Svatý otec František FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Papež František se od počátku otevřené ruské invaze na Ukrajinu upřímně a hluboce trápí kvůli válce, zabíjení civilistů a šíření zbraní. Část jeho stanovisek byla dosud rozumná a trefná. Třeba když sdělil moskevskému patriarchovi Kirillovi, že nemá mluvit jako Putinův ministrant, který hájí státní politiku.
Pak ale ve Františkových slovech také zaznívají pochybnosti o příčinách války, jež dávají tušit, že římský biskup ve své snaze o mírotvorné působení nasává i názory, jež vyjadřují pochopení pro Putinovy argumenty proti Ukrajině a zejména proti Západu. V rozhovoru s jezuitskými novináři, jehož obsah zveřejnil italský deník La Stampa (a u nás iRozhlas), papež rozvíjel již dříve vyslovené podezření, že „NATO poštěkávalo před branami Moskvy“, což dovedlo Vladimira Putina k bojové reakci, kterou papež rozhodně neschvaluje, ale může se mu jevit vysvětlitelná tím, že Západ Rusko dostatečně nerespektoval.
Papeži prý tento poznatek předestřel nedávno šéf jednoho nejmenovaného státu. Ten podle Františka vyjádřil obavy z chování NATO. „Zeptal jsem se ho – proč? A on mi odpověděl: Štěkají u bran Ruska a neuvědomují si, že Rusové jsou imperiální a nedovolí žádné zahraniční mocnosti se přiblížit,“ uvedl papež.
Svatý otec z toho usuzuje, že zde nestojíme před jednoduchým bojem dobra se zlem, které jako by vypadlo z pohádky o Červené Karkulce a vlkovi. „Je to globální záležitost, velmi komplexní a provázaná,“ řekl. Dále František uvedl: „Někdo může říct, že jsem proputinovský. Ne, nejsem. Jednoduše jsem proti redukování komplexních věcí na dobro a zlo, aniž by se hledaly příčiny a zájmy, které jsou velmi složité.“ O Ukrajincích přitom papež řekl, že statečně brání svoji zemi a Putin posílá na Ukrajinu žoldáky.
Postoje papeže Františka budí rozpaky. Na jednu stranu bychom obecně rádi vítali úsilí světových osobností, jež chtějí snižovat nenávist, mírnit krutost a fanatismus. Nelze popřít, že kupříkladu snaha předsedy OSN Antónia Guterrese o evakuaci civilistů z Mariupolu byla zcela upřímná a měla zřejmě i efekt. Rusům se pak hodilo po všech hanebných zločinech na chvilku ukázat i milosrdnou tvář.
Proti tomu ale stojí jiné hledisko. Hledisko obětí násilí, hledisko napadených a hledisko legitimních obránců vlastní napadené země: Takzvané „hlasy rozumu“ a „reálné politiky“, které jsme slyšeli od Henryho Kissingera či Jefreye Sachse, nás nabádají k tomu, abychom akceptovali ruské hledisko, pochopili, že si Ukrajina nemůže v sousedství Ruska dělat, co chce, a když tak je třeba se i zamyslet, jaké dobyté území by se mělo už Rusku raději ponechat. A na případném vítězství Ukrajinců při obraně své vlasti by nás mělo zajímat, zda by Putina příliš neponížilo.
Je smutné, že „hlasy rozumu“ jsou až příliš blízko hlasům obyčejného cynismu. Podobně „rozumné“ bylo i ospravedlnění mnichovského appeasementu užívané ve Velké Británii v září 1938: Co je nám do vzdálené země, o níž ani přesně nevíme, kde leží. To šlo právě o Československo. Pochopení pro Hitlerovo hledisko měl tehdy také kde kdo. Tehdejší papež Pius XII. veden snahou o nedráždění německého tygra rovněž zachoval neutralitu.
Touha po míru je pochopitelná. U křesťansky založených osob ji očekáváme. Bohužel ji ale nemůžeme očekávat od pravoslavné církve moskevského patriarchátu, která žehná invazním zbraním a káže o správnosti Putinovy imperiální politiky. Je to zvrácená parodie na křesťanství.
Už proto je nemístné, když papež František připustil, že na imperiálních ohledech Putinova Ruska může být cosi akceptovatelného. Když Ježíš v Markově evangeliu říká „dejte císaři, co je císařovo, a Bohu, co je Boží“, tak tím myslí peníz daně a akceptování světské moci v tom, co se jeví jako legitimní. Navíc se tím také říká, že císařská moc není absolutní, v čemž tkví počátek západní dělby moci. Ježíš tímto slavným výrokem ale ani trochu nemyslel, že máme dát carovi Ukrajinu, když si on myslí, že je Ukrajina jeho. Pro tuto zásadně rozdílnou situaci je v Bibli naopak popsán obraz zrady. Zrady toho, kdo je bez viny. Jedná se o obecné mravní postuláty, na nichž stojí naše civilizace.
Papež František, který udělal jistě mnoho pro to, aby se katolická církev nevydávala po cestě ultrakonzervativního běsnění, jaké známe z Ruska, se bohužel ostře plete. Válka, která se odehrává na Ukrajině, je skutečně zcela černobílým bojem dobra se zlem, kde Ukrajina je Karkulkou a Rusko vlkem. Spíše vlkodlakem, neboť zlo páchané na ukrajinských civilistech, na znásilněných ženách a zejména na zavražděných, zraněných či znásilněných dětech je zlo absolutní.
Mír, který bychom si vykoupili cynismem a nebo ho dosáhli svatou naivitou, nás dožene v nové agresi. Rusko chce porážku Západu. A jestli předtím slyšelo nějaké štěkání u bran Moskvy, bylo to z paranoidních představ, a ne z říše reality. Ve skutečnosti se Západ o Rusko moc nezajímal, a nebo mu podlézal. A rozšíření NATO o Ukrajinu nebylo a není (bohužel) v plánu. Ustupování zlu je samo o sobě zlem a římský biskup by to měl alespoň tušit.
V jiné a šťastnější chvíli František ovšem ohledně důvodů války poznamenal: „Co ale o tom mohu vědět, jsem jenom kněz.“ Jsou zřejmě chvíle, kdy František tuší, jak věci jsou. Jindy ale dá přednost doslovnému výkladu přikázání. Ježíšův výrok „nesuď, abys nebyl souzen“ nebo požadavek lásky ke všem lidem se může ocitnout tváří v tvář válečným zločinům v rozporu s elementárním povědomím spravedlnosti, kterou je přitom biblické poselství prodchnuté. Proto je nejlepší v klíčových dilematech, jakou je jistě i Putinova agrese, slyšet více hlas srdce než rozumu.
