Paul Ryan proškolil Babiše z malé násobilky: Vysvětlil mu smysl svobodných médií a dělbu moci

Předseda americké sněmovny Paul Ryan řekl ve svém projevu v české poslanecké sněmovně přiléhavá slova k Andreji Babišovi, že vytváření koalic je morální i politickou zodpovědností vedoucích politiků. A pak také řekl, že demokracie nemůže existovat bez svobodných médií. Jak se to asi premiérovi Babišovi poslouchalo?

Vypadalo to občas jako školení dítěte z malé násobilky. Není to jistě náhoda, že Ryan kladl důraz na základní atributy demokratického uspořádání. Přitom ale celkové vyznění projevu Paula Ryana, třetího nejdůležitějšího amerického ústavního činitele, mělo velkorysé americké parametry.

Česko už devět let nezažilo vrcholnou státnickou návštěvu ze Spojených států. Z klíčové spojenecké země k nám státníci přestali jezdit. Od Listopadu´89 přitom Praha uvítala za dvacet roků celkem pět prezidentských návštěv. Z prezidentů USA byl u nás naposledy Barack Obama. Vybral si Prahu jako hezké kulisy pro svůj mírový projev o stoprocentním jaderném odzbrojení. To bylo v dubnu 2009.

Byl to takový hezký sen. O nízkém stupni realismu Obamova projevu tehdy všichni věděli, ale celá akce byla moc pěkná, protože po Praze tehdy chodili prezidenti a premiéři hlavních velmocí a nikdo z nich nešetřil velkými slovy.

O tehdejší prezidentské návštěvě se ovšem traduje, že po setkání s českými politiky Obama pronesl k americkému personálu větu: „Waste of time.“ Měl prý říci, že to setkání bylo jenom „ztrátou času“.

Pak se k nám ještě v říjnu 2009 dostavil viceprezident Joe Biden, aby se navečeřel na Kampě a pokusil se nešikovně osladit hořkost po zrušení Bushova projektu amerického protiraketového radaru.

Poslední Obamova i Bidenova návštěva působí z dnešního pohledu také trochu jako ztráta času. K žádnému jadernému odzbrojení nedošlo, protože ani k němu dojít nemohlo. Teroristé měli od té doby krvavé žně a politika neustálého ustupování Rusku přispěla k obratu českého politického kurzu a následně k naprosté proměně české společnosti.

Češi bohužel selhali v antiradarovém hnutí a nechali se obejmout ruským medvědem. Přitom měli velkou šanci na zajištění malé, ale trvalé americké přítomnosti, a tedy i reálnou vidinu jistoty obranyschopnosti, suverenity a míru.

Obamova administrativa k nám ovšem místo někdejší bezpečnostní politiky začala vyvážet „duhovou“ propagandu, neboli přemrštěnou lásku k sexuální či jiné diverzitě a všemu možnému a nemožnému, co prostě vůbec nepatří mezi hlavní témata světové politiky demokratické velmoci v turbulentní době. A také silně podpořila naše absurdní provádění boje s korupcí v rovině nesmyslné kampaně, která slouží jako popraviště i hřbitov tradičních autorit a výtah k moci pro všechny vypočítavé populisty.

Dnes je Obamova doba pryč. Také je ale pryč doba, kdy by se ještě chtěli s pražskými chrámy v pozadí fotografovat američtí prezidenti. Je už pryč doba, kdy jsme mohli potkat v uličkách Starého Města zároveň francouzského prezidenta a italského premiéra, jako tehdy v roce 2009. Svět se změnil a naše česká role v proměně světa je rovněž jiná a bohužel mnohem méně významná. S Milošem Zemanem jsme se dopracovali téměř až k naprosté a trapné bezvýznamnosti pro většinu západního světa, který nás přitom kdysi tolik podpořil a pomohl nám se zvednout z bídy komunismu.

Nemáme právo házet všechno, co se tu stalo, na Baracka Obamu, třebaže dědictví jeho vlády je přesně tak smutné, jak překrásné byly jeho projevy. Vždyť Putinovu Rusku jsme se podvolili sami i bez Obamy. Stačilo jen to obamovské prázdno, vyklizení silových pozic a už si tak nadšeně sedáme na lopatu  baby Jagy.

Předseda americké Sněmovny reprezentantů Paul Ryan k nám přinesl zajímavé poselství. Americká politická elita ví, co se u nás děje. Dobře ví, že tu probíhá hybridní válka o celou střední Evropu, a zejména o Českou republiku, která je vlivem tragické historie v mentální rovině nejvíce sovětizovanou zemí tohoto regionu.

Působí tu beztrestně celé kontingenty dezinformačních webů, pracují zde paralyzující agenti a rezidenti ruské FSB, kteří dokonce běžně vystupují v českých médiích a ruská vlivová mašinérie se dostala až na špičku politické pyramidy státu. To je realita České republiky v roce 2018.

Ryan řekl doslova, že nebudeme (tedy „my, demokratické země“) tolerovat ruskou snahu o rozvrácení našeho světa. Jasně označil ruskou agresivitu za hrozbu a nepřijatelné chování, kterému musíme rozhodně čelit. A podařila se mu jedna podstatná věc: Zavázal k tomu naše současné politické vedení, které je právě v této otázce tak rozporuplné. Ještě pár takových návštěv a mohli bychom tu spolu s Babišovou vládou společně přísahat na americké principy dělby a kontroly moci. Humanizační a kultivační efekt takové americké návštěvy je pro nás zcela zásadní.

Paul Ryan nám sdělil, že přátelství USA a České republiky trvá. Ve skutečnosti jde ale o obnovu našeho přátelství poté, co náš prezident svojí příchylností k Moskvě tento vztah v symbolické a emocionální rovině skoro zničil. Přiblblá story o ohlašované schůzce Zemana s Trumpem je hrozné memento diplomatického zoufalství.

Zemanovo působení přitom není zdaleka jen verbální. Má závažné důsledky pro celý český stát. Kupříkladu:  Je to právě Zemanův přítel a sponzor podnikatel Jaroslav Strnad opřený o Putinova blízkého oligarchu Alexeje Beljajeva, který s pomocí ministrů za hnutí ANO „obklíčil“ armádu České republiky jako její vrchní dodavatel techniky. Právě díky němu dnes jednu z armád NATO zásobují technikou lidé spojení s Ruskem. To je krutá absurdita naší situace, která má důsledky pro naši pozici v západním světě. Články v odborných amerických časopisech a na jejich serverech tomu odpovídají a jsou pro nás zahanbující. Americká administrativa monitoruje, komu se zaprodávají naši činitelé a s kým obchodují naši politicky relevantní podnikatelé.

A právě v této souvislosti je velkou podporou, když přijede u příležitosti stého výročí Masarykovy americké diplomatické ofenzivy, jež dala vzniknout Československu, vrcholný americký politik se zřetelným mandátem spojenecké země a řekne nám: „Byli jsme s vámi sto let a dalších sto let budeme s vámi.“

Ta slova by bohužel měla v různých dobách různý význam, ale nejsou prázdná. I v tom nejhorším temnu nacistické nebo komunistické tyranie platilo, že Spojené státy stojí na straně českých demokratických sil. Třebaže tyto síly byly mnohokrát tak slabé a ta spřátelená mocnost byla tak daleko. Ale ta vazba existovala a v rozhodující chvíli se projevila.

Paul Ryan nám nedovezl duhový étos, který byl sice moc pěkný, ale jinak zoufale k ničemu. Dovezl nám opět po mnoha letech jasnou představu o společně sdílené bezpečnosti a také potvrzení bezpečnostních záruk. V českém parlamentu se konečně zase naplno mluvilo o tom, že nás Rusko ohrožuje svojí zakomplexovanou a přitom tak rafinovanou subverzí neboli snahou rozvrátit u nás celou společnost a zničit naše vazby na Západ.

Vystupování Paula Ryana si zaslouží sympatie. Jsme v situaci, kterou jsme si především spískali svojí vlastní rozpolceností a slabostí charakteru sami, ale v níž nás sem a tam i Západ ze své vlastní nepevnosti opouštěl.

Potřebujeme mnohem více vazeb na Spojené státy. A potřebujeme také mnohem více vazeb i na naši vlastní Evropskou unii. Abychom mohli jednou ukončit tu smutnou ruskou hru na Péťu a vlka. Blízkost šelmy u nás vyvolává strach a demoralizaci. Ale ze slavného Prokofjevova baletu dobře víme, že ta bestie prostě patří do zoo. Stejně jako všechny ty její Sputniky, Aeronety. Barrandovy a Parlamentní listy. A jejich guru na Hradě, s kterým se nikdo normální už nebaví.