Americký prezident Kennedy a ministr obrany McNamara během karibské krize (1962) FOTO: Cecil Stoughton / Kennedy Presidential Library and Museum / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Cecil Stoughton / Kennedy Presidential Library and Museum / Wikimedia Commons / Public Domain
Od konce druhé světové války je v mezinárodní politice vždy přítomna i hrozba jaderného konfliktu. Jaderné zbraně jsou však spíše politickým než vojenským instrumentem a jejich hlavní úloha spočívá v efektu odstrašení. Současná situace na Ukrajině, kde jsou opakovaně vystaveny ruskému ostřelování Záporožská jaderná elektrárna a Jihoukrajinská jaderná elektrárna v Mykolajivské oblasti, je alarmující. Bylo by vhodné porovnat, jak se mezinárodní napětí v této oblasti řešilo v minulosti, zejména v období studené války, kdy se vyskytovaly výhrůžky použitím jaderných zbraní. Incidentů ohledně elektráren se navíc chytla ruská propaganda a snaží se původní příčinu v napadení Ukrajiny Ruskem a s tím související akty bezprecedentního násilí a porušování mezinárodního i humanitárního práva zamlžit svalováním odpovědnosti na Ukrajinu, případně i obviňováním Západu z další eskalace.
Současná politika v podání Ruska se řídí zcela dle hesla, že účel světí prostředky, jakákoliv předvídatelnost a racionalita v rozhodování se tím vytrácí. Rusko nerespektuje ani vlastními garancemi stvrzené hranice okolních států, uznává jen jakési pomyslné sféry vlivu. A i ty jsou velmi pohyblivé. Máte tak jen jedinou jistotu v tom, že druhá strana udělá vždy cokoliv, co by vedlo k tomu, aby posílila svou pozici, a naopak oslabila své soupeře. A tím, že se současné konflikty vedou už i v kyberprostoru a za pomocí nevojenských prostředků, například právě i šířením dezinformací a informační válkou, tak vlastně ani netušíme, do jaké míry jsme jako společnost vystaveni riziku s reálnou možností paralyzování chodu životně důležitých institucí.
Přitom však zároveň všichni sledujeme i klasický formát v podobě vyhrocené rétoriky představitelů států i nadnárodních celků. Do toho všeho prostupují gesta a chování, které mají vést k odstrašení protivníka od agresivních záměrů. Každý útočný tah totiž ponese své náklady. Zde se nám již vyloženě nabízí srovnání s obdobím studené války, kterou definovalo rozdělení světa do dvou hlavních soupeřících táborů.
Zajímavou paralelu bychom mohli najít už v úvodu studené války při první berlínské krizi. Dne 24. června 1948 byly na Stalinův rozkaz uzavřeny všechny přístupové cesty do amerického, britského a francouzského sektoru Berlína, Stalin tím reagoval na předchozí společný spojenecký postup s cílem sjednotit spojenecké sektory do společné hospodářské unie. Tato sovětská vyděračská taktika se pojila i s nedostatkem elektrické energie pro chod města, protože jediná elektrárna ve stále válkou velmi poničeném městě se nacházela v sovětském sektoru.
Americký prezident Harry Truman na tuto provokaci reagoval vytvořením leteckého mostu k zásobování obyvatel Berlína. I přes velká omezení se značným dopadem na chod města letecký most skutečně zafungoval. Celkem 275 tisíc leteckých transportů dopravilo do města 2,5 milionu tun nákladu. Leteckým mostem byla do města dopravena dokonce i rozmontovaná elektrárna, což obyvatelům pomohlo přečkat zimní měsíce. Stalin si nepřál otevřený válečný konflikt se západními mocnostmi, a tak byla 12. května 1949 blokáda ukončena. Německo se následně rozdělilo na dva státy – západní SRN a východní NDR. Rozhodný postup však dokázal v tomto případě zabránit násilné eskalaci.
V mnohém poučnou kapitolu bychom mohli najít i u války v Koreji, nesmírně krvavém zástupném konfliktu studené války v letech 1950–1953. Korea stála na podobném rozhraní sfér vlivů, jak to bývá dnes leckdy prezentováno u Ukrajiny. Neschopnost politiků domluvit se mezi sebou směřovala nevyhnutelně k vojenské konfrontaci, v Koreji však nešlo o pouhé mocenské přetahování v rámci jednoho poloostrova, ale rovněž o souboj ideologií, kdy komunistický sever Korejského poloostrova podporoval Východ a formálně demokratický jih poloostrova zase Západ.
I proto šlo o jeden z nejintenzivnějších střetů celé studené války, kdy v okamžiku vyčerpání byla oslabená strana posílena dalšími aktéry zvenčí. Na straně severu tak stály kromě vlastních jednotek i obrovské počty čínských vojáků, které do války zasáhly, a přes obrovské ztráty jdoucí na vrub západní palebné síle ji zdramatizovaly. Kromě sovětských poradců v tisícových počtech se ve válce přímo angažovali v utajení i sovětští piloti. Pokud nějaký zahynul, jeho rodina v SSSR se pouze dozvěděla bez jakýchkoli podrobností, že šlo o smrt při plnění vojenských povinností. Na straně jihu se kromě vlastních sil angažovaly především USA a v jednotkách OSN i vojáci z 15 dalších západních zemí. Šlo o válku vyčerpávající a hospodářský a vojenský potenciál západních spojenců kompenzovalo jen obrovské nasazení sil východního bloku, z hlediska počtů vojáků především z Číny.
Jedním z pozoruhodných rysů korejské války byl také její význam pro události mimo Korejský poloostrov. Konflikt změnil domácí politiku, ekonomiku a bezpečnost regionů značně vzdálených od míst probíhajících bojů. Jedním z nejvýznamnějších důsledků korejské války byla mobilizace Západu proti sovětskému expanzionismu. Stala se signálem, že komunisté skutečně chovají agresivní úmysly, a vedla k obrovské mobilizaci vojenského potenciálu západních států. Vtiskla tak studené válce její notoricky známý charakter dvou ozbrojených táborů stojících nesmiřitelně proti sobě. Ukončení této války urychlila až Stalinova smrt v březnu 1953. Ten bral válku i jako svoji osobní záležitost a chtěl v ní pokračovat. Prezident Truman byl zase v úřadu vystřídán Dwightem Eisenhowerem. Dodnes však mezi oběma korejskými státy platí pouze příměří. Na plnohodnotnou mírovou smlouvu se stále čeká.
Jde tak do jisté míry pouze o zamrzlý konflikt, podobně jako to můžeme pozorovat v okolí současné Ruské federace. V těchto případech se ani po delším čase ideální řešení nenabízí, a to zvláště u teritorií, která jsou do značné míry ponechána svému osudu nebo navázána pouze na toky peněz z Ruska.
Například u Podněstří, Jižní Osetie, Abcházie nebo pseudorepublik na Donbasu jde i o území ovládané nejrůznějšími vojenskými a mafiánskými klany. Rozvoj takového území je velmi ztížený a budoucnost závislá pouze na libovůli chlebodárce. Rusko však má přes veškeré náklady s tím spojené díky tomu zároveň nástroj, jímž může blokovat zásadní geopolitická rozhodnutí země, na jejímž území se zamrzlý konflikt a vazalské území nachází. To se v současnosti týká jak Gruzie, tak Ukrajiny.
Vraťme se však k dalším kapitolám studené války a jejich srovnání se současností. Vrchol napětí během studené války přišel na počátku šedesátých let v rámci druhé berlínské a karibské krize. Tehdy, zejména v rámci karibské krize, se svět dostal na pokraj jaderné války. Bylo to právě jaderné odstrašení, které sice pomohlo ukončit etapu světových konfliktů, protože jaderná válka by měla potenciál ukončit život na planetě, ale války tím bohužel rozhodně nevymizely a nevymizí. V roce 1961 znovu vypukla krize kvůli rozdělenému městu Berlín. Vyvolala ji sílící vlna odchodů obyvatel ze sovětské sféry vlivu. Nakonec bylo rozhodnuto, že odchodu obyvatel západním směrem musí být zabráněno za jakoukoliv cenu.
Vybudování Berlínské zdi, které započalo 13. srpna 1961, se tak stalo symbolem studené války a rozdělení celého světa. Zeď byla faktickým přiznáním prohry sovětského modelu, který tak veřejně uznal, že nebyl schopen naplňovat ideály, na něž se formálně odkazoval. Sovětské rozhodnutí bylo navíc velice náhlé, jednostranné a západní spojence postavilo před hotovou věc. Zeď, propagandisticky oficiálně nazvaná „protifašistický val“, zastavila proudy emigrantů. V té souvislosti se nabízí ironické konstatování, že fašisté byli pro Sověty, potažmo současné Rusko hrozbou vždy a fašismus je jednou z nejzprofanovanějších nálepek v postsovětském mediálním prostoru dodnes.
Při stavbě zdi došlo k několika vypjatým momentům, kdy na sebe spojenečtí a sovětští vojáci mířili přes hledí svých zbraní. Jednou z mála pozitivních zkušeností druhé berlínské krize tak byla politická kontrola z nejvyšších postů. Jak americký generál Lucius Clay, tak i jeho protihráč sovětský generál Gribkov byli v neustálém kontaktu se svými nejvyššími politickými šéfy, tedy s prezidentem J. F. Kennedym a předsedou Rady ministrů SSSR Chruščovem.
Dějištěm nejvyhrocenější krize za celé období studené války se stala pouhý rok po dramatických událostech v rozděleném Berlíně karibská oblast a Kuba. V květnu 1962 Chruščov prosadil na politbyru i na základě neúspěšné invaze kubánských emigrantů – odpůrců komunistického režimu Fidela Castra, která proběhla v Zátoce sviní v dubnu 1961 – kontroverzní rozhodnutí umístit na Kubě jaderné zbraně. Při tajné operaci Anadyr rozmístil SSSR na ostrově rakety SS-4 a SS-5 ve vzdálenosti pouhých 200 km od pobřeží Floridy. Území USA se tak dostalo na dostřel sovětských jaderných zbraní.
První lodě s raketami dorazily na Kubu v září 1962. A 14. října 1962 podnikl americký špionážní letoun U-2 přelet nad Kubou. Pořízené fotografie, které byly vyvolány druhý den, ukázaly, že Sověti na Kubě budují odpalovací základny. Už 16. října 1962 CIA oficiálně informovala prezidenta J. F. Kennedyho a vládu USA o snímcích získaných na Kubě. Prezident Kennedy po delším váhání zvolil blokádu (oficiálně označenou za „karanténu“) a své rozhodnutí oznámil americké a světové veřejnosti v podvečerním projevu v pondělí 22. října 1962. Tímto dnem začal jeden z nejnapjatějších týdnů v dosavadních dějinách lidstva. Blokáda s dalšími vojenskými opatřeními vstoupila v platnost ve středu 24. října v 10 hodin dopoledne.
Moskva vydala vládní prohlášení, v němž označila Kennedyho vystoupení za neodpovědné a požádala o svolání Rady bezpečnosti OSN. SSSR nejdříve přítomnost svých raket na Kubě dokonce zcela popíral, poté přišla argumentace, že zbraně mají ryze obranný charakter. Vojska Varšavské smlouvy byla uvedena do bojové pohotovosti a ve všech členských zemích paktu začala mobilizace vybraných záloh. Od 23. října 1962 vyhlásila bojovou pohotovost svých ozbrojených sil také sovětská vláda. A to se zdůvodněním, že na případné rozpoutání války ze strany USA odpoví SSSR protiúderem. O průběhu krize a chronologii jejího řešení je dostatek dokumentů, z nichž jednoznačně vyplývá, že obě strany si uvědomovaly možné katastrofální dopady.
Nejvypjatější moment karibské krize nastal 24. října, kdy se sovětské lodě na základě signálů vysílaných z válečných lodí USA zastavily na linii blokády. Američtí důstojníci na lodích v Karibiku se během „hry nervů“ báli, co se stane, když se sovětské lodě blokádě nepodřídí. Měli nařízeno vypálit výstražnou salvu. Sovětské lodě nakonec střet neriskovaly. Ministr obrany Robert McNamara později mluvil i o tom, že v řešení karibské krize hrálo jistou roli i „štěstí“. Velice napjatá situace ovšem nastala i 27. října 1962, kdy sovětská protivzdušná obrana na Kubě sestřelila americké špionážní letadlo U-2. Tento akt však zůstal bez odpovědi USA.
Od 23. října se také rozvíjela korespondence mezi Kennedym a Chruščovem. Výměnu dopisů zahájil prezident USA svým osobním poselstvím Chruščovovi. Charakter pečlivě stylizovaného textu byl nediplomaticky otevřený a rozhodný. V chumáči slovní vaty o důsledcích jaderného konfliktu však již bylo možné nalézt náznak kompromisu.
Američané akceptovali Chruščovovy podněty na stažení raket z Turecka, souhlasili s garancemi vůči Kubě výměnou za stažení sovětských nukleárních raket středního doletu z ostrova pod kontrolou OSN, požadovali však i okamžité zastavení veškerých stavebních prací na raketových polygonech. V neděli 28. října oznámil Chruščov, že sovětská vláda rozhodla o stažení útočných zbraní z Kuby. V poslední chvíli tedy zvítězilo politické řešení. I v nynější napjaté situace u hranic Ukrajiny máme dostatek informací o rozmístění zbraní a jednotek, řešení i dnes zůstává na odpovědných státnících. (dokončení příště)
Mgr. Tomáš Řepa, Ph.D., je historik, přednáší na Univerzitě obrany a externě i na Masarykově univerzitě v Brně, specializuje se na politické a vojenské dějiny střední a východní Evropy.
