Jiří Paroubek FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Bývalý politik Jiří Paroubek se ve svém blogu na Aktuálně.cz zamyslel nad tím, jestli Západ unikne z pasti „ukrajinské války“. Pokouší se vysvětlit, že Ukrajina stejně nevyhraje, protože ruská armáda je lepší, a že je třeba rychle uzavřít mír, aby nám tady neklesla životní úroveň.
Paroubek píše: „Řekněme si otevřeně, že každá válka skončí tehdy, když dojdou peníze na patrony anebo když dojdou patrony. Vojenské arzenály Západu jsou již poněkud vyprázdněné. Ukrajinská armáda tak nemá čím střílet. A i když ukrajinští vojáci projevují velkou statečnost a jsou dobře připraveni západními instruktory k boji, na lépe připravenou, profesionální armádu Ruska prostě nestačí. Ruská armáda má bojové zkušenosti z Čečenska či ze Sýrie. Ruští generálové se nevydali na Ukrajině cestou, kterou kdysi zvolila Rudá armáda ve Stalingradu, kde Sověti bojovali dům od domu a jejich lidské oběti v této operaci byly nesmírné. Dnešní ruská armáda používá k boji raketomety, dalekonosná děla, ale také třeba termobarické bomby a zdá se, že její výzbroj je minimálně po technické stránce srovnatelná s těmi nejvyspělejšími zbraněmi, dodávanými Ukrajině ze Západu.“
Panu Paroubkovi tam nějak chybí jedna věc, když vypočítává všechny ty ruské zbraně, neráčí se zmínit, k čemu je Rusko používá. Nezmínil se o tom, jak Rusko likviduje města, útočí na civilní cíle (úmyslně, ne že by je trefili omylem), vraždí civilisty. Ne, vojáci ruské armády nebojují dům od domu, oni na dálku srovnávají domy se zemí, a to po celých čtvrtích. Dělají to právě proto, že vědí, že by boj v ulicích byl pro ně dost obtížná záležitost. To jsou právě ty „bojové zkušenosti z Čečenska či ze Sýrie“. Tam jim to nešlo, tak to všechno plošně zbombardovali. Pozabíjet všechny, zbourat všechno. Pak mohou dorazit vojáci (vesměs neruské národnosti, žoldáci a teď už i vězni) a na spáleništi vztyčovat ruské vlajky a kadyrovci z Čečenska mohou volat Alláhu akbar. Zřejmě aby bylo jasné, že jde o boj za záchranu křesťanské civilizace.
Paroubkovy fantasmagorie o tom, jak Ukrajinci „na lépe připravenou, profesionální armádu Ruska prostě nestačí“, svědčí o ztrátě poznávacích schopností. Fiasko ruské armády u Kyjeva a boje na jihu a na východě, kde ruský postup už dost dlouho vázne, vypráví o něčem jiném. Ukrajinská armáda si počíná jako moderní armáda, ta ruská nikoli. Výdrž ovšem má, protože pro ruského velitele je voják jen materiál, na lidech nezáleží. Ať někdo přisune další.
Pan Paroubek si ovšem myslí, že „Rusku ani peníze, ani patrony“ nedocházejí a že „naopak země Západu si těžko mohou dovolit dodávky např. takového množství tanků či děl, která požaduje ukrajinský prezident, protože je prostě nemají“.
Jeden se diví. Pokud to tak je, proč ukrajinská armáda ještě existuje?
Protože ale žije autor ve svých představách, vyzývá ke kapitulaci: „Je zřejmé, že ukrajinská armáda za této situace není schopna ruské zábory území Ukrajiny vojensky získat zpět. Ruská armáda naopak nebude mít pravděpodobně zájem postupovat po obsazení celého Donbasu do centra Ukrajiny. Nastal tedy vhodný okamžik ukončit tento konflikt, který nevede k ničemu dobrému (a nevedl k ničemu dobrému od začátku).“
Zajímavé. Zatím od vůdce Putina a jeho dvorního klauna Dmitrije Medveděva zaznívají úplně jiné výzvy. Je třeba Ukrajinu denacifikovat, Ukrajincům vysvětlit, že jsou Rusové, a začlenit je do impéria. Medveděv ostatně blouzní o Eurasii od Lisabonu po Vladivostok. To poslední můžeme brát trochu s rezervou, protože když Rusové už nepostupují ani na Donbasu, tak do Lisabonu by to ještě dost dlouho trvalo, a Medveděv dělá stále více dojem, že není úplně duševně v pořádku. Ministr zahraničí Sergej Lavrov se ale tento týden nechal slyšet: „Abychom se vyhnuli jakýmkoli eufemismům, chceme, aby ukrajinský lid, nebo, jak řekl ruský prezident Putin, všechny národy žijící na území dnešní Ukrajiny mohly svobodně, bez snahy vehnat je do područí banderovské psychologie, rozhodovat o svém budoucím osudu.“
Dále vykládal, že přáním Ruska je osvobodit Ukrajinu. Rusko má prý zájem na tom, aby národy Ukrajiny měly vládu, která bude reprezentovat všechny její rozmanitosti. Jenže Rusku je houby po tom, jakou vládu má Ukrajina, tam probíhají svobodné volby a Moskvě do toho, jaká vláda z nich vzejde, nic není. Jistě je pro potentáty z východní říše těžké to pochopit, když v Rusku nic, čemu by se dalo říkat volby, není.
Pan Paroubek používá pojem „zábory území“. Běžně se tomu říká okupace. O lidech, kteří tam žijí a padli na pospas Rusku, se naše mírová holubice nezmiňuje. Teror na okupovaných územích je doložený a sotva si někdo soudný představí, že by nějaká vláda nechala na pospas takovému řádění své občany.
Pak náš geniální analytik objasňuje, že „ukrajinská válka vlastně ve svých důsledcích znamená útok na životní úroveň evropského a pak zejména středo- a východoevropského obyvatelstva“.
Ne, předně znamená tahle válka tisíce mrtvých kvůli Putinovu šílenství, desetitisíce raněných, sedm milionů lidí, co museli opustit své domovy, genocidní praktiky ruské armády. To je skutečně kouzelné, jak po všech těch scénách vraždění je tato osoba schopna mluvit o „útoku na životní úroveň“. Jak může vybízet k „vyjednání udržitelného míru mezi Ukrajinou a Ruskem“ a k „narovnání vztahů s Ruskem, alespoň do té míry, jak to bude momentálně možné“? Putin je lhář a všichni kolem něj také. Jsou to váleční zločinci. Ohledně Ukrajiny nedodržel Kreml v minulosti nic. Tohle je realistický pohled.
Paroubkovy výklady o tom, jak je Rusko silné, jak ekonomicky netrpí, jak je jeho armáda mocná, jsou řeči putinovského agitátora. A tohle bylo, prosím, šéfem sociální demokracie a premiérem. Naprosto bezhodnotová figura. Že odpudivého kolaboranta Gerharda Schrödera označuje za „přítele“, je příznačné.
Škoda, že Jiří Paroubek nebyl v roce 1938 v Mnichově. Mohl jim tam s tou dohodou nějak „realisticky“ poradit a „mír pro tuto dobu“ ještě vylepšit.
