(irozhlas.cz) Kontaktování ústavních soudců prezidentskou kanceláří kvůli živým případům bylo podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského nepřípustné. V rozhovoru to řekl Radiožurnálu. Celý text ZDE.

Chápete kontakty ze strany prezidentské kanceláře jako snahu o ovlivňování řízení, případně jako vytváření nátlaku na soudce?

Tam, kde skutečně šlo – a to, jestli se nemýlím, byly dva případy nebo nejméně jeden případ, který byl u nás živý na stole, byl to návrh pana prezidenta na zrušení celého nebo části zákona o střetu zájmů –, tam si myslím, že to nepochybně bylo nepřípustné, a říkám nikoliv nevhodné, říkám nepřípustné, aby pracovník Kanceláře prezidenta republiky, úředník, ale kdokoliv jiný, kdo představuje tuto stranu toho sporu, kontaktoval soudce a snažil se mu, abych tak řekl, vsugerovat nebo jiným způsobem nastiňovat představu, jak má být rozhodnuto.

To mohou učinit v písemném podání a to také učinili. Mám pocit, což mě tedy dost udivuje, že si to na Hradě vůbec neuvědomili, že mají pocit, že jaksi jednali lege artis, a to je trochu smutná skutečnost. Jakmile skutečně vstoupí do konkrétního soudního sporu, tak jsou tak jako i ti soudci limitováni a na tu dobu je nutné výrazným způsobem přerušit komunikaci.

Je nutné komunikaci v takovém případě úplně omezit?

Neříkám, že se nemůže kdokoliv ze soudců potkat náhodou v tramvaji, na recepci nebo v divadle s někým, kdo představuje účastníka sporu u nás probíhajícího. Ale to setkání nemůže překročit obvyklou společenskou mez a nemůže se předmětem setkání stát projednávání této kauzy. A to ne proto, že bych se domníval, že to může příslušného soudce ovlivnit, že podlehne svodům, nebo se dokonce nechá zkorumpovat, ale proto, že tím se poruší základní princip spravedlivého procesu.

Jak k tomu přijde druhá strana, že jedna měla možnost tímto způsobem komunikovat se soudem a ta druhá strana to třeba vůbec neví, nebo přinejmenším tuto možnost vůbec nemá? Takže zákaz jiné než procesní komunikace není motivován na prvním místě ochranou jakési integrity soudce, ale ochranou druhé strany. To znamená zachování principu rovnosti stran v daném soudním sporu.

Pokud tedy není riziko, že by se soudci Ústavního soudu nechali ovlivnit, proč je takové chování ze strany výkonné moci, konkrétně úřadu prezidenta, nebezpečné?

Myslím si, že především proto, a to je opravdu smutné, že si neuvědomuje, co se hodí a co se nehodí, co je dovoleno a co není dovoleno. A přitom jde o významnou ústavní instituci, která má představovat jeden ze subjektů, které mají jasně manifestovat veškerou svou činností, že se pohybují v rámci ústavního a právního rámce a že je vyloučeno, aby z něj vybočovali. Obávám se, že to není tím, že by vědomě chtěli porušovat ústavní principy, ale že je vlastně neznají – a to je smutné.