Pavel Šafr: Co nám po sobě zanechal svatý Václav? Západní orientaci země

Po staletí seděl svatý kníže Václav v plné vznešenosti na svém trůnu uprostřed českého nebe mezi ostatními zemskými patrony. Svatováclavská tradice dlouhé věky sjednocovala národ, který byl mnohokrát rozdělený. Až do prvních let dvacátého století se k němu mohly více či méně hlásit všechny části národa.

Od vzniku první československé republiky však Václav začal Čechy rozdělovat. Stal se nepohodlným pro své podezřele dobré vztahy se saským panovníkem a navíc překážel ve výhledu na pozdějšího národního mučedníka, kterým je zase navzdory letité katolické tradici Mistr Jan Hus.

Diskuse se postupně tak zamotala, že by dnes již průměrný Čech nedokázal říci, čím je vlastně pro nás kníže Václav důležitý. Neuměl by zřejmě vysvětlit, proč byl svatý nebo proč byli čeští králové korunováni svatováclavskou korunou. A proč první zemskou hymnou byl chorál „Svatý Václave“ z dvanáctého století.

Kdo to tedy byl svatý Václav?

Po letech národního obrození, husitském blouznění v dobách první republiky a hlavně po letech východní nadvlády Sovětského svazu by uměla většina Čechů jen říci, že kníže Václav se podrobil Němcům a ročně jim odevzdával 120 volů.

Stigma služebníka německé říše značně posílila protektorátní propaganda, které se Václav hodil do krámu. Na jednu stranu svatý Václav vyjadřoval naději na prosté přežití národa. Zároveň byl však zneužit ke zdůvodnění české kolaborace s Němci. To pak silně poškodilo jeho kádrový profil v době komunismu. Komunistům se totiž naopak do krámu vůbec nehodil, a to zdaleka nejen kvůli tomu, že se „zapletl s Němci“. Tato „kolaborační příchuť“ je totiž v jeho odkazu zcela nesmyslná, byť mu u nacionalisticky či východně orientovaných Čechů i dnes stále ještě škodí. Komunistickým ideologům však mnohem více vadilo, že světec stojí u samotných základů domácí křesťanské kultury a hlavně naší latinské, a tedy západní politické i duchovní orientace.

Češi mezi východní a západní kulturou

Čechy mají zvláštní úděl. Nejpozději od konce sedmého století totiž hrají opakovaně roli strategicky důležité periférie. Tuto důležitost si Západ střídavě uvědomoval a střídavě na ni zapomínal, aby mu ji pak vývoj událostí mnohokrát důrazně připomněl. Pro Čechy tato poloha zase znamená šanci se přimknout k civilizovanějšímu světu. A to zde také nepochopili všichni.

Kníže Václav však ano.

Strategický význam Čech si uvědomil poprvé Karel Veliký během svých bojů s Avary v osmém století. Čechy a Morava oddělovaly franskou říši od velkých rovin na východě, zejména od panonských stepí, kudy jako po dálnici proudili do Evropy krvelační nomádi: Hunové, Avaři a nakonec Maďaři. Císař Karel vedl přes Čechy část armády a jeho syn Pipin zdejší obyvatelstvo během vojenských pochodů poprvé zatížil povinností platit tribut, tedy zhruba 100 let před Václavem.

Od Karla Velikého pochází české slovo „král“. Jeho jméno našim předkům splynulo s funkcí. Zapsal se tudíž pevně do vědomí národa. Tady se počíná vztah mezi lidem v české kotlině a křesťanskou říší na Západě. Nemá vůbec žádný smysl přemýšlet, zda ten vztah byl, či nebyl rovný. Tím přenášíme hlediska moderního věku do zcela odlišné doby i situace. Říše Franků se pokusila o obnovu zašlého římského světa. Ona se cítila být celým světem. A kmeny, národy a knížectví po celém tomto dosažitelném světě měly být její součástí a odevzdávat tedy i dávky.

Tato idea byla naplňována velmi proměnlivě podle aktuální mocenské situace. České a moravské kmeny se však rozhodně nemohly s touto univerzální, mnohem rozvinutější a zároveň velmi proměnlivou mocí měřit. I když se Moravská říše a vznikající český stát občas mohly rozhodovat samy o své politické orientaci, o čemž svědčí pozvání byzantské misie bratří Cyrila a Metoděje, stále tu z jihu a východu doléhali Avaři, a ti představovali učiněnou pohromu. Vraždili, loupili a spali se slovanskými ženami, jak říkají kroniky. A to bylo jistě dobrým důvodem stát raději při říši nežli proti ní. Když pak úlohu hrozby z východu převzali stejně brutální Maďaři, kteří rozvrátili na počátku desátého století Velkou Moravu, byl tu pro první historicky známé Přemyslovce ještě silnější důvod hledět raději směrem na Západ.

Maďaři vlastně odřízli moravské a české prostředí od byzantské říše, která v devátém století představovala jedinou možnou alternativu k latinskému a germánskému západu. Byzanc měla přitom rozhodně vyšší formu kultury než Západ, neboť její kontinuita s antickým Římem i s helénskou vzdělaností nebyla tak silně narušena stěhováním národů. Byzantská ochota vyučovat křesťanství v domácím jazyku vzbuzovala mezi slovanským obyvatelstvem značné sympatie. Obrácení Moravanů a potažmo Čechů na víru se tedy dělo pokojnou cestou kulturního obohacení. Nikoli násilím, jak to bylo často zvykem u Franků.

Proto i první historicky doložený český kníže Bořivoj se svou ženou Ludmilou byli pokřtěni na Moravě od arcibiskupa Metoděje. A nejstarší křesťanské kostely byly stavěny ve východním stylu jako rotundy. Impuls z východu měl tehdy výrazný civilizační smysl. Východní říše sice již stála za zenitem své moci a její schopnosti postupně upadaly, nicméně bylo to prostředí rozvinuté architektury, písemnictví a nejvyššího tehdejšího luxusu. Její nobilita uměla na rozdíl od germánských válečníků číst a psát. Tento náskok Východ v dalších staletích nenávratně ztratil pod tíhou mongolských, tatarských a tureckých nájezdů.

Západní vliv je ovšem v české kotlině také doložen hned na začátku, a to na základě zápisu, podle něhož bylo v roce 845 v Řezně pokřtěno čtrnáct českých předáků. Tedy více než 20 let před příchodem učených bratří Cyrila a Metoděje na Moravu. V Čechách v devátém a desátém století panovala kulturní rozmanitost neboli souběh latinského a řeckého vlivu spolu s domácí staroslověnskou tradicí. Tato rozmanitost české a moravské prostředí výrazně obohatila a dala naší zemi do vínku nezaměnitelnou identitu.

Nejstarší dochovanou stavbou na našem území je rotunda svatého Petra na hradišti Budeč. Tady se svatý Václav naučil číst a psát. Tento kostelík knížete Spytihněva z roku 895 je živoucím pomníkem dvojí kulturní orientace raně středověkých Čech. Homolovitý tvar rotundy (bez pozdější románské věže) je čistě východní, byzantský. Naopak zasvěcení svatému Petrovi dokládá vztah k Římu, kde je hrob svatého Petra, a k západní kultuře, jež k nám proudila hlavně z Řezna, jehož katedrála má stejné zasvěcení.

Východ však ztrácel svoji kulturní i politickou sílu. Po celá staletí se propadal z ušlechtilosti do barbarství, zničili ho Turci a Mongolové. A to ovlivnilo charakter Východu dodnes. Západ naopak po temných staletích začal opět růst zejména díky franské říši a jejím následnickým státům. A také díky křesťanské kultuře, která do sebe vstřebala latinskou vzdělanost.

Lovci otroků: Neznámá kapitola naší historie

Těžiště moci se po vpádu Maďarů na Moravu přeneslo do chráněnější oblasti centrálních Čech. Tady, mezi Levým Hradcem, Budčí, Prahou a Tetínem putovala přemyslovská knížecí družina a věnovala se svému letitému způsobu života: střídavému vyjídání jednotlivých hradišť a vesnic. A zároveň dodávala otroky na pražský trh, odkud si je židovští obchodníci kupovali pro své arabské i řecké zákazníky. Pojem „Slovan“ se tak do mnoha jazyků dostal jako označení otroka. Dokonce i do angličtiny: „slave“.

Křesťanství svým učením lásky k bližnímu a zakazováním otroctví komplikovalo obchodníkům s otroky jejich byznys. Pokrytecká část křesťanů si ovšem vyložila toto učení pro sebe výhodným způsobem tak, že nekřesťané nejsou kompletní lidské bytosti, a proto z nich lze nadělat otroky. Slovanské kraje byly proto optimálním lovištěm otroků a na tomto lovu se – stejně jako o staletí později v Africe – podíleli mocensky schopnější domorodci. A také ti, co byli křesťanskému světu blíže, lovili a předávali své vzdálenější příbuzné z východnějších krajů na otrokářské trhy.

Dušan Třeštík přesvědčivě doložil, že první historičtí Přemyslovci se věnovali obchodu s otroky. Ocitli se totiž právě na výhodné hranici civilizovaného a necivilizovaného světa. V předpokoji světa civilizace a kultury a zároveň na výpadovce do bohatého „loveckého areálu“. Odtud se počíná sláva našeho hlavního města Prahy. Prošly tudy tisíce slovanských otroků prodaných Slovany na jih i na západ, často až do maurského Španělska. I ve španělštině je jasná zvuková shoda mezi slovy esclavo (otrok) a eslavo (Slovan).

Pravda o živém Václavovi

Když někdy v druhém desetiletí desátého století dovedl kníže Vratislav svého syna Václava na Budeč, „aby se naučil číst v latinských knihách“, ujal se mladého prince vzdělaný kněz jménem Učen, vyškolený v bavorském Řezně. Václav byl díky svému vzdělání výjimečnou postavou. Panovníci tehdy obvykle neuměli číst a psát. Václav překvapivě ano.

Když dosedl po smrti svého otce a mocenském sporu se svojí matkou na knížecí stolec, vyznačoval se překvapivým chováním. Pomáhal kněžím s přípravou liturgických potřeb, pekl mešní chléb, zakládal vinice a osobně lisoval mešní víno. Také vykupoval otroky a bořil šibenice, těšil vdovy a pomáhal sirotkům. Jakkoli cítíme v popisu jeho života i přání legendistů, tak je zároveň jisté, že tu máme otisk reálné osobnosti.

Václav měl prostě dobré inklinace a zároveň rozhled, který mu umožnil být partnerem německého krále v Sasku Jindřicha Ptáčníka a také církevních institucí v Řezně. Tím se za svého života kvalifikoval pro nové postavení, které dosud český kníže neměl: Byl aktivním hráčem v mocenském trojúhelníku mezi Řeznem, saskou Meziboří a Prahou. Saský král Jindřich Ptáčník se o jeho členství ve své politické straně ucházel nejdříve silou, když přišel k Praze s vojskem. Místo k boji však došlo k diplomacii a nakonec k přátelství, čehož je důkazem pražská katedrála svatého Víta.

Václav založil svůj hlavní chrám jako symbol česko-saského spojenectví, protože král Jindřich věnoval Václavovi nesmírný dar: kus ruky svatého Víta, patrona Saska. Naše katedrála je tedy pomníkem přátelství se saským králem. Václav byl jeho manem. Nešlo však o vazalství vůči Němcům, protože Němci tehdy ještě nebyli jednotným národem a nebyl tu ani jednotný německý stát. Státní útvar, který navazoval na říši východních Franků, představoval část latinského univerza, které podle myšlení vzdělanců mělo zahrnovat veškerý svět. Václav byl jakožto křesťanský panovník článkem v mohutné stavbě univerzální říše, která byla vlastně jakousi rozsáhlou federací.

Výtka vůči Václavovi, že se poddal Němcům a zavedl tak tradici naší podřízenosti, je naprosto nesmyslná a neodpovídá historické skutečnosti. Nic takového, jako je dnes Německo, tehdy neexistovalo. Václav mu tedy nemohl sloužit. Václav naopak přispěl ke zrovnoprávnění Čechů s ostatními kmeny, vévodstvími a vznikajícími národy v rámci celého tohoto latinského světa. Emancipace Čechů, jejich kulturní i politické zrovnoprávnění a postupné odstraňování divošských praktik, mezi něž patřil i obchod s otroky, to je konkrétní a praktický přínos křesťanství v Čechách, o jehož rozvoj se Václav zasloužil.

Mocenský puč a mučednická smrt

Josef Pekař příhodně říká, že svatý Václav obdaroval svůj národ nejen tím, jak žil a vládl. Obdaroval ho i svojí smrtí a zejména svým posmrtným životem. Jakožto všeobecně uznávaný světec vtiskl vládnoucímu českému rodu a později české koruně posvátnou dimenzi, která sloužila jako legitimace státní moci. Václav je dědicem české země, je zde mystickým věčným panovníkem. Svůj věčný trůn obdržel v myslích celých generací díky své mučednické smrti.

Dne 28. září 935 ráno před jitřní mší byl kníže Václav na akropoli boleslavského hradiště zavražděn. Do dvora nad Labem byl pozván zákeřně svým bratrem Boleslavem, strávil s ním večer, seděl vedle něj během hostiny. Brzy ráno však mezi bratry vypukl spor a Boleslav napadl Václava s mečem v ruce. Václav se běžel skrýt do kostela Kosmy a Damiána, u zavřených dveří jej však napadli Boleslavovi družiníci Hněvsa, Česta a Tiro. Dveře byly zjevně zamčeny schválně, vražda byla tedy plánovaná.

Je jasné, že motivem Boleslavovy bratrovraždy byla touha po moci. Václav nemohl svými aktivitami vzbuzovat jen úctu, proti jeho moci se srotilo více sil pod Boleslavovým vedením. Z pozdějších ohlasů se dovídáme, že mu nepřátelé vyčítali kněžské způsoby. Je těžké hovořit přímo o protežování církve, neboť ta v té době ještě na českém území nemohla mít tak velkou moc. Nicméně Václav se snažil o hmotné zabezpečení kněží a nemohl to činit jinak než prostřednictvím daní. Jestli přebíral ze západního kulturního okruhu záporný vztah k zotročování křesťanů, tak zřejmě někomu kazil i obchod. A když ochotně vybíral stříbro a krávy pro tribut, který někteří jeho předkové platili jen liknavě, tak si také u části velmožů nepolepšil. Jeho evropské vztahy na druhou stranu přiváděly do země nové vzdělané kněze a s nimi i nejrůznější novoty.

Značná část obyvatelstva české kotliny ještě věřila na duchy sídlící v každém kmeni a na víly u pramenů a tůní. Duchové bydleli na křižovatkách cest a pod každým prahem. Celý svět byl pro staré Slovany plný tajemných nadpozemských bytostí, zlých i dobrých, a kdo s nimi vstupoval v kontakt, byl podle nových křesťanských měřítek modloslužebníkem. A to vzbuzovalo rozsáhlé konflikty.

Státní převrat, který uspořádal Boleslav, byl neobyčejně krutý a vyznačoval se masovými vraždami. Kousek od tajemného kostela svatého Petra na Budči byl při průzkumu objeven hromadný hrob, v němž jsou doslova naházeny ostatky zhruba padesáti, možná šedesáti bojovníků, jimž byly usekány hlavy i údy. Stáří ostatků odpovídá první polovině desátého století a lze se domnívat, že na Budči, která byla těsně spojena s Václavovým mládím, proběhla brutální hromadná poprava jeho přívrženců.

Dobré zprávy o Češích pro celou tehdejší Evropu

Zpráva o tomto puči se nesla v prostoru i v čase. Zaznamenali ji jak slovanští kněží v legendě psané staroslověnským jazykem, tak i bavorští vzdělanci v latině a brzy po nich legendisté na území Itálie. O českém knížeti psal rozsáhle biskup Gumpold z Mantovy, a dokonce také legendista Vavřinec ve slavném klášteře Montecassino, pozdější arcibiskup v Amalfi. Zvěst o dobrém křesťanském panovníkovi, který byl brutálně zabit vlastním bratrem, se roznesla po celém křesťanském světě a zjednala vážnost českému knížectví.

Vyplývalo z ní hned několik dobrých zpráv:

  1. Rodina křesťanských kmenů byla rozmnožena o Čechy.
  2. České knížectví má přátelské vztahy s nejmocnějším panovníkem latinského světa.
  3. V tomto knížectví žijí lidé, kteří čtou knihy a šíří dále víru i vzdělání.
  4. Dynastie Přemyslovců je posvěcena mučedníkem, o jehož svatosti nejsou pochybnosti.
  5. Zem, která dala církvi tak vznešeného světce, je posvěcena jeho krví, spočinula na ní Boží milost.

Toto je začátek slávy Čech. Je to kredit, který byl tolikrát promrhán, ale vždy znovu narostl. Přeložme si to všechno do dnešního jazyka: Když tato země pěstuje a šíří univerzální pozitivní principy, které jsou spojeny se západní kulturou, tak roste a prosperuje. Když tyto principy zrazuje, tak upadá.

Svatý Václav je zakladatelem i symbolem této myšlenky.

„Svatý Václave, vévodo české země…“

Hlavním emocionálním obsahem chorálu Svatý Václave je naděje. Naděje v dobrou vládu, naděje v naši konečnou záchranu a spásu. Politickým obsahem chorálu je vědomí výsostné instituce národa, který je mystickým organismem živých, mrtvých a ještě nenarozených.

Filozofickým obsahem chorálu je tu pak vlastní smysl lidské i národní existence. Tím smyslem je ucelený příběh našeho života a naše cesta přes utrpění a překážky k cíli.

Nejniternějším obsahem chorálu je však láska k dobrému knížeti. Skrze knížete pak pociťujeme lásku ke své zemi. A to je v kostce Václavův odkaz.

Proto nám básník říká: „Myslete na chorál.“

Pavel Šafr

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner