Jiří Paroubek FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
FOTO: Pavel Hofman / FORUM 24
NÁZOR / Expremiér Jiří Paroubek zatoužil po opravdovém míru na Ukrajině. Z jeho názorů je ale zjevné, že možná nepochopil, kdo je hlavní příčinou probíhající války. Nejspíš však jen nechce pronést něco ošklivého na adresu Ruska, s kterým by tak rád obchodoval, jako by se nic nestalo.
„Rusové tvrdí, že od roku 2014 do roku 2022 zahynulo při útocích ukrajinské armády na Doněckou a v Luhanskou oblast zhruba 14 tisíc civilistů. Samozřejmě, že kdo chce, tak to může brát jako ruskou propagandu. Ale když jsem viděl záběry z dokumentárních filmů se záběry z hřbitovů s čerstvými hroby civilních obyvatel (a často i dětí), kteří nalezli smrt po střelách dalekonosného dělostřelectva a dalších zbraní, vystřelených ukrajinskými vojáky na separatistické oblasti, mohl jsem mít před očima mlhu, která mne omámila…“ dojal se Paroubek na Parlamentních listech 16. března.
Paroubek cituje ruskou statistiku, že od roku 2014 do 2022 zahynulo při útocích ukrajinské armády na Doněckou a Luhanskou oblast zhruba 14 tisíc civilistů. Toto číslo pochází z ruských zdrojů, konkrétně z Kremlu a jeho propagandistických kanálů (například RT nebo vyjádření mluvčího Vladimira Putina Dmitrije Peskova), které ho opakovaně uváděly jako „důkaz ukrajinských zvěrstev“. Ve skutečnosti je ale třeba rozlišit, co toto číslo zahrnuje, a je třeba ho brát s rezervou.
Úřad Vysokého komisaře OSN pro lidská práva (OHCHR) uvádí, že od dubna 2014 do konce roku 2021 zahynulo na Donbasu celkem přes 14 tisíc lidí, ale z toho pouze asi 3400 byli civilisté (zbytek tvořili vojáci a ozbrojenci z obou stran). Do roku 2022, tedy před invazí, se počet civilních obětí odhadoval na zhruba 3500 až čtyři tisíce. Rusko však do svých 14 000 zahrnuje i separatistické bojovníky a vojáky, nejen civilisty, a často záměrně neuvádí, kdo za úmrtí nese odpovědnost.
Zprávy OBSE a OHCHR ukazují, že civilní oběti byly způsobeny střelbou obou stran. Ostřelování Doněcka ukrajinským dělostřelectvem zabilo civilisty, ale stejně tak separatistické útoky na Mariupol (2015) nebo Kramatorsk způsobily stovky civilních obětí na ukrajinské straně.
Pak Paroubek přidává další věty, které s pravdou zacházejí značně volně, mírně řečeno.
„Mimochodem, Minské dohody, po schválení Radou bezpečnosti OSN, se staly součástí mezinárodního práva. Před nějakou dobou jsme se ovšem, už v průběhu války na Ukrajině, dozvěděli od někdejších garantů těchto dohod, německé exkancléřky Merkelové a francouzského exprezidenta Hollanda, že zmíněné dohody byly vlastně jen nástrojem k oblafnutí Ruska. A že měly sloužit jen k získání času pro vyzbrojení Ukrajiny.“
Paroubek je demagog. Merkelová nikdy neřekla, že cílem bylo Rusko oklamat. Spíš realisticky zjistila, že po anexi Krymu a podpoře separatistů na Donbasu by bylo naivní očekávat, že Rusko bude chtít dohody dodržet. Dohody nebyly podfuk, ale pojistka proti dalšímu ruskému útoku. Že to byl správný odhad, se ukázalo, když Rusko v únoru 2022 provedlo invazi a Minsk II definitivně pohřbilo.
Merkelová v rozhovoru pro Die Zeit z 7. prosince 2022 řekla: „Minské dohody z roku 2014 byly podepsány proto, aby Ukrajina dostala čas na posílení země. Byly pokusem dát Ukrajině čas. A Ukrajina tento čas využila k tomu, aby se stala silnější, jak je vidět dnes.“ To samé řekla v rozhovoru pro Der Spiegel v listopadu 2022.
Dohody (Minsk I z roku 2014 a Minsk II z roku 2015) byly pokusem o ukončení konfliktu na východě Ukrajiny mezi ukrajinskými silami a Ruskem podporovanými separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti. Obě strany – Rusko i Ukrajina – byly obviňovány z nedodržování různých ustanovení. Bližší pohled ovšem ukazuje, že hlavním porušovatelem dohod bylo Rusko, které oficiálně popíralo, že je přímou stranou konfliktu.
Minsk II požadoval stažení všech zahraničních ozbrojených formací a techniky z Ukrajiny. Západní vlády, novináři a zprávy OBSE opakovaně dokumentovaly přítomnost ruských vojáků, zbraní a podpory separatistům, což Rusko odmítalo s tím, že jde o „dobrovolníky“ nebo místní povstalce. Hned po podpisu dohody Minsk II v únoru 2015 Rusko a separatisté zaútočili na Debalceve, klíčové město. OBSE hlásila tisíce případů porušení příměří, většinou přisuzovaných separatistům pod ruskou kontrolou.
Dohody svěřily monitorování Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), ale Rusko a separatisté často omezovali přístup pozorovatelům zejména k hranici s Ruskem, což znemožňovalo ověření stažení zbraní a sil. V roce 2014 separatisté uspořádali vlastní „národní“ volby, nikoli místní volby podle ukrajinských zákonů, jak požadoval Minsk I. Hlavním problémem celou dobu byl nedostatek vůle k míru, především z ruské strany, která konflikt rozpoutala.
Proč má Paroubek sklon všechno převyprávět podle ruského propagandistického mustru? Buď nemá informace, což je v dnešní době dost nepravděpodobné, nebo nemá kapacitu je zpracovat. To druhé by nám u tak protřelého jedince také přišlo podivné. Může žít v zajetí tak silných ideologických předsudků, že vidí jen něco. Nebo je to průměrně bystrý kšeftař, který uvažuje jen o tom, co by urval dnes a zítra, takže pozítří ho nezajímá. Nebo je tam nějaké jiné tajemství, které nám třeba jednou prozradí ve svých pamětech. Jak je ale zřejmé, budeme tam muset fakta kontrolovat několikrát na každé stránce.
