Papež František a patriarcha Kirill aneb Kde se znovu rodí Velký inkvizitor

Papež František a moskevský patriarcha Kirill (koláž) (wikimedia commons (Krassotkin))

Papež František a moskevský patriarcha Kirill (koláž) | FOTO: wikimedia commons (Krassotkin)

První červnovou sobotu se papež František setkal s asi sto šedesáti dětmi, aby vyslechl, co mají na srdci a odpověděl na jejich otázky. A tak jako už tolikrát předtím se mi zdá, že papežův rozhovor s dětmi je právě to, co tenhle svět potřebuje. Děti pochopitelně nejvíc zajímalo, jaké to je být papežem, ale objevily se i vážné otázky.

Malý chlapec Sachar, původem z Ukrajiny, se Františka zeptal, jestli pojede na Ukrajinu, aby tam zachránil všechny děti, které teď trpí. Papež chlapci odpověděl, že se příští týden setká s reprezentanty ukrajinské vlády, aby společně prodiskutovali i jeho možnou cestu na Ukrajinu. Když se Edgar Murario zeptal Františka, jak se cítí, když je papežem, František mu odpověděl, že se „snaží být sám sebou a nezaujímat umělé postoje“.

Slavný snímek z náměstí Tchien-an-men v červnu 1989. (ČTK/AP/Jeff Widener)

Právě tak jsem poznal papeže i já. Působil na mě jako člověk, jemuž je protivná stylizace do role vševědoucího a všemocného kouzelného mužíka. Působil na mě jako člověk, který bez jakéhokoliv patosu a jakéhokoliv moralizování chce pomáhat tomu, čemu kdysi uvěřil a pro co si ho Bůh vyvolil. Působil na mě jako člověk, který si je vědom svých darů i limitů, a proto tak často na závěr svých promluv žádá lidi, aby na něj mysleli v modlitbě.

Jeho pravoslavný protějšek, Vladimir Michajlovič Gunďajev, který se z lidsky nepochopitelných důvodů živí tím, že pod jménem Kirill hraje roli moskevského patriarchy, byl podle důvěryhodných zpráv vyčleněn ze sankcí Evropské unie, které dosud postihly nemalé množství ruských občanů, podporujících Putinovu trestnou výpravu na Ukrajinu.

Mnoho lidí se mě ptá, jakou roli v téhle strašné válce a obecně v té hrozné ruské duchovní a kulturní bídě hraje náboženství – křesťanské náboženství. Dívám se na tento fenomén teologickýma očima. Jádro Kristova vykupitelského příběhu, tak, jak nám ho přinášejí evangelia, je jednoduché, srozumitelné a čisté. Stejně se na věc dívaly velké osobnosti křesťanství, ať už pocházely z Východu nebo Západu, a za obhajobu této jednoduchosti tu a tam zaplatily cenu nejvyšší. To, co z této jednoduché zvěsti udělali pan Gunďajev a ti, kteří ho obklopují, představuje absurdní divadlo bez přívlastků.

Právě na pozadí této jednoduchosti je dobře vidět to nepřeberné množství lidského balastu, který zakrývá to, co je v křesťanství podstatné. Ten známý příběh Velkého inkvizitora z Dostojevského Bratří Karamazových, který dává zatknout Ježíše, jenž se vrátil na Zemi, jako by se odehrával i dnes, v roce 2022. Ježíš představuje problém. Říká věci, které zrovna takový Gunďajev, Putin a lidé jim blízcí nechtějí slyšet. Mluví o svobodě, o lásce, o milosrdenství, o míru, o pokoji, o pravdě, jenže ti, kteří se po zničených životech druhých vyškrábali na místa velkých inkvizitorů, kteří rozhodují o životě a smrti druhých, chtějí slyšet pravý opak. A tak jak bylo v ruské a sovětské tradici vždycky zvykem, volí se i dnes ty metody, které „problémy“ vyřeší hned a jednou provždy. Není-li člověk, nejsou ani problémy. Lidí je moc. O tisíc nebo o milion méně, co na tom záleží…

Papež František významně proměňuje praxi katolické církve a vrací ji k evangelním kořenům (ČTK/AP/Alessandra Tarantino)

Křesťanství, křesťanská víra, její reflexe a každodenní život z víry, jimž by Ježíš z Bratří Karamazových rozuměl a měl za své, nemá s Guďajevovou nábožensko-politickou úderkou mnoho společného. Lidé, kteří chtějí čerpat z dědictví východní křesťanské tradice, pojedou dnes spíš do některého z monastýrů hory Athos, do Arménie, Etiopie, Sýrie, Eritreje, Spojených států amerických anebo do ukrajinské Počajivské lávry, kde jim nehrozí, že místo duchovního občerstvení uslyší naučenou řeč nějakého duchovního politruka.

Chtěl bych slyšet, co by takový Kirill, vedoucí se s Putinem za ruku, říkal třeba ukrajinským dětem, kdyby se jich ptaly na rozbitá města, na zničenou krajinu, na zabité otce a matky, na pobořené školy, hřiště a nemocnice, a hlavně na to, kde vzali tu drzost vtrhnout do cizí země a chovat se v ní – pokolikáté už? – jako barbaři. S křesťanstvím, abych odpověděl na výše položenou otázku, nemá tato válka společného nic. A nemá s ním, až na výjimky, nic společného ani současné Rusko. Opravdová víra a opravdové náboženství v něm žijí kdesi v hloubkách a jako pramen punkevní řeky se objeví tehdy, bude-li k tomu ten správný čas – kairos.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění. Vystudoval teologii na Katolické teologické fakultě UK a doktorát získal na Evangelické teologické fakultě UK. V odborných i esejistických pojednáních se soustředí na otázky křesťanské etiky, kultury a umění v kontextu současného dění, pravidelně publikuje v křesťanském magazínu Christnet.eu.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]