Jiří Paroubek FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Jiří Paroubek vykládal své názory na prokremelském webu Sputnik. To, co říkal, už zachází dost daleko. V Moskvě by z něj měli radost, kdyby to tam někdo četl. To jeho povídání je ale určeno především českému publiku.
V rozhovoru zveřejněném 31. prosince dostal expremiér Paroubek otázku: „Vrbětice – je to kostlivec ve skříni? Nebo promyšlený strategický tah? Koho a proč? Z jakého důvodu jsme si tak poškodili vztahy s Ruskem?“
Je patrné, že tohle ani otázka není. Spíš takový návod, co by mělo z expremiéra vypadnout. A ono taky vypadlo.
Jiří Paroubek: „Myslím, že je to promyšlený tah, určitě přinejmenším od českých zpravodajských služeb (ale kontext a pozadí mohou být širšího charakteru…), je to součást dávno rozhodnutého zápasu o to, kdo zde bude mít rozhodující vliv, jde-li o středoevropský prostor. Už před lety jsme se stali členy NATO i EU, já sám vidím tento boj jako dávno rozhodnutý. V hlavách některých nových ‚studenoválečníků‘ tyto boje ale evidentně pořád straší. Samozřejmě je to nepříjemné a pro česko-ruské vztahy doslova smrtící.
Domnívám se, že by ze strany zpravodajských služeb měly být už konečně předloženy pádné důkazy. Protože abych byl ve svých letech a se svými životními zkušenostmi odkázán pouze na to, že ‚jsou jakési [nezveřejnitelné] důkazy‘ o jistých dvou ruských agentech – kteří prý někoho málem zavraždili v Británii –, kteří u nás jako že přelezli plot, před druhým vrbětickým výbuchem dokonce hlídaný armádou a policií, … to zní v podstatě jako pohádka z Tisíce a jedné noci.“
Asi je nutné to opakovat do úmoru. Pánové Anatolij Čepiga a Alexandr Miškin, důstojníci ruské GRU, dorazili 13. října 2014 do České republiky s pasy na jména neexistujících osob (Alexandr Petrov a Ruslan Boširov). Pod jinými jmény (Nicolai Popa a Ruslan Tabarov) pak žádali o vstup do muničního areálu ve Vrběticích. Učinili to e-mailem, který byl podle policejního rozboru očištěn od všech metadat. Povolení dostali na dobu od 13. do 17. října. Muniční sklad číslo 16 vyletěl do povětří 16. října ráno. Pak 3. prosince vybuchl druhý. Dva naše občany to stálo život. V roce 2018 tahle dvojice přicestovala do jihoanglického Salisbury, údajně jako turisté. Ometali se kolem domu Sergeje Skripala, protože prý hledali katedrálu. Skripal a jeho dcera Julie pak utrpěli otravu novičokem. Rejdění agentů po Evropě a jejich vazby na GRU jsou dobře zmapované, pan Paroubek si to může najít.
Po tom všem chce ale expremiér „důkazy“. Zřejmě mu tohle všechno není nijak nápadné. Jistou komplikací samozřejmě je, že Čepiga s Miškinem nemohou být nijak nezávisle vyslechnuti. Paroubek ale míní, že celá kauza je „promyšlený tah, určitě přinejmenším od českých zpravodajských služeb“. Jenže to by musela mít BIS pod palcem i GRU a britskou tajnou službu a provést spiknutí přinejmenším celoevropského rozměru. Jestli něco zní jako z Pohádek tisíce a jedné noci, tak je to tohle.
Proč to ten Jiří Paroubek dělá? Ale třeba si to skutečně myslí. Lidé jsou různí.
