Paralelní město aneb Zatvrzelá vdova: Pražské průchodní domy byly kdysi fenomén

Průchozí dům v Celetné ulici, v němž měl svůj obchod otec Franze Kafky (Pražské příběhy / se souhlasem)

Průchozí dům v Celetné ulici, v němž měl svůj obchod otec Franze Kafky | FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

Pražské průchodní domy jsou ojedinělým fenoménem. Své největší slávy dosáhly na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Vnitřní město jimi bylo protkáno v takové hustotě, že vytvářely v podstatě paralelní síť cest a stezek určenou pražským chodcům hledajícím zkrácení své pouti za prací, rodinou i zábavou.

První soupis pražských průchodních domů sestavili úředníci českého gubernia v roce 1839. Do katastrálních knih je nechali zapsat (výnosem ze 17. října 1839) jako veřejné průchody, respektive domy s veřejným průchodem, a jejich majitele zavázali povinností udržovat je od časného rána do pozdního večera přístupné veřejnosti. Zároveň zakázali průchody těmito domy jakkoli přehrazovat či jinak zastavovat obchody, přístěnky či kůlnami, natož úplně uzavírat. Zřejmě již v tuto chvíli započaly spory mezi městskou správou a majiteli průchodních domů, kteří se statusu veřejného průchodu a povinnostem, které z něj plynuly, bránili (z dnešního pohledu šlo skutečně o poměrně zásadní omezení vlastnického práva).

Pražské příběhy (se svolením)
Michalskou ulici uzavíralo hned pět průchodů, rozbíhajících se do všech stran | FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

V roce 1872 měla Praha (skládající se tehdy z pěti čtvrtí) 125 průchodních domů. Na Starém Městě jich bylo 71, na Novém Městě 31, Malé Straně 11, na Hradčanech čtyři a v Josefově osm (jakkoli toto číslo se zdá být pro spletitou zástavbu někdejšího židovského ghetta příliš nízké).

O dva roky později, v září 1874, pražští radní konstatovali, že se objevily případy, kdy „majitelé průchodních domů z pouhé libovůle odnepaměti obvyklé průchody obecenstvu uzavírali“. Nařídili proto, aby byl každý, kdo bude přístup do veřejných průchodů „omezovati neb ztěžovati“, napříště pokutován.

Místo průchodu hostinec

V listopadu 1880 přistoupil pražský magistrát k další kontrole, jejímž cílem bylo zjistit, jestli průchodní domy zapsané v pozemkových knihách slouží náležitě veřejnosti. Výsledek byl znovu tristní. „K nemalému překvapení musí magistrátní úředníci konstatovati, že někteří majitelé domů pronajali průchodní domy své pekařům, hokynářům, obchodníkům obrazy, ano, že i průchodní domy přepažili a zřídili zde hostince,“ takže „obecenstvo průchodních domů těchto nemůže používati,“ konstatovala úřední zpráva. Magistrát nařídil okamžitou nápravu s tím, že „nestane-li se tak, budou majitelé domů peněžitě pokutováni a stánky, jimiž volné průchody byly zataraseny, dá magistrát na útraty majitelů domů sám odstraniti“.

Zajímavé přitom je, že počet průchodních domů od posledního sčítání v roce 1872 dále stoupl. V roce 1880 napočítali pražští úředníci 145 průchodních domů. Konkrétně na Starém Městě 99, na Novém Městě 31, na Malé Straně 11 a na Hradčanech čtyři. Údaje k předasanačnímu Josefovu se nedochovaly. Znovu je třeba zmínit možnost, že v husté a nepřehledné zástavbě se touto otázkou úředníci vůbec nezabývali.

Pražské příběhy (se svolením)
Průchod Konviktem na Starém Městě, začátek 20. století FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

Průchod pouze dobrovolný

Boj mezi magistrátní správou a majiteli domů i nadále pokračoval. V květnu 1894 Národní listy pod titulkem Zavřené průchodní domy líčí situaci následovně: „Před časem provedena byla revise všech průchodních domů v Praze, aby se zjistilo, které průchody jsou veřejné a musí zůstati otevřeny.“ Výsledek byl znovu neveselý a autorita radních nemálo ohrožená. Jak totiž konstatovaly Národní listy, mnohé domy s povinným průchodem zůstávají „celý den zavřeny a označeny tabulkou, že se jimi průchod zapovídá. Z toho vidno, že se k tomu nehledí, zachovává-li se rozkaz, který městská rada nebo magistrát vydá. V zájmu důstojnosti sboru obecních starších, jehož usneseni takto se maří, měli by sobě orgánové obecní povšimnouti si zavřených veřejných průchodů a tabulek průchod domem obecenstvu zakazujících.“

Někteří majitelé veřejných průchodních domů se navíc pokusili o vychytralé řešení. Nad vchody do svých domů umístili cedulky s nápisem „Dobrovolný průchod“, eventuelně „Dobrovolný průchod do odvolání“. Naznačovali tím, že zpřístupnění domu je jejich vlastním dobrovolným rozhodnutím, které mohou kdykoli přehodnotit a odvolat. I proti tomu se ovšem zástupci města ohradili.

Zatvrzelá vdova Hauptová  

Jeden z nejdelších sporů se vedl o průchod domem U Celestýnů, jímž se procházelo z Dlouhé třídy (č.p. 709/26) k Masným krámům (do dnešní Masné ulice). Majitelka domu, vdova po majiteli pivovaru a poručíku měšťanského sboru pražských granátníků Kateřina Hauptová, dala na podzim 1896 upevnit na dům zmíněné cedulky, podle nichž byl průchod domem pouze dobrovolný. „Chtěla tím patrně dáti najevo, že průchod domem není služebností. Avšak magistrát města Prahy výnosem ze dne 9. února 1887 nařídil, že nápisy ty mají býti odstraněny, jelikož průchod jeví se býti veřejným,“ popisovaly další události Národní listy.

Pražské příběhy (se svolením)
Průchod v Celetné ulici, rok 1934 | FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

Jenže Kateřina Hauptová se odvolala k zemskému výboru, jenž byl výkonným orgánem Českého zemského sněmu (de facto českou vládou) v čele s nejvyšším maršálkem království Jiřím Kristiánem z Lobkovic a ten rozhodnutí magistrátu zrušil. Poté ovšem sbor obecních starších (to už jsme v roce 1889) Kateřině Hauptové znovu nařídil, aby cedulky odstranila, protože průchod její budovou slouží veřejnosti po desítky let a je celou tuto dobu všeobecně i úředně považován za veřejný.

Kateřina Hauptová se znovu odvolala k zemskému výboru. Avšak ten její námitky již nevyslyšel a uznal, že dům U Celestýnů „jest veřejným průchodním domem, jehož zachování i nadále jest pro veřejnou komunikaci zapotřebí“.

Ani tím však spor neskončil. Vskutku vytrvalá majitelka domu U Celestýnů podala žalobu k zemskému správnímu soudu a ten coby nejvyšší instance, jež mohla ve sporu rozhodnout, na podzim roku 1892 (spor se tehdy vlekl již šestým rokem) prohlásil, že „průchod domem U Celestýnů veřejným není, a že používání průchodu toho jen od dobré vůle majitelky závisí“. Nikoho asi nepřekvapí, že dnes již domem žádný průchod nevede. Podobně jako desítky dalších v průběhu času zanikl.

Rytíř Daubek z Platýza

Obdobný spor vedl s pražským magistrátem rytíř Edvard Daubek, majitel jednoho z prvních pražských nájemních domů – Platýzu (Národní třída 416/37). Pře začala, když v roce 1889 pražský magistrát požádal příslušný úřad, aby byla „služebnost“ Platýzu coby průchozího domu znovu zapsána do pozemkových knih. Odvolával se přitom na skutečnost, že tato „služebnost“ uvedené nemovitosti byla vložená do pozemkových knih již v roce 1841 na základě prvního soupisu pražských průchodů.

Rytíř Daubek přitom podobně jako majitelka domu U Celestýnů souhlasil, že ponechá dům nadále průchodní, avšak pouze dobrovolně a do odvolání. V takovém případě mohl totiž svobodně rozhodovat o využití rozlehlého nádvoří.

Pražské příběhy (se svolením)
Týnská ulice v prvním desetiletí 20. století. Takřka každý dům tu byl průchozí FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

Spor se vlekl dlouhých sedm let, až do prosince roku 1896, kdy zemský soud v Praze rozhodl o „právu služebnosti veřejného průchodu, jímž je dům č.p. 416 zvaný Platýz zatížen“. Argumentoval přitom, že královské hlavní město Praha je vlastníkem sousedních pozemků, konkrétně Ferdinandovy (dnes Národní) třídy, jež přilehá ke vstupu do Platýza z jedné strany i z Uhelného trhu na straně druhé, „s tím dodatkem, že jí (myšleno obci – pozn. autora) tato služebnost přísluší pouze za dne od půl šesté hodiny ranní do desáté hodiny večerní“. Průchod Platýzem slouží jako jeden z mála do dnešních dnů.

Pán světa – domovník

Pražské průchody provázel od počátku problém, jenž vyplýval z nejasného právního zakotvení jejich existence. Majitelé byli sice povinni zajišťovat jejich včasné odemykání, osvětlení i čistotu, avšak náhrada, kterou jim za to magistrát poskytoval, byla jen symbolická nebo dokonce žádná, takže i výsledné poměry, zejména co se hygieny týče, byly často neuspokojivé, ba tristní.

V srpnu 1885 si tak Národní listy stěžují: „Mnohé průchodní domy v Praze, zvláště na Starém Městě, nevynikají nikterak čistotou. Klíč k tomuto úkazu dlužno hledati v té okolnosti, že takovéto průchodní domy tvoří jakési neutrální území, na něž nesmí se odvážiti ,voje‘ obecních čističů ulic, postrádající v tom směru všelikých reglementů.“

Dále redaktor listu poukazuje na zpupnost pražských domovníků opilých vlastní důležitostí a domnělou mocí, jejímž odznakem bylo, jak jinak, domovnické koště. V dobovém jazyce chvostě či chvostišče. „Zde vládnou jedině, samostatně a neomezeně domovníci, z nichž některý považuje mohutné chvostě, jež v rukách třímá, toliko za odznak své vlády, za jakýsi atribut mravního významu, nemající jiného účele, než aby dodával svému držiteli náležité vážnosti, krátce za věc téhož významu, jaký má žezlo pro příslušného k němu potentáta.“

Svou úvahu redaktor Národních listů končí: „Jest ovšem pravda, že pohodlí a užitek, jaký jistá část těchto průchodů obecenstvu skýtá, plyne z dobré vůle vlastníků domů, že jsou to průchody dobrovolné, leč to, myslíme, nemělo by býti dotyčným pánům domovníkům na závadu, aby sestoupili občas ze své majestátní výše k prachu pozemskému a jali se zametati nejen před svým vlastním krámem, ale i před prahy svých bližních-nájemníků.“

Čínská zeď

Do existence či fungování pražských průchodů zasahovala občas i politika, respektive problémy mnohdy vyhraněného česko-německého soužití. Když byla v únoru 1882 rozdělena zvláštním zákonem pražská Karlo-Ferdinandova univerzita na českou a německou část, rozhodla místodržitelská komise, jež měla na starost praktické dělení majetku, že dvory Klementina budou přehrazeny vysokou zdí. V polovině areálu se vstupem z Karlovy ulice měla sídlit česká filosofická fakulta, ve druhé polovině se vstupem z Mariánského náměstí německá filosofická fakulta.

Pražské příběhy (se svolením)
Vstup do průchozího Richtrova domu v roce 1909 FOTO: Pražské příběhy / se souhlasem

Jenže areál Klementina sloužil již několik desetiletí jako veřejný průchod. Místodržitelství proto požádalo pražský magistrát o jeho zrušení. To však městská rada svým usnesením z 20. června 1882 odmítla s tím, že Karlova ulice, jíž by museli chodci Klementinum obcházet, respektive větší i menší povozy objíždět, je úzká a pro větší provoz nevhodná. Navíc je veřejný průchod Klementinem zapotřebí pro případ požáru. Konečně „lze od českých i německých studujících na obou universitách očekávati, že čínského tohoto oddělení vůbec třeba nebude,“ uzavřeli s poukazem na Velkou čínskou zeď a předpokládanou kultivovanost českých i německých studentů filosofie pražští radní.

Pouhé zbytky

Již bylo řečeno, že největší slávy dosáhly pražské průchody na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Zasvěcenému chodci umožnovaly v té době projít středem města zcela mimo ruch hlavních i vedlejších ulic, respektive překračovat je jenom příčně, od jednoho průchozího domu ke druhému. Do dnešních dnů se dochovalo z tohoto paralelního světa pouhé torzo. Status veřejného průchodu byl záhy zrušen a soukromé hájemství domů a bytů bývá dnes ochráněno pečlivě uzamčenými domovními vraty. Přesto stojí za to vyrazit na cestu po těch posledních, které jsou dnes přístupné, a představovat si někdejší život, jenž v nich panoval.

Dan Hrubý je kulturní publicista, nakladatel a redaktor Týdeníku FORUM, autor knižního cyklu Pražské příběhy.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Související články