Senátor Pavel Fischer v nové knize Aleny Ježkové, která nese název Hovory s Pavlem Fischerem, vypráví o době, kdy spolupracoval s prezidentem Václavem Havlem. Přinášíme ukázku z knižního rozhovoru, v němž popisuje období opoziční smlouvy, ale třeba i Havlovy slabé stránky. Knihu koupíte na e-shopu FORUM.

Jako ředitel politického odboru jsi začal působit v roce 1999, v době poznamenané opoziční smlouvou mezi ODS a ČSSD, kterou někteří označují za tuzemské politické fiasko. Jak bys tu dobu charakterizoval?

Byla to doba politické krize, která byla ve vzduchu už někdy od roku 1997. Týkala se různých skandálů ve financování politických stran, nedůvěry veřejnosti v pokračování ekonomických reforem, celkově „blbé nálady“, jak to tehdy Havel pojmenoval. V prosinci 1997 prezident přednesl k oběma komorám parlamentu projev v pražském Rudolfinu, v němž otevřeně poukázal na palčivé problémy, které politické strany přehlížely a vůbec je neřešily. Tím si do značné míry znepřátelil tehdejší předsedy ČSSD a ODS, Miloše Zemana a Václava Klause. Po volbách v červnu 1998 se tihle údajně ostří rivalové dohodli na spolupráci ODS a ČSSD a místo toho, aby poctivě uzavřeli velkou koalici, uzavřeli opoziční smlouvu, jakýsi monopol na moc, díky kterému začali určovat politiku. To bylo pro prezidenta drsné, protože se de facto stal představitelem opozice, přičemž musel zůstávat dostatečně státotvorný a zároveň silný na to, aby Zemanovy a Klausovy iniciativy dokázal brzdit. Například ve chvíli, kdy Zeman s Klausem začali plánovat změnu volebního zákona, který by jim do budoucna usnadnil vládnutí. Václav Havel jim to překazil, protože měl odvahu jít do otevřeného konfliktu. Podal tehdy žalobu k Ústavnímu soudu a vyhrál.

Případů, kdy se prezident Havel rozhodl pro podání žaloby k Ústavnímu soudu, ale bylo víc, nešlo jen o opoziční smlouvu. 

Jistě, Havel byl u Ústavního soudu opakovaně s dalšími kauzami, v nichž Zeman nebo Klaus figurovali jako významní aktéři, a opakovaně vítězil. Ale pak tu byly vysloveně politické střety, a nemusel v tom rovnou figurovat Ústavní soud. Třeba střet o nezávislost justice nebo o Policii České republiky, hrálo se také o zachování Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a o to, kdo by ho měl vést. Miloš Zeman tehdy z pozice premiéra a se svými lidmi, jako byl například Miroslav Šlouf, usiloval o rozpuštění elitních útvarů a prosazoval jejich reformu hlava nehlava. Kdybych si měl rýpnout, už tenkrát měl Miloš Zeman svérázný postoj k bezpečnostním otázkám. Prezident Havel se naopak snažil klíčové policejní útvary, které šetřily závažné trestné činnosti možná i napojené na politiky nebo sponzory politických stran, podržet, zabránit jejich reorganizaci nebo nucenému odchodu jejich šéfů. Byly to velmi tvrdé střety. S Havlem jsme třeba dlouho řešili jmenování guvernéra centrální banky. To bylo v roce 2000, kdy ve funkci končil Josef Tošovský. Premiér Miloš Zeman měl svého favorita a Havel se rozhodl, že ho neposlechne, měl za sebou mnoho konzultací a dospěl k tomu, že existují vážné důvody nevycházet vládě vstříc. Přece jen v případě centrální banky musí platit, že je nezávislá na volebním období premiéra a ministra financí. Jednou mi uprostřed noci zazvonil telefon, volal Václav Havel a říkal: „Nebudím vás? Já na to pořád myslím.“ On to opravdu psychicky velmi těžce nesl. Říkal jsem mu: „Pane prezidente, samozřejmě se na to můžete vykašlat, ale tím, že jdete do střetu, děláte čáry na hřišti, za které jednou váš nástupce bude velmi rád, protože tudy vede hranice odpovědnosti mezi vámi a premiérem.“ Nakonec se Havel rozhodl, prosadil si svou a do pozice guvernéra jmenoval Zdeňka Tůmu. S odstupem je vidět, že to byla dobrá volba.

Dále čtěte

Kniha o prezidentském kandidátovi: Pavel Fischer vypráví. O spolupráci s Havlem, zahraniční politice i nemoci syna

Na e-shopu FORUM najdete další zajímavou knihu. Jedná se o rozhovor se senátorem a někdejším kandidátem na prezidenta Pavlem Fischerem.

Miloš Zeman a Václav Klaus nakonec politický prostor ovládli a v podstatě si jen předávali různé mocenské pozice. Jsou to političtí matadoři, za uplynulých dvacet let u nás dvě větší politické figury nenajdeme.

Souhlas. Ti dva si vymezili prostor, rozdělili si role a navenek předváděli politické střety, které ve skutečnosti neexistovaly. Opoziční smlouva prokorumpovala dvě politické formace takovým způsobem, že zaneřádila jejich potenciál nabízet alternativu za tu druhou. Byla to velmi složitá situace, ve které nakonec jako nástupce Václava Havla v parlamentní volbě zvítězil Václav Klaus. Musím říct, že pro Havla bylo zpočátku velmi těžké to sledovat. Byl to opravdový test jeho loajality vůči institucím v České republice, sledovat a přitom moc nekritizovat, co se s nástupem Václava Klause začalo dít na Hradě.

Co přesně máš na mysli?

Do prezidentské kanceláře nastoupili lidé jako Ladislav Jakl nebo Jiří Hájek, kteří sice byli v pozici úředníků, ale neváhali pronášet peprné politické výroky. Nicméně je plně v pravomoci prezidenta, koho si vezme do týmu. Václav Klaus měl prostě jiný styl, s odstupem času ve srovnání s Milošem Zemanem vlastně stále velmi standardní. Neměli bychom ale přehlédnout jeho amnestii. V roce 2013, ke dvacátému výročí samostatné České republiky, Klaus vyhlásil prezidentskou amnestii, v jejímž rámci prominul některé nepodmíněné i podmíněné tresty, nebo rovnou zastavil některá trestní stíhání. Jednalo se o zločiny asi tří tisíců lidí, z nichž se celá řada týkala toxických kauz z privatizační éry 90. let. Některé z těch osob justice dokázala dost pracně dostat za mříže, ale prezident Klaus je omilostnil. Nejsem proti institutu amnestie, ale Václav Klaus tím ublížil nejen své pověsti, ale oslabil důvěru občanů ve spravedlnost. To vnímám jako jeho velkou politickou chybu.

Co slabé stránky Václava Havla?

Kritická analýza působení Václava Havla v naší zemi velmi chybí. Je to úkol pro politology i historiky. Potřebujeme dát stranou všechny mýty a legendy o Havlovi a věcně hledat to, co v dané době vůbec bylo v jeho možnostech, co se mu povedlo, a stejně tak pojmenovat jeho chyby a omyly. Nejsem politolog, ale můžu ti říct, co jsem za chybu považoval já. Václav Havel měl tendence k jistému politickému pletichaření. Nejednal se všemi politiky bez rozdílu, upřednostňoval ty, se kterými si rozuměl. Někdy úplně ztrácel chuť bavit se se svými zarytými odpůrci, třeba s Václavem Klausem. To ale bylo na škodu věci, protože Klaus v pozici předsedy vlády a později i předsedy sněmovny měl někdy na určité věci trefné názory, například na evropskou spolupráci a nereálné představy některých evropských lídrů. To je určitě jedna z Havlových politických chyb. I když zpětně se mu nedivím, protože Václav Klaus má instinkt ničit každého, kdo s ním nesouhlasí nebo ho nedostatečně adoruje, a Havel prostě jen šetřil silami. Klaus měl ohromnou radost pokaždé, když mohl prezidenta zkritizovat už jen za to, že za sebe poslal třeba mne. V takových situacích jsem od Klause dostával co proto, takže z těch setkání jsem byl znechucený i já sám.

Václavu Havlovi se zpětně vyčítá souhlas s bombardováním Jugoslávie státy Severoatlantické aliance v roce 1999. Připisuje se mu také termín „humanitární bombardování“. Jaký na to máš názor?

Především termín humanitární bombardování vůbec nepoužil Václav Havel, dokonce se proti němu několikrát ohrazoval. Netuším, jak to vzniklo, spíš jako kritické nebo ironické označení. Celou tu situaci je také nutné vnímat v kontextu. Etnický konflikt, který se rozhořel v plné síle na území někdejší Jugoslávie, byl pro Evropu hodně bolestným probuzením. Zatímco Evropa zažívala bezmoc, střet přinášel obrovské oběti z řad civilního obyvatelstva. Jizvy na Balkáně jsou ostatně vidět dodnes a zacelují se velmi pomalu. Režim Slobodana Miloševiče, který se později s ostatními lídry musel zodpovídat ze zločinů genocidy před mezinárodním trestním tribunálem, tehdy nebyl ochotný vyslyšet nabádání ke zdrženlivosti. Násilí vůči kosovským Albáncům pokračovalo, v oblasti probíhaly masakry, na kterých měly přímý podíl také srbské ozbrojené síly. Vstup České republiky do NATO proběhl k 2. březnu 1999, mezitím situace na Balkáně eskalovala a státy Severoatlantické aliance se snažily najít shodu na dalším postupu. Na stole byla varianta vojenských náletů, za Českou republiku s nimi vyslovila souhlas vláda premiéra Miloše Zemana. Václav Havel tu operaci podpořil, protože pro něj byly jediným možným výrazem naší nelhostejnosti k utrpení druhých, krajní a v té složité situaci jediný způsob, jak zastavit hromadné vyvražďování. Naše země sice neposílala vlastní jednotky na Balkán, otevřeli jsme ale vzdušný prostor a dali svolení k přistávání bojových letounů Aliance. Havel podporoval hlavně přítomnost mírových sborů na místě a osobně jsem rád, že v nějaké podobě se v zemích na Balkáně angažujeme dodnes. K působení armády přibyly aktivity složek Policie ČR, justičních orgánů nebo dlouhodobá rozvojová pomoc.