Jiří Paroubek FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jiří Paroubek, když byl krátce premiérem, vyhlašoval zahraniční politiku „všech azimutů“. Je celkem jasné, jaké azimuty měl Paroubek především na mysli. Přesně ty, které stojí za dnešním oslabením Česka i Evropy. Nezdá se, že by nějak prozřel.
Paroubek měl v tom hledání azimutů jeden velký vzor. Byl to „přítel Gerhard Schröder“. Víc by snad nebylo třeba dodávat. Paroubkův přítel byl také vždycky velkým přítelem Vladimira Putina. Však také hned poté, co skončil ve funkci německého spolkového kancléře, hbitě zamířil na nové působiště. Stal se předsedou výboru akcionářů konsorcia Nord Stream AG, které provozuje plynovod Nord Stream. Pak se stal ještě v roce 2017 předsedou dozorčí rady Rosněftu. To už bylo po anexi Krymu, slušný člověk by tam nelezl. Jenže peníze příteli Gerhardovi vždycky voněly.
Tak dobře jako Gerhard na tom Jiří Paroubek nikdy nebyl. Není zřejmě taky moc obratný, když jde o velké peníze. Spolu s Jaroslavem Tvrdíkem zdemoloval vlastní ČSSD supernákladnou volební kampaní. Přes všechny pohromy ale bývalý činovník dál radí, jak bychom se měli dívat na Rusko. Podle něj mnohem vřeleji, než je dnes po všech ruských válečných zločinech obvyklé.
Teď na svém blogu na Aktuálně.cz věští, jak je na tom Rusko vojensky dobře: „Rusové zřejmě během krátké doby dosáhnou dobytí Donbaské a Luhanské oblasti a jihu Ukrajiny, svých dílčích vojenských a politických cílů. Nyní je tedy pro Ukrajince vhodný okamžik k jednání. Pokud si Rusko splní tuto etapu svých válečných cílů, je pravděpodobné, že půjde dál. A je pak otázkou, kam zamíří? Na Charkov? Na Oděsu? Anebo na Kyjev?“
Paroubek si myslí, „že ani masivní vojenská pomoc Ukrajině ze strany Západu není schopna zásadně změnit situaci na bojištích“. Líčí, jak je udatná ruská armáda silná: „Reálně má Rusko v aktivní armádní službě cca 800 tisíc vojáků, kteří jsou ovšem rozmístěni – až na 150–200 tisíc vojáků na východě a jihu Ukrajiny – po celém teritoriu Ruské federace.“
Ale Ukrajinci nejsou tak chytří jako velký stratég Paroubek, který si myslí: „Z vyjádření nejvyšších představitelů Ukrajiny je ale zřejmé, že jsou, pokud jde o své válečné cíle, naprosto nesmiřitelní. Za současné situace očekávat, že se pomalý postup ruských jednotek změní na rychlý ústup před postupující ukrajinskou armádou, je ale také nerealistické.“ Kritiku směřuje na Ukrajinu, ne na Rusko: „Nejvyšší ukrajinští představitelé si zvykli okřikovat představitele suverénních států EU, u nichž mají pocit, že jim nejdou dost na ruku.“
Pak Paroubek vykládá o tom, jak je u nás teď chudoba, a pokračuje:
- Prvořadým zájmem pravostředové české vlády je účastnit se dodávkami vojenských materiálů a techniky na válce na východě Ukrajiny. S tím, že se tam bojuje o hodnoty, které jsou blízké i nám.
- Vláda není schopna realistického pohledu na věci. Stačí jí, když bude pochválena našimi americkými spojenci a nejvyššími ukrajinskými představiteli. Ale ti ji volit nebudou.
- Prodlužování konfliktu na východě Ukrajiny zvyšuje nejen nebezpečí celosvětového válečného, a tedy nukleárního konfliktu, ale bezprostředně vede k růstu cen strategických surovin, nezbytných pro český průmysl a české obyvatelstvo.
- Vláda mele cosi o hodnotách, ale tou základní hodnotou by přeci mělo být veřejné blaho občanů vyjádřené růstem životní úrovně a kvality života obyvatelstva. Tento zájem u současné vlády prostě není vidět.
Protože Rusko zlobíme, dopadneme špatně: „Česko a vlastně celá Evropská unie se zbaví levných surovin z Ruska – ropy, plynu, vzácných kovů – a bude dovážet dražší suroviny z celého světa. Rusko se na lopatky hospodářsky nepoloží, jak se v počátcích konfliktu na Ukrajině např. naivní redaktoři zejména v ČT různých ‚odborníků‘ ptali, ale přesměruje svůj obchod do jiných oblastí.“
Osoba Jiřího Paroubka není sama o sobě nijak důležitá. Takových pomníčků je podél všelijakých Hedvábných stezek, magistrál a potrubí dost. Je ale charakteristickým zástupcem malých kšeftařů na úrovní Restaurací a jídelen, co si mysleli, že jsou významní státníci. Ducha jejich politika neměla žádného. Podle nich se jen „mele o hodnotách“, zatímco by se mělo kšeftovat bez ohledu na cokoli.
O hodnotách se ovšem mele kvůli tomu, že nám to pomůže se vymezit vůči zemím, kde žádné nejsou. A když tam žádné nejsou, snadno vazbami na ně spadneme do pasti závislosti a vydírání. Kdyby se o hodnotách dostatečně „mlelo“ aspoň po anexi Krymu, nemuseli jsme být dnes tolik závislí na ruském plynu. Viktor Orbán se v Maďarsku hodnotami nikdy zvlášť nezatěžoval, a tak je na ruských energiích zcela závislý, a ještě si staví další ruskou jadernou elektrárnu za vypůjčené ruské peníze.
Kdyby tihle lidé aspoň uvažovali skutečně pragmaticky, tak by nic takového nedopustili. Jenomže kšeftaři okresního formátu mají příliš krátký časový horizont a klidně se pustí do hazardu. Z nich krev nepoteče. Obří dluh ČSSD je toho celkem názornou ukázkou. Jak naložil se svou někdejší stranou, naložil by klidně i s republikou.
Přítel Schröder a různí prokremelští kolaboranti z Rakouska a další mají ale rozhled omezenější než brouk Pytlík. Teď se z některých stávají mírové holubice a myslí si, že když se nechá Ukrajina vykrvácet, bude zase byznys jako předtím. Že bude Putin ve svém vyděračském tažení pokračovat a doplatí na to všichni, jim nedochází, nebo je jim to jedno.
Tento typ lidí sice stále doporučuje „vyjednávat“, ale už nám asi nevysvětlí, jak by se mělo jednat s někým, kdo jednat nechce. A proč by se měl o jednání snažit stát, který ví, že ho hodlá nepřítel zničit. Jak to víme? To je jednoduché. Vždyť to Putin sám vyhlásil ve svém šíleném plánu „denacifikace“ Ukrajiny. Tak buď to Putin myslí vážně, nebo lže. Třetí možnost není. Taková úvaha je ale pro mírové holubice zobající kolem „provozoven“ Restaurací a jídelen moc složitá.
