Chór katedrály svatého Víta na Pražském hradě FOTO: Diliff / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
FOTO: Diliff / Wikimedia Commons / CC BY-SA 3.0
Panychida. Slovo jako z Jiráska, z encyklopedie, z doby, která už dávno neexistuje. Jenže panychida čili smuteční slavnost, tryzna, bohoslužba za zemřelé je v návaznosti na velké společenské tragédie jedinečný způsob, jak připomenout ty, kteří odešli, a započít první fázi truchlení, jímž když člověk projde, má naději, že ho smutek a bolest ze ztráty bližního nepohltí.
S vděčností jsem v posledních dvou covidových letech četl sloupky a úvahy odborníků, novinářů, publicistů o některých aspektech pandemie covidu-19 a následné globální kampani za očkování. Důležité mi připadaly i osobní příklady, jak s touto šílenou nemocí bojovat. Myslím, že jsem byl první a dlouho jediný teolog, který se danému tématu u nás věnoval. Kromě vlastních článků jsem například inicioval rozhovor s tehdejším pražským arcibiskupem, kardinálem Dominikou Dukou, a to proto, aby čtenář sám viděl, jak různé přístupy (od racionálních přes skeptické až po ty živené konspiračními teoriemi a hoaxy) k pandemii mohou mezi křesťany být.
Vraceli jsme se před dvěma a půl lety posledním letadlem z Říma z audience u papeže Františka. Ačkoliv to nejhorší mělo teprve přijít, atmosféra popelečních obřadů byla v mnohém jiná, než na co jsme byli zvyklí. Uplynulo sotva pár měsíců a v jednom z italských regionů propukl covid-19 naplno a nebral ohledy na nikoho. Populace s vysokým indexem věku dožití byla tímto nevyzpytatelným virem zasažena nejvíc. Oznámení o zemřelých se na vývěsky skoro nevešla.
Z lidí, kteří se aktivně účastnili křesťanského života, v krátkém čase zmizela skoro třetina. Většina zemřela na covid, další byli nemocí natolik postiženi, že už se nemohli účastnit veřejného života. A třebaže odpověď úřadů a disciplinovanost v dodržování sociální distance, nošení roušek a očkování byla jednomyslná, dva a půl roku po začátku pandemie je zřejmé, jak moc se proměnila společnost, v níž se po staletí udržují a stále fungují silná rodinná, přátelská a komunitní pouta. Přijít v těchto jemných vazbách o člověka není jednoduché. Nahradit ho je v podstatě nemožné.
Církev, ať už si o ní myslíme cokoliv (a chápu, že s ní leckdo nemusí mít pozitivní životní zkušenosti), ale právě tady, v italském prostředí, nabídla kromě duchovní, odborné a humanitární pomoci také to, s čím má historicky bohatou zkušenost – bohoslužbu za zemřelé, jež je ve své civilnosti a jednoduchosti přístupná všem lidem bez rozdílu vyznání. Mnoho lidí žilo v poslední fázi svého života o samotě doma nebo v nemocnici. Kromě zřízenců pohřební služby by jinak nebyl nikdo, kdo by je vyprovodil na jejich poslední cestě. Sejde-li se ale k takovému rozloučení nikoli zanedbatelná část malého městečka, je to jedna z nejlepších zpráv o vnitřním zdraví tohoto společenství.
Italské parte bývá obsahově bohaté. Kromě velké fotografie se na něm v kostce vypráví život daného člověka a pojmenovávají se vazby, které měl ve své rodině, v širším smyslu pak mezi přáteli, kolegy, spolupracovníky a svým okolím.
Při panychidě, jak ji známe například z židovského prostředí, kde se nahlas čtou jména zemřelých v hrůzách holokaustu a vypráví se jejich příběhy, dochází ke zvláštnímu druhu katarze. Už nejde o loučení s někým neznámým, ale s konkrétním člověkem konkrétního života, osudu, vazeb, s člověkem jedinečné tváře, hlasu a povahy. A právě tohle se dělo při bohoslužbách za ty, které zahubil covid-19. Nezemřela čísla, ale lidé s vlastní tváří a historií. Spolu s nimi zemřelo i něco v nás a něco nového se mělo narodit. Tím novým myslím milosrdenství a ohledy k těm, jimž se kdysi říkalo bližní.
Samozřejmě že žádné společenství a žádná organizace nemůže nahradit odbornou duševní a duchovní pomoc, kterou potřebuje každý jednotlivec zvlášť. Přesto je to právě církev, která ví, jak s hraničními okamžiky a událostmi lidského života zacházet. Líbí se mi, co k tomu kdysi napsal Josef Čapek: „Církev dovedla dát přiměřeně velkou a významnou formu (výraz) velkým okamžikům lidského života, jakými jsou vstup do života, manželství a smrt.“ Kéž bychom se k tomu uměli a chtěli vrátit.
Římskokatolická církev u nás vyslyšela v březnu 2021 výzvu Rady evropských biskupských konferencí, aby každá evropská země slavila v jeden den bohoslužbu za oběti covidu-19, za zdravotníky a nemocné. Někteří biskupové přizvali k tomuto setkání své kolegy z příhraničních regionů. Podobná shromáždění se konala i na půdě dalších církví.
Zcela výjimečnou připomínku těch, které zahubil covid (o nichž si dodnes někteří myslí, že zemřeli na úplně něco jiného), učinili mimo církevní prostředí například lidé z Milionu chvilek pro demokracii, kteří v březnu minulého roku namalovali na dláždění Staroměstského náměstí 25 000 křížů jako symbolickou vzpomínku za zemřelé. Šlo podle mého mínění o jeden z nejdůstojnějších veřejných aktů, které tahle země po roce 1989 pamatuje. Ten, kdo tento způsob připomínky a rozloučení vymyslel a zorganizoval, by měl být v lepších budoucích časech navržen na státní vyznamenání. (Nápodobu tohoto veřejného obřadu, kterou jsme mohli o něco později vidět na Pražském hradě, bych pro tuto chvíli ponechal stranou.)
Z příběhů lidí, které se ke mně dostaly, jsem vyrozuměl, že za čísly statistik počítající mrtvé stojí velké lidské příběhy, rámované na jejich konci tragédiemi, samotou, rozčarováním a beznadějí. Kolik lidí bylo nakaženo covidem-19 kvůli liknavosti a bezohlednosti druhých. Kolik lidí dávalo veřejně a prostřednictvím sociálních sítí najevo, že i základní profylaktická opatření a očkování jsou jim k smíchu. Kolik lidí zemřelo v samotě nemocničních pokojů, kam se s nimi nemohli přijít rozloučit jejich blízcí.
Kolik lidí vidělo v posledních dnech života obětavé zdravotníky a sociální pracovníky oblečené ve skafandrech, aniž by se ovšem mohli obejmout se svými dětmi, rodiči a přáteli. Kolik zdravotníků a lidí z pomáhajících profesí vlastně suplovalo profesi psychologů a duchovních. Kolik z nich se na několik měsíců ocitlo svým způsobem ve válečném lazaretu. Kolik lidí muselo pohřbít své blízké bez veřejného obřadu, bez rozloučení, bez zádušní bohoslužby, bez smutečního shromáždění po uložení do hrobu či po rozptýlení, kde obvykle dochází k prvním krokům duševní a duchovní katarze – nechat zemřelého jít, či spíš nechat ho v přítomnosti pomalu odcházet a vtisknout si to nejkrásnější hluboko do paměti.
Biblické texty, liturgie, texty velkých církevních osobností a světců, které se týkají tajemství života a smrti, jsou – buď jak buď – určeny právě k tomu, aby pozůstalému pomohly se rozloučit, říci sbohem, a přece na shledanou, nastoupit cestu smíření (je-li jí potřeba) a postupně dojít k poznání, že opravdový konec lidského života lze, nehledě na náboženské vyznání, vzpomínkami na zemřelého, důstojným rozloučením a smířením rozložit v čase tak, že zemřelého pouštíme definitivně ze své náruče až tehdy, když na to jsme opravdu připraveni.
I když se na covid-19 objevilo mezi exponovanými českými křesťany dost různých a protichůdných názorů, jsem rád, že na jedno z největších sociálně-zdravotních dramat, která tuto zemi a skoro všechny další na planetě zasáhla, nakonec část církve reagovala tak, jako na mnohé minulé osudové národní okamžiky. Myslím si, že celonárodní panychida za oběti covidu-19 by měla být včleněna do kalendáře liturgického roku, a to mimo vzpomínku na všechny věrné zemřelé čili „dušičky“, a že by stát měl vyhlásit jeden den v roku jako Den obětí covidu-19. Tato nemoc, která není vidět, ale proti které se lze účinně bránit kroky, které v jádru vycházejí z lásky k bližnímu, ukázala, že ochota určitého uskromnění či umenšení a braní ohledů na druhé není ve společnosti a církvi velká, a navíc značně kolísá.
Přímá svědectví z části církevního prostředí, kde se roušky, respirátory a vakcíny chápaly jako „slabost ve víře“ a podlehnutí „nátlaku farmaceutických společností“ a kde se respirátory nenosily z principu jako symbol odporu a „silné víry“, nadto připomněla, že i sama církev je povinována učinit vnitřní sebereflexi. Reflexi minulé vlády v těchto věcech nečeká pravděpodobně žádný soudný člověk, natož čtenář demokraticky a svobodně orientovaných periodik.
I v křesťanském prostředí zaznívaly a dosud zaznívají fantasmagorické představy o covidu-19 jako o čínské biologické zbrani, jako o viru pocházejícím z tajných amerických laboratoří, jako o tajné zbrani iluminátů, jíž si chtějí podmanit když ne celé lidstvo, pak „alespoň“ jednotlivé národy a mezi nimi hlavně lidi věřící. Tyto nesmysly jdou nyní ruku v ruce s dezinformacemi, které sem zatím místo šrapnelů posílá ruský teroristický režim. Odlišný přístup reprezentuje v tomto ohledu opět papež František, který ještě letos, dva roky od začátku pandemie, zrušil například společné, mnohadenní duchovní cvičení kardinálů a členů kurie a vyzval je, aby se odehrálo individuálně v prostorách Vatikánu, neboť nebezpečí covidu-19 není zdaleka zažehnáno. Myslím, že nikdo jiný v minulých dvou letech nepřipomínal heroické nasazení zdravotníků a dobrovolníků tak jako on.
Nelze donekonečna dělat, že se vlastně nic zvláštního nestalo a že ve srovnání s úmrtími na jiné nemoci, zranění a přirozená úmrtí je pandemie covidu-19 lapálií. Není. Panychida za oběti covidu-19 včleněná do rytmu liturgického roku a mezi památné státní dny by kromě jiného mohla stát i na začátku cesty smíření mezi lidmi, kteří církev posledních let z mnoha – a často spravedlivých – důvodů míjejí. Mohla by zároveň připomenout, že podobné globální pandemie se budou pravděpodobně opakovat a že bychom na ně měli reagovat jasně, rychle, odpovědně a s větší citlivostí a ohledy vůči nejzranitelnějším.
Znám ze svého okolí mnoho lidí, jimž pandemie vzala jejich blízké a ponechala je ve zvláštním limbu beznaděje. Bylo to všechno tak náhlé, tak rychlé, tak neuvěřitelné. A mám ve svém okolí přátele a známé, kterých se týká problém tzv. dlouhého covidu a pravděpodobně celoživotních následků.
Panychida, to přece nejsou orgie organizovaného smutku, něco, co do 21. století nepatří. Panychida je překročením propasti, kterou před námi vyhloubila nemoc, jíž se mnozí lidé ubránit prostě nemohli. Včlenění této společenské bolesti do kultovního života církve je podle mého přesvědčení jedna z největších výzev jejího současného provozu a života. Ti, kteří kvůli této nemoci zemřeli, si věčnou památku podle mě zaslouží.
Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.
