Jsem stoupenec polistopadové demokracie a snažil jsem se pro ni leccos dělat. Nejdřív v době, kdy tu ještě žádná demokracie nebyla, a pak i potom, když tu už byla. Jistě, jiní dělali tenkrát víc. Ale jiní méně nebo taky vůbec nic. Polistopadová demokracie měla své chyby. Na rozdíl od různých autoritativních režimů. Ty nemají chyby, ale policii a cenzuru.

Polistopadová demokracie se těšila čas od času veřejné nespokojenosti. Nespokojenost vyvrcholila v roce 2013. Vedly k ní často například různé zdlouhavé a těžkopádné procedury v parlamentu i v orgánech soudní moci. Mnoha lidem se zdál být účinnější jednoduchý systém, kdy na počátku výkonu spravedlnosti stojí „investigativní žurnalisté“, kteří dodávají materiál policii a prokurátorům, co pak spravedlnost vykonávají. Nakonec se našel i pragmatický politik, původně tzv. polistopadový podnikatel, který toto zjednodušení, jež původně rostlo spíše v intelektuálních kruzích, zaštítil svou autoritou úspěšného člověka. A vytvořil mocenský systém, který byl zároveň průmyslovým a hospodářským koncernem, mediálním komplexem a politickým hnutím. 

Dále čtěte

Generál uspěl. Ale s podceňováním venkova se musí skončit. Obrátíme se na miliony domácností s jasným vysvětlením

Generál Petr Pavel uspěl a oslovil více lidí, než předvídaly průzkumy. Získal 35 procent hlasů. Také se ale naplnila hororová…

Síla tohoto mocenského uskupení se postupně prosazovala v exekutivě i v legislativě. Problémy byly jen se senátem a se soudní mocí. Teď naše vlast stojí před významným, v mnoha ohledech rozhodujícím krokem, před zvládnutím funkce prezidenta a jejím začleněním do tohoto pozoruhodného mocenského útvaru. Podle naší nynější ústavy patří prezident do exekutivy (s temnými náznaky, že je její korunou). Má ovšem velké slovo i v legislativě a v soudní moci. Zároveň je tradičně už od doby první Čs. republiky neformálně považován za spasitele a otce národa. Pokud se tohle všechno smotá a slepí dohromady, je velmi silně zaděláno na to, čemu se tradičně říká „autoritativní režim“ (i kdyby se snad v jeho čele ocitl učiněný světec ⁠– což není největší nebezpečí, jež nám zrovna teď hrozí).

Funkce prezidenta má být nyní již potřetí obsazena zcela demokraticky, tj. plebiscitem. Výsledky minulých dvou voleb byly katastrofální. Přitom hrozí, že plebiscit, který nás nyní čeká, bude vzhledem k okolnostem procesem jednosměrným, nezvratným a definitivním (lidově se říká „na furt“). I proto klade na obyčejné lidi (na nás obyčejné lidi, co ho svým rozhodnutím uvedeme v život) obrovské nároky. Vlastně jen jeden, ale zásadní.

Dále čtěte

Babiš ani Okamura nezmizeli. Řekněte jim svůj názor v originálním tričku

I přesto, že v prezidentských volbách zvítězil Petr Pavel, populisté v podobě Andreje Babiše a Tomia Okamury nikam nezmizeli. Nyní…

Pokud si budeme jen trošku trošičku namlouvat, že volíme spasitele či otce národa, zvolíme buď toho nepravého, nebo nikoho. Nebo obojí zároveň. Zapomeňme na to! Pokusme se zvolit někoho, kdo není ani otec národa, ani spasitel, kdo je stejně dokonalý i nedokonalý jako my. Ale kdo přesto, nebo lépe řečeno právě proto znamená jakousi naději pro Českou republiku. Naděje je přitom něco, co nám už dvanáct let osudově chybí.

V roce 2016 jsem napsal, že podporuji Miroslava Kalouska. Mimo jiné i proto, že se stal obětí systematického politického štvaní, v němž měl tehdy prsty jeden samozvaný spasitel národa. (Hádejte kdo!) Jsem velmi rád, že teď, po sedmi letech, můžu napsat vlastně ze stejného důvodu a stejně důrazně: podporuji Petra Pavla.