Plevel v českém právním řádu. Pod takovým názvem proběhl v poslanecké sněmovně kulatý stůl, u něhož se řešil kontroverzní Lex Schwarzenberg. Zákon, v jehož jménu si stát přivlastnil obrovské majetky hlubocké větve rodu Schwarzenbergů, odsouhlasili poslanci Ústavodárného Národního shromáždění v červenci roku 1947. A přestože jej mnozí odborníci považují za černou skvrnu českého práva, soudy se na něj odvolávají dodnes.

„Jestliže chceme, aby naše děti mohly plně využívat své svobody, je naším velmi významným úkolem jim říct, že svoboda je spojená s odpovědností,“ zahájila setkání poslankyně Nina Nováková (KDU-ČSL). „Právní řád je složitá architektura, může být krásná a průzračná, mohou být však prvky, které tuto průzračnou a krásnou stavbu destabilizují, a existují i prvky, které mohou tuto stavbu bořit.“

Kulatý stůl vůbec poprvé zaštítil poslanec, místopředseda ústavně právního výboru a zároveň předseda poslaneckého klubu KDU-ČSL, Aleš Dufek. Zařekl se prý, že bude kulaté stoly pořádat jenom tehdy, když bude přesvědčený o tom, že to má nějaký význam. A ten čas podle něj právě nastal. 

„Mým cílem a skromnou snahou je to, abychom si dnes připomněli, jak to prostě nedělat, jak zabránit tomu, aby nějaký subjektivimus nebo emoce ovládly procesy normotvorby,“ vysvětlil úvodem.

Historické souvislosti vzniku kontroverzního zákona osvětlil profesor PhDr. Václav Horčička, Ph.D., ředitel Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Připomněl, že rod Schwarzenbergů je s českými dějinami spjatý už od poloviny 17. století, kdy zakoupil třeboňské panství, postupně rozšiřoval své državy a posléze se stal jedním z nejmocnějších šlechtických rodů v Čechách.

Zcela zásadní se pro Schwarzenbergy stal počátek 19. století, kdy se jejich rod rozdělil na primogenituru, hlubocko-krumlovskou větev, a sekundogenituru, větev orlickou. Primogenitura se stala nejbohatší aristokratickou rodinou v Čechách, kromě rozsáhlých majetků v jižních Čechách jim náležely i nemovitosti v oblasti Loun, Žatecka, Postoloprt či třeba v Jinonicích u Prahy. 

To mi mohou všichni…

„Primogenitura vstupovala do české politiky méně než sekundogenitura a také se profilovala méně nacionálně česky, zastávala spíše národnostně vyvážené postoje,“ uvedl Horčička. Bylo to dáno i tím, že vlastnila majetek převážně v německy osídlených oblastech.

Už od 20. let minulého století až do nešťastného zákona řídil správu majetku Adolf Schwarzenberg. „Byl osobností národnostně zcela nevyhraněnou,“ řekl Horčička. Postupně ovšem, jak ve třicátých letech sílily mezinárodní hrozby, přikláněl se více na stranu Československa a vůči politice Německa se vymezoval velmi kriticky. Po vyhlášení protektorátu v roce 1939 dokonce jednomu svému blízkému spolupracovníkovi řekl: „Oni ti volové všichni chtějí, abych se stal Němcem, to mi mohou všichni…“

Svými názory se netajil. V roce 1937 přijal Adolf Schwarzenberg na svém panství v Českém Krumlově prezidenta Edvarda Beneše, podporoval různé české spolky a instituce – Národní muzeum, Jedličkův ústav, vyžadoval, aby jeho zaměstnanci ve vyšších pozicích nebyly členy Sudetoněmecké strany.

Odešel do Spojených států amerických, odkud finančně podporoval exilovou československou vládu, zatímco gestapo na území Německa, Rakouska i Protektorátu Čechy a Morava zatím zkonfiskovalo jeho majetek a uvalilo na něj nucenou správu.

Po druhé světové válce se však ujaly moci politické síly, které rozsáhlé vlastnictví v rukou jedné rodiny neschvalovaly. „Ukazuje se, že v tom novém poválečném prostředí, ty velké majetky opravdu nebylo reálné udržet, at už zemědělské, nebo průmyslové,“ míní Horčička. Jakkoliv byl Adolf oblíben mezi svými zaměstnanci, jakkoliv byl nesporně protinacisticky orientovaný, jeho zájmy byly nakonec těmi státními potlačeny.

Sociální demokracie proto přišla v únoru roku 1947 s návrhem na pozemštění majetku, jeho vyjmutí z obecných pravidel, připravila řešení na míru ušité pro schwarzenberský rod. Na jeho základě měl být a nakonec byl veškerý majetek primogenitury vyvlastněn ve prospěch Země České.

Zlovolné porušení právních principů

JUDr. Adam Bašný, evropský pověřený žalobce, považuje toto téma za jedno ze zásadních: „Dnešní doba si přímo vyžaduje, abychom byli schopni a měli odvahu pojmenovávat věci správnými jmény. Lex Schwarzenberg byl nejen právním paskvilem již v době svého vzniku za třetí republiky, která již bohužel nebyla plnohodnotným demokratickým právním státem, ale byl především zlovolným porušením již tehdy platných právních principů.“

Lex Schwarzenberg je podle něj stále důležitou otázkou v boji o právní stát. „Ten zákon byl výplodem hysterické doby, vypjatého nacionalismu a určitého pseudolevičáctví, selhávaly zde elity, politické i právní, a až na nějaké výjimky i sama média,“ kritizoval tehdejší osobnosti veřejné scény.

„Byl to paskvil, jen několik málo paragarafů, byl špatně legislativně-technicky zpracován, je osobní, není dostatečně obecný,“ vyjmenovával jeho úskalí, které se se zákonem pojí. „Podílely se na něm strany, které považujeme dnes za demokratické síly, což je v tomto směru absurdní.“

Hlavním problémem není podle něj jen jeho ideologická motivace, ale fakt, že navzdory všem jeho nedostatkům je neustále používán v interpretaci při různých soudních sporech, české orgány se o něj neustále opírají.

Hranice, za níž se už křivdy nenapravují

„Lex Schwarzenberg je projevem jakési šikmé plochy, projevem režimu, který se možná snažil být demokratický, ale už byl infikován ideologií, která se zakrátko dostala k moci a která byla radikálně nepřátelská soukromému vlastnictví,“ pronesl JUDr. Karel Šimka, Ph.D., předseda Nejvyššího správního soudu. Připomněl, že majetkové převraty doprovázejí lidstvo od nepaměti, ať už v dobách husitských, pobělohorských či po zabrání Sudet, a nejsou výlučnou součástí jen našich dějin. 

„Musíme si klást otázky, do jaké míry tyto dějiny napravovat,“ podotkl. „Český zákonodárce po roce 1989 si na tu otázku odpověděl, že ano – budeme napravovat relativně široce, ale zároveň dal jasnou časovou hranici, datum 25. února 1948.“

Křivdy, které se odehrály před tím, se principiálně napravovat nebudou. „Můžeme debatovat z hledisek hodnotových či ústavněprávních, je-li to v pořádku, nicméně ta platná judikatura Ústavního soudu a právní vývoj se posledních více než 30 let touto cestou ubírá,“ zdůraznil Šimka.

V některých případech ovšem může být časová hranice prolomena, jako se stalo v případě schwarzenberské knížecí hrobky u Domanína nedaleko Třeboně. Ta jako jediný objekt hlubocko-krumlovské větve byla v roce 2009 dle nálezu Ústavního soudu vydána zpět rodině pro „porušení práva na ochranu rodinného života“.

Naše památky chátrají

Ke kulatému stolu zasedl i Adam Pezold, pravnuk Adolfa Schwarzenberga a syn Alžběty Pezoldové, rozené Schwarzenbergové. Připomněl, že jeho rodina se snažila bojovat za tuto zem a podporovat ji, jak nejlépe uměla. „Můj dědeček Jindřich, stejně jako mnoho dalších československých nepřátel nacistického režimu, skončil v koncentračním táboře v Buchenwaldu,“ zavzpomínal.

Vyjádřil lítost nad tím, že mnoho památek, dříve patřících jeho rodu, se rozpadá, řada z nich je nadobro ztracená. „Zákon nařizuje, že náš majetek by měl být udržován jako celek, ale velká část z něj byla po revoluci rozprodaná lidem s dobrými konexemi,“ řekl. „Lex Schwarzenberg se stal také záminkou k zabavení i těch nejosobnějších věcí, jako jsou fotografie, osobní dokumenty nebo oblečení.“

Domnívá se proto, že existence takového zákona je nebezpečným precedentem pro české právo: „Demokratický právní stát uprostřed Evropy si nemůže dovolit takový zákon, který vyvlastňuje jednoho občana, a to dokonce bez jakéhokoliv obvinění, bez spáchání jakéhokoliv trestného činu.“

A dodal: „Je nelogické, že zatímco úspěchy mé rodiny se staly národním bohatstvím a součástí národního kulturního vlastnictví, členové mé rodiny jsou vrženi mimo ochranu zákona, která by měla být poskytována všem českým občanům.“

Svůj projev zakončil slovy, která psal Adolf Schwarzenberg prezidentu Edvardu Benešovi v roce 1947 v souvislosti se zákonem Lex Schwarzenberg: „Nežádám o milost, ale pouze o spravedlnost podle nyní platných zákonů.“

Státní instituce nehospodaří odpovědně

Slova se ujal i další přítomný pravnuk Adolfa Schwarzenberga, Karl-Eugen Czernin. „V dřívějších dobách bylo vlastnictví majetku spojené s odpovědností,“ zdůraznil. „Zatímco dnes majetky jsou anonymní. U nás v Chudenicích, kde bydlím, kolem patří zemědělské půdy nějakým eseróčkům a nikdo neví, kdo se za nimi ukrývá.“

Stále v naší zemi podle něj převažuje názor, že stát musí shromažďovat majetek, přitom takové Lesy České republiky prý obhospodařují tak obrovský majetek, že jej ve výsledku neumějí efektivně spravovat. „Když například před třemi roky jsme viděli smrk napadený broukem, tak jsme ho rychle pokáceli, abychom zamezili jeho šíření. Lesy České republiky nedělaly nic, čekaly, až se brouk rozšíří, a pak teprve dřevo se ztrátou prodávaly. Tím ničily peníze i majetek. Troufám si říci, že ze stejné plochy, na níž hospodařím, platím větší daně, než Lesy České republiky inkasují na takové ploše zisk.“

Náprava zákona Lex Schwarzenberg tak není podle něj pouze otázkou morálky, ale ve výsledku by z ní těžil i sám stát.

I plevel je součástí obilí

Existuje ale vůbec v současnosti vůle, aby se osud zákona řešil na politické úrovni? Na tuto otázku odpověděl Dufek slovy: „Politická vůle je taková, jakou ji má dvě stě zákonodárců. My to tady pouze politicky připomínáme a ukazujeme, co všechno se může stát, že bychom měli vůli nebo moc něco měnit, to rozhodně ne.“ 

Vůle zákonodárce dle jeho slov vychází z nějaké společenské atmosféry a poptávky. „A bohužel, mám pocit, dříve byla vůle pro soukromé vlastnictví a osekávání státu mnohem vyšší, i ten zákonodárce má pak omezený manévrovací prostor.“ I takový plevel, jako je Lex Schwarzenberg, je tak prý součástí pole, právního státu, stejně jako vzrostlé obilí.

Předseda Nejvyššího správního soudu Karel Šimka dodal, že pokud by někdo uvažoval jít cestou fyzických restitucí, musel by si položit otázku, kam až smí zajít, aby ochránil vlastnické status quo, jak se organicky vyvinulo po roce 1989, aby nezpůsobil křivdy nové.

Závist jako vrcholná hodnota

„Uvědomuji si, že sice tady mluvíme o právní rovině, ale ten zákon má také nesmírnou roli symbolickou,“ promluvil také Děpold Czernin, podnikatel a příslušník vinořské větve rodu Czerninů. Vyjádřil pochopení pro to, že během čtyřletého mandátu je pro každého politika velmi těžké zasadit se po tak dlouhém období, „kdy režimem podporovaná závist je vrcholnou hodnotou společnosti“, o vrácení tak velkého majetku, jako byl ten schwarzenberský. Navíc by to zcela jistě znamenalo politickou sebevraždu. 

Na druhou stranu by to podle něj byla důležitá symbolika toho, že máme vztah ke spravedlnosti, že se umíme vyrovnat se svou, vcelku ještě nedávnou, minulostí.

Glorifikace Beneše

Upozornil, že v českém právním řádu platí zákon, který je namířený proti jedné osobě, a zároveň také zákon jednu osobu glorifikující, a tou je Edvard Beneš. „Ten zákon říká, že se zasloužil o republiku, přitom je to člověk, který se právě Schwarzenbergy nechal podporovat, aby vzápětí se toho osobnostního vyvlastnění účastnil. A mimo jiné se také ukazuje, že v mnichovské dohodě hrál velmi významnou roli tím, že postoupení Sudet dopředu nabídl,“ uvedl Czernin.

„Dokud se toho nedokážeme vzdát, nedokážeme ve společnosti nikdy symbolicky narovnat vztahy i  poměry v zemi, potlačit závist a nerovný politický boj, v němž ten, kdo závist probouzí, má navrch.“

„Já bych klidně spáchala politickou sebevraždu, kdybych věděla, že se to k něčemu reálně posune,“ uzavřela celé setkání Nina Nováková. „Ale zatím dáváme přednost diskuzi a rozšťourávání věcí, protože člověk si nesmí myslet, že něco začne a dokončí, sám musí motivovat dostatečný počet lidí, aby to dokončili za něj. A to jsou ostatně celé dějiny lidstva.“