě ti zmínění antikomunisté.

Tvrdit, že se u nás po Listopadu používaly neostalinské metody, je záměna totožnosti za povrchní podobnost. Je to jako tvrdit, že chirurg používá metody Jacka Rozparovače. Na to se nedá nic namítnout. Jistě že používá. Můžeme s Jackem podiskutovat o jeho způsobu řešení eliminace společensky nepřizpůsobivých elementů v ulicích viktoriánského Londýna. Lze poukázat na to, že nebyl jediný. Můžeme rozebrat jeho upřímné motivace, které by nám jistě vysvětlil. Dozvěděli bychom se něco o životě bohaté elity u dvora napojené opiem. A tak dále. Pravda by byla někde mezi.

Ale ta debata už vlastně probíhá. Nemáme pocit, že by někdo komunisty, bývalé estébáky a agenty umlčoval. (Jeden agent je tu dokonce premiérem a bývalý komunista prezidentem.) Někdejší pohraničníci jsou hrdí na to, jak na hranicích stříleli lidi. Koněvův pomník nebyl odstřelen, komunisté vystupují ve veřejnoprávních médiích a jejich šéf je místopředseda Sněmovny. A lžou a lžou.

Je to samozřejmě jejich narativ. Gottwald, Stalin, Brežněv a Andropov taky měli svůj narativ. Kočky a myši také mají své a máme hluboké pochopení pro obě strany. Nemohou jednat jinak. (Lidé ovšem mohou.) Tak si všichni ponechejme své narativy a nemíchejme je.