Někdejší disident a politik Pavel Bratinka FOTO: Knihovna Václava Havla / se souhlasem
FOTO: Knihovna Václava Havla / se souhlasem
ROZHOVOR / Co byla největší politická chyba v našem polistopadovém vývoji? Kdo je Václav Klaus? V jaké kondici se nachází česká demokracie a západní civilizace? V knize „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ jsem kladl tyto a podobné otázky například někdejšímu disidentovi, poslanci ODA a politickému mysliteli Pavlu Bratinkovi. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
Rok 1990 je vnímán jako období, kdy disidenti byli u moci… Havel je prezident, Občanské fórum zvítězilo ve svobodných volbách, ale už má nakročeno k rozpadu…
Disidenti byli samozřejmě různého zaměření, kromě bývalých komunistů a lidí z kulturní sféry k nim patřil i katolický disent, v němž jsem se angažoval společně s Danielem Kroupou, spolu jsme pak zakládali Občanskou demokratickou alianci. V roce 1990 jsme věděli, že musíme ještě kandidovat v rámci Občanského fóra, měli jsme pak čtyři poslance ve Federálním shromáždění a o něco větší počet jich zasedl v České národní radě. Ale hned v prvních dnech se ukázalo, že v řadě otázek se v Občanském fóru neshodujeme, což se týkalo nejen vyrovnání s komunistickou minulostí, ale též ekonomické reformy a zahraniční politiky.
Navíc se ukázalo, že veřejnost vnímá jen dvě postavy nové politické scény – Václava Havla a Václava Klause. Ten měl jasný plán, jak se představit jako jediný architekt ekonomické transformace, takže ačkoliv tu byly i další osobnosti z Meziparlamentního klubu demokratické pravice, například Daniel Kroupa, systematicky je upozaďoval. Klaus prostě chtěl, aby veřejnost nabyla přesvědčení, že on jediný rozumí tržní ekonomice. I proto se Občanské fórum začalo tříštit a dělit.
Zásadně jsem tehdy prosazoval vyrovnání s komunistickou minulostí, takže jsem 25. října 1990 vyzval Federální shromáždění, aby byl starý režim nějakým formálním způsobem odsouzen, pročež by se to následně promítlo i do dalších zákonů. V zahraniční politice jsme jako ODA podporovali přibližování Československa k Severoatlantické alianci, zatímco prezident Havel byl tehdy ještě nejen pro rozpuštění Varšavské smlouvy, ale též NATO. Média byla tenkrát postkomunistická, novináři byli zvyklí, že jen jedna linie je správná, a ta se musí prosazovat. Když se podíváte na tehdejší deníky, tak první rok ani nebylo možné se z nich dozvědět, kdo a jak ve Federálním shromáždění hlasoval. Zprávy o bitvách, které se v parlamentu odehrávaly, se k veřejnosti vůbec nedostávaly, byly potlačovány tupostí a nevzdělaností většiny novinářů. Galerie pro novináře a občany většinou zely prázdnotou.
Tenkrát ještě panoval celosvětová euforie nad vývojem v Sovětském svazu, všem se zdálo, že se proměňuje v normální stát, který se poprvé ve svých dějinách bude starat o něco jiného než o vlastní rozpínání. I proto se možné členství v NATO tehdy mnohým u nás jevilo jako něco bizarního. Vždycky jsem říkal, že Sovětský svaz stojí na třech nohách: strana, armáda a tajná policie, a jediná z nich, která byla poněkud vystavená realitě, je KGB. Nástup kágébáka Andropova do čela sovětsko-ruského impéria znamenal, že režim pochopil, že kvůli svému přežití musí reflektovat realitu. A byla to přece KGB, která prosazovala zakládání prognostických ústavů ve východním bloku, aby se v nich posuzovala realita bez stranicko-třídní optiky.
Mimochodem, Václav Klaus, poněvadž je to egomaniak, je přitahován lidmi podobného založení a státními útvary, které kašlou na jakékoliv meze své moci. V roce 1991 jsme za ODA měli jednání s Václavem Bendou z Křesťansko-demokratické strany a Bohumilem Doležalem z Liberálně demokratické strany, a Václav Benda navrhoval, abychom se spojili s Václavem Klausem a ODS do jedné volební koalice. Naše stranická kasa byla sice prázdná, ale odmítli jsme to, nechtěli jsme dopustit, aby tady člověk jako Václav Klaus vládl sám.
Co podle vás byla v polistopadovém vývoji největší chyba? Co se mělo udělat jinak?
Zpětně se ukazuje, že komunistická strana měla být rituálně rozpuštěna. Samozřejmě by se její příznivci dále scházeli třeba někde doma, ale onen rituální akt chyběl. Mimochodem, jeden bývalý významný komunista, s nímž jsem přišel do kontaktu ve svém podnikání, mi říkal, že i on sám něco takového postrádal. Federální shromáždění sice přijalo v roce 1991 na můj návrh usnesení „o době nesvobody“, ale žádné zákony na ně už nenavázaly, také z toho důvodu, že politickou scénu ovládl problém slovenského separatismu. Ale samozřejmě se i řada věcí podařila, například si myslím, že jsme jediný stát bývalého východního bloku, který přijal pořádný restituční zákon.
Posledních deset let bylo docela zvláštních, v jaké kondici je česká demokracie? A západní civilizace?
Typ závisti, který v Česku bohužel stále funguje, je skutečně až démonický, protože působí rozkladně i na úrovni sousedských vztahů, což se pak odráží v politice. To by stálo za nějakou teologickou analýzu. Kondice české demokracie závisí samozřejmě na stavu české společnosti. Stále platí, že jsme na tom z postkomunistické Evropy v podstatě nejlépe, byť třeba Poláci, díky lepší reflexi lekcí, které jim uštědřily dějiny, lépe chápou, co nám aktuálně hrozí ze strany Ruska.
Problém je i v tom, že v čele USA stanul opět jako prezident Donald Trump, což je morálně shnilá a prázdná osoba. Je opravdu šílené, že lidé často úplně ignorují fakta. Připomíná mi to, jak se někdy kolem roku 1900 ptali ve Francii jednoho katolického spisovatele, co říká tomu, že se úspěšně daří odstraňovat analfabetismus. Lakonicky odpověděl: Ano, analfabeti mizí, ale přibývají hlupáci. Ukazuje se zcela jednoznačně, že ani životní úroveň a míra vzdělání nemůžou nahradit lásku k pravdě, která musí být pěstována od mládí, protože je základem přežití svobody. To, že se v 21. století vyskytuje neochota zabývat se fakty, je více než znepokojující. Dokonce se hovoří o době post-faktické, jenže nám chybí „kazatelé“, kteří by proti tomu vystupovali, politici se tomu z různých důvodů vyhýbají.
Svoboda pro mne znamená svobodu klást si otázky, hledat a nabízet odpovědi. Tím Západ kdysi trumfoval celý svět. Díky této svobodě byla Evropa v roce 1914 na vrcholu své moci, politické, ekonomické, vojenské, intelektuální. Místo toho, aby se věnovala zlepšování stavu světa, tak se evropské národy vrhly jeden na druhý. Bylo to rouhání proti Bohu. A po dvaceti letech se to opakovalo. V obou případech Evropu zachránila Amerika. Evropská unie, jejíž je Česko součástí, představuje unikátní pokus o soužití a spolupráci mezi státy, který je úžasně úspěšný. K udržení svobody a demokracie v Česku, Evropě a na celém Západě potřebujeme interakci mezi lidmi, která není čistě politická a ekonomická, třeba v církvích a spolcích, aby tady byl prostor, ve kterém lidé obnovují svou motivaci a sílu chovat se morálně.
