Mistr Jan Hus je pro Čechy důležitou, ale přitom skoro neznámou postavou. Jeho zmanipulovaný obraz měl v době komunismu v Češích vyvolávat odpor ke katolickému náboženství, nepřátelství ke zlým Němcům a vůbec k západní Evropě. Jeho smrt sloužila a částečně ještě slouží jako argument o reakčním založení římské církve. Byl líčen jako sociální reformátor a předchůdce socialismu. Jeho svátek má stále neblahou příchuť oslavy našeho vzdoru vůči nepřátelské cizině. Je to vlastně jakási absurdní oslava českého ponížení, na kterém trváme, protože nemůžeme slavit žádné výrazné národní vítězství.

I.

Proč se vypravit za skutečným Husem

Velké osobnosti národní historie by měly mít schopnost spojovat většinu společnosti k jisté obecně sdílené ideji. Myšlenky i osobnost Jana Husa však prodělaly ve své interpretaci velmi složitý vývoj, kdy po větší část uplynulého času český národ spíše rozdělovaly.

Měl jsem to zvláštní štěstí dívat se od dětství na Jana Husa optikou katolické kulturní tradice. Nejednalo se o bigotní náboženský pohled. Husovo kacířství pro mě vždy bylo středověkou kategorií, která do našeho světa naštěstí nepatří. Ale tato kulturní tradice mé rodiny mi umožnila kritický a zkoumavý pohled, vedený navíc nechutí k oficiálním režimním postojům před revolucí 1989. Umožnila mi jasně oddělit Husa od husitství a také středověkého Husa od Husa z období národního obrození. Natož od Husa oslavovaného v době vlády KSČ.

Čím více jsem toho o Husovi četl a čím déle jsem o něm přemýšlel, tak tím více se mi jeho postava začala přibližovat, stávala se mi pochopitelnější, lidštější a jaksi sympatičtější. Ale to mi nyní nebrání vyslovit teze, které mohou stále působit provokativně, ale jsou podle mě na místě. Už proto, abychom mohli objevit Husa reálného a nepodléhali Husovi vymyšlenému. Protože právě ten vymyšlený a zmanipulovaný Hus sloužil propagandě, jejíž dědictví je stále živé a já ho pokládám za velmi neblahé. Podporuje totiž temné stránky české duše.

Reálný Jan Hus vs. Hus dobové propagandy

Je třeba si zkusit znovu odpovědět na různé otázky, na něž byly pokládány v minulých dobách kategorické odpovědi ve shodě s aktuální propagandou.

1.      Mohl koncil v Kostnici Jana Husa na závěr celého procesu omilostnit a neodsoudit?

Propaganda to dříve viděla jasně, jednalo se o jasnou křivdu. Domnívám se, že nikoli. Něco jiného je odsouzení Husových tezí, a tedy v podstatě i jeho činnosti, kterou nemohl koncil akceptovat. A něco jiného je Husovo upálení. Mohou se vést spory o tom, zda si Zikmund mohl dovolit odsouzeného Husa neupálit. Jisté ale je, že důsledky Husova upálení byly strašné, a to i pro Zikmunda.

2.      Znamená to, že na celý kostnický koncil je třeba nahlížet jako na negativní, jak se říkalo za komunismu, reakční dějinný fenomén?

Nemyslím si to. Kostnický koncil byl shromážděním evropské elity, která se snažila navracet církev, a tím i celou evropskou společnost do situace právního pořádku.

3.      Je Husova „pravda“ nosnou myšlenkou pro tuto dobu? Má konkrétní vztah k našemu veřejnému či individuálnímu životu?

Myslím, že jen částečně a poněkud vzdáleně. Pro věřící křesťany má nepochybně svůj silný, byť diskutabilní obsah. Pro drtivou většinu společnosti je ale Husova „pravda“ neuchopitelná a často nesrozumitelná. Jedná se o vyhraněně náboženské a dobově podmíněné učení. Konkrétní části Husova učení, která mají platnost se ale týkají vztahu k tzv. autoritám. V tomto bodě je jeho učení živé i dnes a má jistě obecnou platnost.

„Pravda vítězí“ vs. „Co tě nepálí, nehas“

Ohledně Husa existuje asi jen jedna, ale zato zásadní společenská shoda. Týká se mravní dimenze Husova postoje. Je nezpochybnitelné, že Jan Hus šel kvůli svému učení takříkajíc přímo proti zdi a neuhnul. Měl za to, že „pravda zvítězí“ i za tu cenu, že ho to bude stát pozemský život. Tato dnešní společenská shoda má jen jeden malý problém: Ve skrytu a mlčky takové chování zároveň většina dnešní české společnosti považuje za velmi nepraktickou věc. Za protektorátu, v padesátých letech a nakonec v době normalizace se postupně v českém národě upevnil spíše opačný postoj. „Přece se nenecháme upálit.“  „Přece si nebudeme pálit prsty.“ „Co tě nepálí, nehas“.

Dovolím si pro ilustraci říci jeden osobní zážitek. Když jsem na počátku éry Andreje Babiše v české politice zaujal jako šéfredaktor Reflexu ostře kritickou pozici proti propojování politické a mediální moci, tak mě moje tehdejší šéfová pozvala na večeři do luxusní restaurace a tam mi se starostí v hlase domlouvala: „Pavle, přece nechcete být Jan Hus.“ Ona, kdysi normalizační novinářka, považovala za neskutečnou chybu, kdyby člověk měl jít čelem proti silné politické moci. Tehdy mě napadlo, že na Husovi je něco zcela aktuálního. Naštěstí si opravdu nemyslím, že žijeme v době, která by nám umožnila tak velkolepou odměnu za morální postoje, jako je upálení na hranici. Takže takové srovnávání nesnese svůj patos.

Měli bychom slavit to, co je na místě slavit.

Vždycky mi ale lezlo na nervy, jak různé příběhy a rekvizity naší národní tradice slouží v době velkých výročí jako velkohubé divadlo bez jakéhokoli závazku a opravdovosti. Když slavíme svatého Václava, tak slavme dobrého panovníka, který náš národ přiblížil kulturnímu světu. Když slavíme Masaryka, tak slavme člověka, který uměl čelit líbivým lžím o rukopisech, davové hysterii v antisemitské štvanici hilsneriády a snažil se dát národu rozumný a hodnotově podložený politický program. A tak když slavíme Jana Husa, pojďme zcela vážně na něm ocenit to, čeho se nám aktuálně opět nedostává: Odvahy ke kritickému myšlení a věrnosti sobě samému v konfrontaci s mocí.

Obecně se má za to, že když se Jan Hus odvolal ke Kristu, že se jednalo o nenáležitou a nadsazenou vytáčku proti aktuálnímu právnímu pořádku. Jsem vděčný svému staršímu příteli Bohumilu Doležalovi, že mi tento aspekt v postoji Jana Husa náležitě objasnil. Původně jsem totiž k odvolání se ke Kristu také choval despekt. Doležal mi důrazně řekl: „Každý, kdo něco myslí v životě smrtelně vážně, tak má právo se odvolat ke Kristu.“

Je mi jasné, že tohle se dnes nenosí. A právě proto bych to chtěl na Husovi vyzdvihnout. Zároveň mi to ale nedá a chtěl bych se zároveň polemicky utkat s tím, co v interpretacích Jana Husa tvoří jakýsi značný rozkladný potenciál, díky němuž byl tento středověký náboženský reformátor opakovaně používán jako prapor xenofobního nacionalismu a stal se hlavním českým argumentem proti české kulturní vazbě na univerzalistickou křesťanskou Evropu.

II.

Setkání s Husem v dnešní Kostnici

Postava Husa mě postupem let stále více fascinovala, a tak jsem se rozhodl, že se podívám, kudy vlastně šel na smrt. Těsně před začátkem letošního jubilejního Husova roku jsem navštívil německou Kostnici a prohlédl jsem si místa, jež jsou s českým reformátorem spojována.

Prohlédl jsem si masivní koncilní dům na břehu Bodamského jezera, v němž je dnes nevzhledná restaurace s interiérem z osmdesátých let minulého století.

Kousíček od gotické městské brány směrem na jih v ulici Hussenstrasse číslo 64 najdeme  takzvaný „Husův dům“ s výstavkou o Janu Husovi. Ten tu ale nikdy nebydlel. Na tento dům totiž někdo v 16. století připevnil tabulku s posměšnou básničkou o českém kacíři, která zde vydržela až do začátku 20. století. A tak se mělo za to, že to asi bylo místo Husova pobytu. Po vzniku Československa pak dům zakoupilo sdružení českých bank a československá vláda zde kupodivu od roku 1965 provozovala Husovo centrum, tedy i v době, kdy se Kostnice nacházela daleko za železnou oponou.

Husovým skutečným prvním a posledním svobodným bydlištěm v Kostnici byl dům jisté vdovy jménem Fida Pfisterin ve stejné ulici v domě s číslem 22, tedy blíže k centru města. Hus tu bydlel od 3. do 28. listopadu 1414. Tento den ho proti vůli českých rytířů a zjevně v rozporu s glejtem krále Zikmunda odtud odvedla skupina prelátů a zbrojnošů.

Dále je tu dominikánský klášter na ostrově hned při pobřeží jezera, kde Hus trávil první měsíce vazby. Dnes je tu luxusní hotel a jeho ředitel se vytahuje, že v Husově někdejší cele je dnes prý romantické svatební apartmá, což jsem nevyzkoušel.  Nedaleko Kostnice najdeme malý hrádek, dnes spíše vilu na pobřeží v obci Gottlieben, kam Husa zavřeli po zmatcích kolem útěku falešného papeže Jana XXIII.

Husova cesta na smrt vedla z místní katedrály, kde byl potupně odsvěcen, několikrát proklet a vyloučen z církve, aby byl s formální prosbou koncilních otců o zachování jeho života předán světskému rameni. A světské rameno reprezentované králem Zikmundem a kostnickým fojtem ho odvedlo za silného doprovodu zbrojnošů ulicemi na západ ven z města, aby ho za branou na mrchovišti koní upálili.

Když jsem tudy šel, tak mi přišlo těžké si představit to, co cestou viděl Jan Hus, když zpíval latinské zbožné písně, modlil se a vysvětloval okolním zevlounům, že nekázal bludy. Dnešní Kostnice je totiž milé a bohaté městečko, které leží na hranicích s ještě bohatším Švýcarskem. Je to místo, kde by člověk mohl strávit v naprostém klidu a štěstí celý život a krása zdejší krajiny, gastronomie a kultury by ho dokázala zaměstnat na zbytek života. Jenže Hus zde umíral za neuvěřitelných bolestí během drastické scény, kterou provázel nesnesitelný smrad, neboť hranice byla postavena na místě, kde krátce předtím kdosi špatně zahrabal zdechlou oslici.

Dnes je tu pěkný park a na místě Husovy smrti je pamětní kámen. Jeho ostatky tady byly hned po popravě naloženy na káru a vhozeny do nedalekého Rýna, který tu vytéká z většího jezera, aby pak putoval přes menší jezero a fascinující rýnské vodopády dál, směrem k Francii.

Husovo srdce bylo ještě zvlášť spáleno na ohništi i s jeho šaty, aby po něm jeho českým přátelům nezbylo vůbec nic. Žádný zbyteček kostí a žádná relikvie, která by se dala uctívat.

Četba z úryvků zprávy českého mladíka Petra z Mladoňovic, písaře Husova ochránce rytíře Jana z Chlumu, a pak procházka po místech, kudy putoval mistr Jan Hus na smrt, přimějí i člověka s kritickým vztahem k husitství a s otazníky nad Husovým učením, aby se s ním v jeho utrpení sblížil.

Než se pustím do polemiky o Husově učení, odcituji zde závěrečný úryvek z Petrovy zprávy o Husově smrti. Je to důkaz o tom, že Husovu vnitřní opravdovost nelze zpochybnit.

„Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.“ Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.“ Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.“ Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.“ Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.“ A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi“, potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“, a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.“ Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.“

Těžko se ubránit dojmu, že se zde stala na Husovi strašná křivda. Začátek 15. století již nebyl tak zcela obdobím temného středověku. V části společenských elit se již tehdy probouzelo novodobé humanistické povědomí a koncilním otcům nemohlo být milé, že nechávají upálit univerzitního mistra. Přesto se to stalo. Nedá se to omluvit, ale v kontextu doby a také Husova předchozího působení to je ale možné i částečně vysvětlit. Za podstatné přitom považuji to, aby Hus nebyl nadále používán jako symbol české uzavřenosti před Evropou a zbraň proti katolické kulturní tradici. Byť je těžké se s kostnickým rozsudkem vyrovnat.

Návštěva Kostnice a přemýšlení nad samotným závěrem života Jana Husa mi definitivně změnilo pohled. Jakkoli nesouhlasím s tím, že Husovo učení je tou správnou „pravdou“, tak musím ocenit, že to, co říkal a dělal, myslel vážně.

III.

Jan Hus a česká kulturní izolace

Řekl jsem již, že díky katolickému založení mých rodičů ve mně Jan Hus vzbuzoval pochybnosti už od dětského věku. Zatímco z něj oficiální propaganda udělala sociálního reformátora a nacionalistického vůdce protiněmeckého odporu, moje matka mi četla před spaním české dějiny v podání katolického kněze a jezuity Blahoslava Ráčka. V prostředí komunistického vymývání mozků, kde byl „soudruh Hus“ líčen v podstatě jako předpotopní komunista, bylo takové čtení nesmírně zajímavé a vytvářelo ve mně naopak odpor vůči ideologickému nátlaku, který na člověka útočil ze všech stran, zejména ve škole a v televizi.

A tak jsem se dovídal už ve dvanácti letech, že Jan Hus nebyl asketický vyzáblý kazatel, nýbrž spíše zavalitý duchovní pastýř, který sám o sobě napsal, že musí jezdit za svými ovečkami na oslovi, neboť je tlustý. Jeho ikonická vyzáblá tvář, jež na Šalounově pomníku na Staroměstském náměstí v Praze evokuje charismatického náboženského vůdce, se mi od dětství jevila jako účelový podvod, protože skutečný Hus byl zřejmě bezvousý a měl prý kulatý obličej, čemuž odpovídá jeho pravděpodobně nejstarší vyobrazení z kroniky kostnického měšťana Ulricha Richenthala, jenž zaznamenával události koncilu.

To ale pro mě byla jen ilustrace celkové manipulace, protože to hlavní pro mě bylo – díky mé výchově – vědomí kulturního úpadku a rozvratu, jež nešťastně zkoušenému českému království přineslo následné husitské hnutí. Teprve později mi došlo, že Hus a husitství jsou dva odlišné fenomény. Jan Hus by se upřímně zděsil, kdyby viděl Jana Žižku a táborské husity, jak mučí, upalují a topí kněze, mnichy a nakonec i obyčejné lidi. Jak ničí kláštery, kostely, sochy, obrazy a knihy.

Když jsem jezdil do Benešova na prázdniny, ukazovali jsme si tam truchlivé zříceniny tamního gotického chrámu. Tyto zříceniny viděl již v patnáctém století humanistický učenec Eneáš Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., který napsal pro tehdejší Evropu zdrcující zprávu o husitském řádění ve své Kronice české. Pak jsem také poznal zbytky gigantického gotického kostela v Klášterní Skalici u Kouřimi. Tyto vznešené a překrásně zdobené sloupy ukazují velikost předhusitských Čech.

Čechy za posledních Přemyslovců a hlavně za Karla IV. byly slavným královstvím, které dosáhlo prudkého mocenského i kulturního rozmachu. Francesco Petrarca si kdesi stěžuje, že musel cestovat za Karlem IV. až na samý konec „Barbárie“. Tedy až na východní okraj německého světa, až do Čech. Tím ale právě říká, že nebylo zbytí. Praha totiž byla rezidencí římského císaře. A tak Ital Petrarca musel dojít chtě nechtě až sem. Do země románských a gotických chrámů a klášterů a do města plného věží. A pozdější italský učenec Piccolomini o osmdesát let později spatřil v Čechách zříceniny a trosky jejich někdejší velikosti.

Kdyby Jan Hus přijal v Kostnici notně zmírněnou a v zásadě neškodnou verzi svého odvolání, zjevně by nedošlo k tak dramatickému výbuchu husitského vzdoru a naše země by dnes vypadala jinak. Měla by chrámů a klášterů asi tolik jako Itálie. Ke každému kulturnímu pokladu se přitom váže společenský život, tradice a bohatství. V tomto smyslu nás Husovo lpění na jeho „pravdě“ stálo skutečně mnoho. To není výčitka Husovi, že se trošičku neohnul. To je prosté konstatování faktu, že výbuch husitské revoluce nastolil dlouhodobou kulturní izolaci českých zemí, izolaci, která se pak už stala opakovaným prokletím této jinak pozoruhodné a duchovně bohaté země. České království se totiž po husitských válkách již nikdy plně nevzpamatovalo a postupně se propadalo až na úroveň provincie s omezeným kulturním výkonem i se stále nižšími politickými právy. To byl bohužel v kostce výsledek toho, že si tehdejší Češi vzali do hlavy, že zlepší církev.

Toto je pohled, který čelil mocně dotované státní ideologii, jež vyzdvihovala jak Husa, tak zejména husitství. Měla své kořeny v národním obrození a vyvrcholila v době komunismu.

Jak jsem řekl, naše rodina rozhodně nepatřila k bigotním katolíkům. Četli jsme Josefa Pekaře, který na Husovi mnoho oceňoval, respektovali jsme T. G. Masaryka, který chápal Husovu reformaci (ne tolik husitskou revoluci) jako prazáklad morálního i politického českého programu. Neučil jsem se, že by Hus byl vinen, ale měl jsem zásadní pochybnosti o tom, že by jeho vzdor dosáhl něčeho pozitivního. Byl jsem si tedy vědom jak ohavnosti jeho upálení, tak zároveň i katastrofálních důsledků následných husitských bouří, jejichž duchovním dědictvím v době obrozenectví devatenáctého století a také lidově-demokratické ideologie počátků socialismu byl odklon od hodnot západního světa, pohrdání katolicismem a příklon ke slovanskému východu.

Jan Hus v době reálného socialismu vstoupil proti své vůli do komunistické strany a já ho za to neměl moc rád, jakkoli jsem věděl, že v tomhle byl skutečně nevinně. Nemohl jsem mu ale zapomenout, že se jeho odkaz stal ideovou zbraní proti české katolické tradici, která byla ještě za první republiky nesmírně silná a pozitivní pro kulturní povědomí národa, protože obsahovala hluboké a těsné pojítko se západní Evropou. Heslo prvorepublikánské levicové inteligence „pryč od Vídně, pryč od Říma“ mi bohužel splynulo s pozdější východní orientací, a tedy s heslem „se Sovětským svazem, na věčné časy“.

Jan Hus představoval naopak proti své vůli dlouho program přetrhávání našich vazeb k Evropě a symbolizoval odpor a vzdor. Státní svátek při výročí jeho smrti je vlastně pro mnoho Čechů stále ještě oslavou naší izolace od světa, absurdní připomínka zhanobení dobrého českého jména v nepřátelské cizině.

A to je podstata české tragédie až do dnešních dnů. Protože zdroje veškerého našeho bohatství, veškerá možnost našeho pozitivního uplatnění i reálné mezinárodní ocenění českých výkonů bylo vždy spojené s naší západní duchovní orientací. Mnohem méně s orientací východní. Skutečný Jan Hus tohle nemohl vědět. Ale zmanipulovaný a znásilněný Hus posledních dvou staletí sloužil jako prapor české xenofobie, bolševické manipulace, zabedněnosti a neproduktivní uzavřenosti. Tohoto Husa je třeba zcela odmítnout. Jednak nemá s historickým Husem nic společného a jednak nás vede k barbarství.

Hus a jeho reformní strana si naopak vzali v kontextu s velkolepou vládou Karla IV. do hlavy, že to jsou právě Češi, kdo je vyvolený, aby změnil církev a kdo má opravit pobořený Boží dům. Bylo to mírně nerealistické, ale ta optika byla přesně opačná, než jakou mají xenofobní Češi dnešních dnů. Tehdejší Češi a Husovi následovníci chtěli být lepšími katolíky a ani je nenapadlo vystoupit z církve. Husův reformní program nebyl ve svém jádru nacionalistický, třebaže byl úzce spojený s jeho českými sympatizanty. Tento program byl naopak veden směrem k Evropě, a nikoli ven z ní. Bohužel byl nerealistický, protože odpovídal náboženské exaltaci tehdejšího myšlení, jež se zcela orientovalo na permanentní boj s Ďáblem. Základní tóny v Husově učení totiž znějí zcela středověkou tóninou. Využívání Husa pro boje v 19. a 20. století bylo prostě založeno – jak jsme již řekli – na naprosté manipulaci podle hesla, že kdo je pánem nad minulostí, je i pánem nad přítomností.

IV.

Jakou měl Hus pravdu? Aneb: Potenciál zneužitelnosti

První asociací ke jménu Jan Hus bývá slovo PRAVDA. Proto by se nám měla nabízet otázka, zda měl tedy Jan Hus pravdu? Jenže dnes dobře víme, že nejde o pravdu ve smyslu hledání skutečného stavu věcí. A tak se ptejme trochu skromnější otázkou: Jakou měl Hus pravdu? A nakolik tato pravda mohla uspět či musela nutně narazit?

Husova „pravda“ je především středověký náboženský pojem. Husovo učení je souhrn mnoha tezí z kategorie víry, které nemají pro většinu nábožensky indiferentních současníků skoro žádný uchopitelný obsah. Bohužel kromě těch myšlenek, jež se dají zlomyslně zneužít v aktuálních bojích, kupříkladu proti církevním restitucím anebo proti našemu vztahu k Němcům či k myšlence evropské univerzality. Husův příběh i husitství totiž bývají zneužívány k odporu vůči evropským kulturním kořenům, jež jsou ovšem i našimi vlastními kořeny. V tom cítím jakýsi tragický podtext celého fenoménu Jana Husa a ještě více toho, co na něj navazovalo.

Setkání se skutečným Husem by nás, co jsme prošli komunistickou propagandou, však nejspíše překvapilo. Předně je třeba poznamenat, že Jan Hus byl katolický kněz. Vůbec ho nenapadlo, že by vystupoval proti křesťanské církvi. On chtěl církev napravit, a proto vystupoval proti takové církevní autoritě, jež si podle něj nezasluhovala být autoritou. Převzal přitom z oxfordského myslitele Jana Viklefa ideu neviditelné a pravé Kristovy církve, jež měla být společenstvím duší předurčených ke spáse. Ta se mohla, ale zároveň nemusela nutně krýt s vedoucími institucemi té viditelné církve v tomto světě. Podle něj záleželo na tom, zda církevní autority žijí zbožně a svoji úlohu vykonávají v duchu Písma. Otevřel v návaznosti na Viklefa cestu k tomu, aby činnost duchovních, a to včetně udělování svátostí, mohla být zpochybněna v konfrontaci s jejich životem.

Dále Hus spolu s Viklefem zpochybňoval majetkové záležitosti církve. Oběma přišlo, že se mnozí preláti příliš zabývají hmotnými statky a méně svými duchovními úkoly. Byla to nepochybně pravda a taková reakce na poměry musela nutně přijít. Jenže toto téma má také ohromný potenciál zneužitelnosti.

Argument proti církevnímu majetku

Jan Hus svým zpochybněním církevního majetku vytvořil velký argumentační arzenál pro všechny bojovníky proti církvi, a to počínaje nehodným králem Václavem IV. až po dnešní kritiky církevních restitucí. Obliba téze o „chudé církvi“ je v moderní době tím větší, čím horší levicový populismus právě vládne ve společnosti.

Po únoru 1948 měla v naší zemi tato myšlenka své kruté žně. Přitom je věcně nesmyslná. Především nelze přijmout, že by tu byla jedna jediná církev, která je subjektem všech vlastnických práv. Tak to prostě není a nebylo. Režisér husovské televizní trilogie Jiří Svoboda, někdejší předseda polistopadové komunistické strany, nedávno uvedl proti církevním restitucím argument, že jsou vlastně odváděním českého národního majetku do vlastnictví jiného státu, neboť podle církevního práva je nejvyšší instancí církve Vatikán. Na tom je bohužel vidět, jak mizerné má ten člověk vzdělání.

Vždy, a to jak ve středověku, tak i dnes, tu existovaly a existují stovky a tisíce menších či větších církevních subjektů, které cosi vlastnily a vlastní. Jedná se o fary, kláštery, kapituly, církevní školy, církevní nemocnice, různé spolky. Husův požadavek, aby duchovním nešlo o nabývání majetku, je zcela v pořádku a reagoval tím na tehdy rozšířené svatokupectví, tedy podnikání se svátostmi. Ale zneužití této téze pro paušální útok na jakýkoli majetek jakékoli církevní instituce, ať už byl nabyt zcela řádným, anebo sice morálně závadným, leč právně legitimním způsobem, se vysloveně nabízí.

Hus byl zneužit již tenkrát a je zneužíván i dnes.

Král, státní moc či prostě abstraktní lid si totiž na základě takové teze rádi osobují právo odebrat církevním institucím jejich majetek a drze říkat představitelům těchto institucí, že je tím navracejí k původním ideálům chudoby.

Majetková práva jsou základem právního řádu, stejně jako jsou i základem ekonomicky fungující společnosti. Středověké kláštery byly velmi často zdrojem společenského bohatství, motorem ekonomiky a ochráncem kultury. Takovou společensky zcela pozitivní roli měly i další církevní instituce. Je celkem pikantní, že jednou z nejzaopatřenějších církevních institucí Husovy doby byla v Praze mimochodem právě Betlémská kaple a tomu odpovídal i vysoký plat jejího kazatele. A proč ne!

Populární a populistická teze o chudé církvi je exemplárním příkladem toho, jak lze s Husovou „pravdou“ nebezpečně manipulovat. Každá lidská instituce, stejně jako každý jednotlivec mají nezpochybnitelné právo na svůj majetek. Od práva na majetek se odvíjí ekonomická i duchovní svoboda. Americký politolog a poradce prezidenta Reagana Richard Pipes velmi dobře popsal ve své knize „Vlastnictví a svoboda“ na případu komunistického Ruska, že zbavení majetkových práv nutně vede k omezení individuální svobody a nakonec vede i k útokům na fyzickou existenci.

Když Jan Hus kázal o chudé církvi, měl tím na mysli nikoli likvidaci právního pořádku, nýbrž duchovní opravdovost duchovenstva. V tom je ta manipulace. Hus sám byl dobrým, duchovně hlubokým a čestným knězem a toužil po tom, aby se tak chovali všichni kněží. Jestliže z některých jeho výroků vyplývá, že světská moc má právo zasahovat do majetkových věcí církve, aby byla napravována její morálka, tak to není právě šťastná a následování hodná myšlenka. Především tím ale Hus ani trochu nemyslel ospravedlnění systematického okrádání církevních institucí. Bohužel mnozí jeho sympatizanti to tak ale pochopili, protože tento způsob nápravy církve je velice svůdný. Takový majetek se totiž může kdekomu hodit.

Slovo „církevní majetek“ přitom tehdy i dnes neznamená majetek, kterým by vládla jednotná instituce v čele s kurií a papežem. Je ta každý druh majetku, který vlastní nějaká korporace, jež se hlásí k obecné církvi. Husovi byla tato distinkce zcela jasná a proto neměl potřebu ji vysvětlovat. Jenže právě proto se dá jeho učení v tomto směru tak skvěle zneužít.

Hus na straně státu proti církvi

Cesta Jana Husa ke kostnické hranici vedla přes jeho značné úspěchy duchovního vůdce a také přes velmi dramatické okamžiky pražského duchovního i politického života. Kdyby nebyl charismatickým vůdcem, kdyby Praha nebyla kvůli jeho názorům tak často na nohou a kdyby neměl množství sympatizantů i mezi šlechtou, nejevil by se koncilním otcům tak nebezpečný.

Málo se mluví o tom, že Jan Hus začal se svým opravným vystupováním v návaznosti na předchozí velké pražské duchovní osobnosti: Konráda Waldhausera, Jana Milíče a Matěje z Janova. Všichni úspěšně brojili proti nepořádkům v církvi, stejně jako proti nepořádkům v celé společnosti a Němec Waldhauser navíc ostře kritizoval i samotného Karla IV., který ho ale velmi rafinovaně uklidnil. To je to, co pak jeho syn nezvládal. Neměl k církvi takový vztah, jako měl jeho otec. A neměl ani dar psychologické taktiky zvládat různé bizarní osobnosti. Řekl bych, že Karel IV. by neklidnou a přitom pozoruhodnou osobnost Jana Husa zvládl a nenechal by ho napospas jeho nepřátelům. Už proto, že by ho chránil před jeho vlastními výstřelky. To ale alkoholik Václav zvládnout nemohl. Je těžké být synem velkého otce. A na tento rodinný lucemburský problém doplatil vlastně i Jan Hus.

Král Václav VI. měl za sebou ostrý souboj se silnou osobností arcibiskupa Jana z Jenštejna, kterému nechal zavraždit jeho vikáře Jana z Nepomuku. Jan z Jenštejna byl nejprve králův kumpán, který vystudoval v Padově, v Montpellieru a v Paříži, věnoval se literatuře, hudbě a dokonce i tanci. Po uvedení do funkce pražského arcibiskupa a jakési nemoci se však přestal účastnit králových lovů a pitek a stal se asketickým mystikem. Tehdy se rozpoutala dlouholetá válka mezi králem a církví. Něco, co by Václavův otec Karel IV. nikdy nepřipustil. Jeho syn Václav přitom nešel proti církvi kvůli její hříšnosti, nýbrž naopak kvůli tomu, že byla hříšná málo. Jeho arcibiskup se oddal naplno asketické víře a nápravě církve. A to Václav nesnesl. Krále štvala církev kvůli své ambici mít duchovní, morální, a tím i mocenský primát, ale nikoli kvůli své zkaženosti. To byla už tehdy očividná záminka. Aloisi Jiráskovi se občas vyčítá jistá účelovost v popisu historických událostí. Nicméně jeho román „Mezi proudy“ vypovídá věrně o tomto souboji krále s církví a král z této války ani u Jiráska nedopadá moc dobře. A to je už co říct.

Jan Hus se začal projevovat v prvních letech patnáctého století jako pomocník Jenštejnova nástupce pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Pracoval pro něj jednak jako šiřitel ideálu vysoké kněžské morálky, ale také jako obhájce zdravého rozumu při vyšetřování různých lidových pověr a takzvaných zázraků. Jan Hus se tehdy projevil ve dvou rolích: Jednak jako nesmiřitelný potírač různých nešvarů kněží, ale také jako velmi kritický vyšetřovatel údajných zázračných jevů. Protože byl v obojím velmi aktivní a zejména byl poměrně expresivní ve vyjadřování, získával si nepřátele.

Když začal Hus prosazovat chudobu duchovního stavu, dostal se nejen do rozporu s bohatými preláty, nýbrž se stal postupně i nástrojem politiky krále Václava, jemuž nebylo cizí občas církevní majetek zabavit. Hus tak přešel ze strany svého nadřízeného arcibiskupa na stranu světského panovníka a sloužil celkem zdatně jeho zájmům. O tom se poněkud nemluví, ale Jan Hus se na nějaký čas stal prominentním exponentem světské vlády proti zájmům druhé moci v zemi, kterou byla církevní hierarchie. Je třeba ale zdůraznit, že když ho nestálý král Václav hodil přes palubu, tak Hus nezměnil kvůli němu své postoje.

Hus a jeho snaha o nápravu církve: Byla církev skutečně tak zkažená?

Dnes se má obecně za to, že tato církevní moc byla a priori špatná a zkažená. Je to takové ustálené klišé, které nemá jasnou oporu v historických faktech. Vedle zkaženosti tu existovala i zbožnost.

Dvojpólnost rozdělení moci na světskou a církevní tu navíc vedla k produktivnímu soutěžení a vytvářela postupně atmosféru relativní duchovní svobody, kterou jiné civilizace – kupříkladu byzantská a ruská – nepoznaly. Celý západní svět je ve svém systému společnosti postavený na myšlence rozdělení moci a právě někdejší církevní moc byla první relativně efektivní kontrolní brzdou moci světské a naopak světská moc dokázala často bránit výstřelkům moci církevní. To je pozitivní výsledek středověkého boje o investituru, že totiž mezi soupeřením různých mocenských pólů vznikal postupně prostor pro svobodu, což se nejprve projevilo v italských městských republikách, kde pak mohla vzniknout renesance neboli zárodek moderní doby.

Naproti tomu byzantská a posléze moskevská moc postavená na kumulaci světské a náboženské moci dovedla opakovaně svoji civilizaci ke krizi, tragedii a k naprostému barbarství. Odtud pochází i moje averze ke každé kumulaci různých forem moci a považuji to za hluboce neevropský a nepřátelský fenomén.

Jestliže Jan Hus bojoval proti církevním nepořádkům, má se jaksi samo sebou za to, že tehdejší církev byla plná hříchu. Existuje hned několik důkazů o tom, že takový paušální odsudek je nemístný. Především arcibiskupové Jan z Jenštejna i Zbyněk Zajíc z Hazmburka se v maximální míře snažili o potlačování veškeré kněžské nedisciplinovanosti. Organizovali dokonce síť agentů, kteří slídili po nehodných kněžích, kteří měli souložnice a prodávali svátosti. Bohatých prelátů byla naprostá menšina a také nelze říci, že automaticky každý bohatý prelát či ekonomicky úspěšný klášter představovali nějaké společenské zlo. To je absurdní optika komunistické historiografie. Naopak každé bohatší biskupství či opatství představovalo ekonomický motor tehdejší společnosti. Není proto žádnou Husovou morální legitimací, když stál na straně prchlivého krále proti svému církevnímu představenému. Lze to dokonce i označit za projev neloajality. Králova moc nebyla svoji povahou o nic lepší. Tehdy, v době řádného úsilí arcibiskupa Zbyňka o morální vzestup církevních institucí, lze říci, že spíše naopak.

Nebyla tu prostě jedna bohatá a hřešící církev. Byla tu rozmanitá a složitá struktura, jejíž každý článek byl jiný a tím skutečným sociálním problémem byl tehdy takzvaný kněžský proletariát, duchovní osoby bez far, bez obročí a bez majetku. Mezi nimi se šířilo silné pnutí vůči církevní vrchnosti, jež byla často v podezření ze simonie a nepotismu. Ale přisuzovat jedné či druhé straně póly dobra a zla je zcela nemístné. Brojení proti zlu spíše patřilo k normám tehdejšího veřejného vystupování kazatelů. Hus tím nebyl zvláštní. Zvláštní byl aktuální politický kontext a pak Husova výrazná slovní expresivita, kterou značně přeháněl na kazatelně a kterou pak korigoval a mírnil ve svých textech.

Hus jako vůdce hnutí, které nemohlo mít úspěch

Vystoupení Jana Husa proti církevním nepořádkům bylo nepochybně oprávněné v kontextu smutné reality papežského schizmatu, který v prvních letech 15. století dokonce dospěl až v trojpapežství. Tato situace nastolovala zásadní otázky po legitimitě církevní autority.

Jednotlivá mocenská centra rozpolcené církve usilovně bojovala o moc, a tudíž také o peníze. Každá papežská kurie trpěla nedostatkem peněz, neboť nevybírala prostředky na celém území Evropy, nýbrž jen ve své obedienci. Proto si papežské aparáty vymýšlely nové nástroje, jak peníze získat, aby mohly konkurovat a bojovat o své vítězství.

To byl jednoznačný a vážný problém doby. Nelze ale říci, že za něj mohla církev jako taková. To je nesmyslně paušální obvinění. Mohli za něj konkrétní lidé, a to jak církevní představitelé, tak ale i světští panovníci. Toto rozpolcení bylo mimochodem i výsledkem ingerence francouzského královského dvora do církevních věcí. Katastrofální rozvrat ve vedení církve způsobily ambice jednotlivců, manipulace ze strany králů a navíc nešťastné okolnosti. Kupříkladu první papež, jehož kardinálové chtěli v roce 1378 svrhnout a zvolili proti němu vzdoropapeže, byl Ital Bartoloměj Prignano – Urban VI., který měl trýznivou nemoc žaludku a v důsledku bolestí se choval jako neurotický blázen. Navíc byl zvolen pod tlakem římské lůzy. Toho využili francouzští kardinálové a pokusili se ovládnout papežský stolec. Mluvit o zkaženosti církve je ovšem nesmysl.  Šlo spíše o zkaženou a také hodně zmatenou politiku.

Vedle prelátů dobrých měla prostě církev i preláty špatné. Vedle schopných i neschopné. Prostě tak, jak je ustrojeno samo lidstvo. Hlavní Husův soupeř Jan XXIII. patřil zjevně k prelátům zkaženým. Koncil ho sesadil a od té doby je jasně považován za falešného papeže.

Smyslem těchto řádků není zpochybnit snahu Jana Husa o nápravu církve. Jen je třeba zasadit jeho činnost do kontextu celé řady reformátorů a právě v tomto kontextu ho posuzovat. Je tu totiž fascinující plejáda světců, kazatelů i prelátů, kteří se před Husem i po Husovi snažili o nápravu církve a byli tudíž také reformátory. Jen při té své reformaci církev nerozvrátili. Svatý František z Assisi, svatý Dominik, svatá Kateřina Sienská, svatý Bonaventura a stovky dalších usilovali o nápravu církve a dostávali se také do těžkých konfliktů. Někteří z nich by možná za odlišných podmínek a historických souvislostí také mohli skončit na hranici. Ale u Husa je zjevné, že k jeho konci přispěla jeho povaha temperamentního vůdce hnutí a tím i jistá nižší přizpůsobivost, kterou dnes musíme jasně ocenit, ale v tehdejších podmínkách měla fatální důsledky.

Náprava církve je jednou z hlavních církevních činností od prvních staletí do dneška. Všechny epištoly svatého Pavla z prvního století po Kristu se vlastně zabývají nápravou každé jednotlivé církve, neboli náboženské obce, kterou pastoračně vedl. Je to totiž normální, že se velcí duchové církve zabývají jejím zlepšením. Protože vůbec každá lidská instituce, která má ve svém popisu práce kultivaci poměrů, se musí neustále zabývat sebekultivací, neboli napravovat sebe sama. To je totiž lidský úděl, nejen úděl jedné církve.

Vášeň Husa pro nápravu církve dovedla lidi ke zlobě proti nevinným

Jan Hus narazil nikoli proto, že napravoval církev, ale spíše proto, jaké volil metody. Stal se ohnivým kazatelem a vůdcem hnutí. A to mělo důsledky pro aktuální mocenskou situaci, pro stabilitu společnosti i pro rozkolísaný právní řád.

Kardinál Petr z Ailly vytýkal v Kostnici Husovi, že bohužel ničemu nepomohl, když proti špatným vlastnostem vzdálených kuriálních aparátů vystupoval a brojil před obyčejnými lidmi v Praze. Tito prostí lidé se sice zdravě naštvali a měli pak tendenci zachraňovat svět, ale neměli v dosahu žádný objekt převýchovy. Takže svojí vášní pro reformu nemohli nic podstatného dosáhnout. Jan Hus tím nedosáhl žádného zlepšení situace, nýbrž jen vyvolal neproduktivní zlobu lidí, kteří neměli možnost stav věcí napravit. To je hlavní problém Jana Husa. Napřel lidovou zlobu proti vzdálené autoritě, ale lidé chtěli vzít nápravu věcí do svých rukou a obrátili vyvolanou nenávist proti klášterům a duchovním, kteří přitom za nic nemohli. Stali se totiž náhradním terčem touhy po nápravě. To je klíčová zodpovědnost a vina Jana Husa, jakkoli se nedá nikde najít, že by k takovému postupu vyzýval. Byl to nechtěný a velmi tragický důsledek jeho učení.

Za jednoznačně legitimní lze ale považovat Husovo vystoupení proti odpustkům, jimiž v roce 1412 vybíral peníze vzdoropapež Jan XXIII. proti svému rivalovi Řehořovi, kterého naopak dodnes církev uznává za papeže řádného. Jestliže Hus vystoupil proti této ohavné praktice, kdy falešný papež vybíral peníze na válku proti řádnému papeži, tak je to třeba ocenit. Ale právě toto konkrétní vybírání odpustků za účelem bratrovražedného boje nedělala církev jako taková, jak si mnozí myslí. Organizoval to jeden konkrétní lump, který byl právě jedním ze tří soupeřících papežů.

Hus chtěl odlišovat, kdy církev svatou řídí lump a kdy ji řídí svatý papež. Oprávněnost takového požadavku lze těžko zpochybnit, kromě možného účelového výkladu, kdo je právě lump. Protože v politice se vždy využívá morální rovina k obvinění soupeře. Je přitom třeba si uvědomit, že silná expresivita Husových kázání vedla obyčejné lidi proti celé církvi jako takové, pakliže se její duchovní nepřiklonili jasně na Husovu stranu. To muselo vyvolat silnou odmítavou reakci v církevních kruzích po celé Evropě.

Husova „pravda“ tkví ve středověku a našemu uvažování se vymyká

Pro pochopení tehdejšího uvažování je ale zároveň zajímavé, že v celém sporu zároveň hrály roli i opravdu jemné teologické záležitosti, ovšem s ohromnými důsledky.

Tehdy bylo ještě důležité, co si člověk o čem myslí. Už proto, že i myšlenkou bylo možné hřešit a sloužit Ďáblu. To nebyla žádná záminka. Musíme se přenést do doby, kdy lidé mysleli úplně všechno naprosto vážně. Spor o eucharistii, totiž nakolik a jak zůstává při mši v proměněné hostii podstata chleba a nakolik se tato hostie v rukou kněze „přepodstatnila“ v tělo Kristovo, je nad možnosti této úvahy. Rozhodně v tom nikdo soudný dnes nemůže hledat inspiraci pro zásadový přístup k „pravdě“, protože jde o takový styl uvažování, jež se našemu způsobu myšlení vymyká. Je to věc víry, a nikoli pravdy, jak ji dnes chápeme.

Útok Husa na nehodné kněze a jeho rizika pro stabilitu společnosti

Tím skutečně velmi problematickým prvkem v učení Jana Husa je zejména původně Viklefova teze, podle níž kněz, který žije ve stavu těžkého hříchu, nemá moc vykonávat svátosti. Hus si byl vědom rizika takového tvrzení, a proto jej mírně upravil a relativizoval. Dopsal k tezi, že hříšný kněz nevykonává svátosti, slovíčka „náležitě“ či „důstojně“.

Pro dnešního člověka to může působit jako líbivá myšlenka, že hříšný kněz nemá moc udělovat svátosti. Jenže její důsledky ve středověkém uspořádání byly tak závažné, že ji žádný koncil nemohl akceptovat, a to ani v umírněné podobě.

V křesťanském náboženství je hřích intimní záležitostí mezi člověkem a Bohem. A to i tehdy, když je to hřích viditelný a zjevný. Jedinou instancí, která vidí člověku do jeho svědomí, je Bůh. Kdyby se lidé mohli sami usnést, že nějaký kněz nemá pro své hříchy moc vykonávat svátosti, bylo by možné zpochybnit tak i všechny akty, které z titulu své funkce tento kněz vykonal. Křest by nebyl křtem, svatba svatbou, pohřeb pohřbem.

Musíme si přitom uvědomit, že všechny svátosti měly ve středověku zásadní právní rozměr. Jednalo se prostě o právní akty s právními důsledky. Viklef vlastně vytvořil učení, podle něhož by šlo na základě lidového kádrování zrušit jakékoli právní skutečnosti. Není tudíž žádná náhoda, když si při tomto zjištění vzpomeneme na řádění komunistů, kteří likvidovali systematicky právní řád a rovněž při tom používali ideologické zdůvodnění z kategorie morálního radikalismu, že totiž někdo není pro svoji zlotřilost hoden vlastnit majetek či vykonávat svá práva. To není obvinění Viklefa či Husa z komunismu. Je to spíše povzdech nad hrozbou každého morálního radikalismu, o němž se jaksi samo sebou předpokládá, že vede lidstvo k pokroku. Přitom skutečný civilizační pokrok je naopak výsledkem umírněnosti, a nikoli radikalismu.

Morální radikalismus a právní řád

Radikální myšlení vůbec nesvědčí právnímu řádu. Neplatnost církevních úkonů založených na posvátné a nadpřirozené moci každého kněze by měla zcela nedozírné právní důsledky a vedla by i ke zmatení majetkových či rodinných vztahů. Každé dědictví by šlo účelově napadnout jako neplatné. Stačilo by dokázat, že manželé nebyli ve skutečnosti manžely, protože kněz, který je oddával, žil v těžkém hříchu.

Je velmi sporné, nakolik by střízlivý Hus, jakožto autor traktátů, držel Viklefovu radikální tezi. Ale Hus – kazatel se uměl vždy velmi rozohnit. Když diskuze o tomto učení došla v červnu 1415 v Kostnici až k bodu, že Hus zpochybnil i svátostnou povahu výkonu moci hříšného panovníka, muselo být i císaři Zikmundovi naprosto jasné, že se ho případné morální kádrování z hlediska hříšnosti, a tudíž práva na výkon panovnické moci týká také. Tím dostal jasný signál, že je pro něj Husovo učení potenciálně nebezpečné. Proto Husa během koncilního jednání ostře okřikl: „Nikdo nežije bez hříchu, mistře Jene!“ Císař i koncilní otcové zcela správně a logicky pochopili učení, jež zpochybňovalo způsobilost vykonávat úřad v hříšném stavu, jako útok na právní řád a stabilitu společnosti.

Morální radikalismus aplikovaný v širokém společenském měřítku obsahuje riziko, že se zvrhne ve všeobecné kádrování. Jedná se o účelové vytahování morálně sporných skutečností za tím účelem, aby se kádrované osobě zabránilo vykonávat nějakou činnost či uplatňovat vliv. Zodpovědný veřejný činitel nemůže šířit takhle přehnanou tezi a vůbec přitom nedomyslet důsledky. Radikální interpretace morálky je sice velmi svůdná, ale pro společnost je mnohem potřebnější právní řád.

Bojovný temperament Jana Husa – přitěžující okolnost

Lze se domnívat, že Jan Hus měl jakýsi bouřlivý temperament, který ho často v diskuzích i v kázáních vedl k vyslovování velmi radikálních myšlenek, které přitom v tichu své pracovny ve svých textech mírnil. Jeho bojovnost lze nahlížet dnes sympaticky. Je na místě, aby někdo vyslovoval i břitké úsudky. Středověká společnost si ale zatím nemohla tento luxus dovolit a je těžké jí to vyčítat. Příliš se bála sama o sebe, bojovala se Satanem, s Antikristem a měla tendenci ke krajnostem. Ostatně stejně jako Hus. I ten věčně bojoval s Antikristem, i on bojoval s bludy a i on považoval upalování kacířů za legitimní prostředek napravování společnosti. V takovém řádu věcí jsou pak příliš břitké úsudky a plamenné výroky, jež vedou rozvášněný dav k živelným akcím, životu nebezpečné.

V.

Mohl kostnický koncil Husa neodsoudit?

Jeho mučednická smrt téměř automaticky vzbuzuje představu, že Husova morální a myšlenková převaha nad kostnickým koncilem je totální a nezpochybnitelná.

To ale neodpovídá tak jednoznačně skutečnosti, jak nám to bylo již skoro po staletí prezentováno. Kostnický koncil byl setkáním špičkové evropské duchovní elity tehdejší doby. Jeho nejvýraznější osobností byl vedle nesmírně schopného politika krále Zikmunda francouzský učenec Jean Gerson, kancléř pařížské Sorbonny, jeho učitel kardinál Petr z Ailly a pak ještě velmi inteligentní florentský arcibiskup Zabarella, který měl zjevně pro Husa jakousi slabost a snažil se ho vysekat z průšvihu.

Celý koncil usiloval o reformu církve, tedy v mnoha bodech o totéž, o co se snažil Hus, ale přistupoval k tomuto úkolu pragmaticky a politicky. Snažili se přimět tehdejší tři papeže, aby se všichni vzdali své papežské koruny ve prospěch jednoty církve. Husova kauza byla důležitou, nicméně vedlejší agendou, na níž koncil demonstroval svoji moc a autoritu ve věcech víry. Mnoho účastníků koncilu tuto roli vzalo vážně a nechali se jí vést procesní logikou, a to za přispění nepříliš rozumných prokurátorů, až ke konečnému rozsudku nad Husem. Jan Hus tento konec mohl zvrátit za cenu mírného, nikoli vážného ponížení, nicméně by již nemohl nikdy stanout znovu v čele svého pražského opravného hnutí. Jeho kredit by byl nutně zproblematizovaný a nejspíš by dožil v nějakém vzdáleném klášteře kdesi v Baltském moři. Tak to alespoň říkají poslední výzkumy. Do Čech by se vrátit nemohl, protože Zikmund ho oprávněně považoval za inspirátora lidových bouří.

Kdyby se tehdejší soudci zachovali chytře a zároveň i lidštěji, tak Husa rozhodně nenechali upálit. Katastrofa, kterou zažehli spolu s jeho hranicí, měla nedozírné následky. A nelze pochybovat o tom, že se jednalo o zločin proti duchu evangelia. Zároveň je ale naprostou realitou, že jej nemohli neodsoudit a na jeho učení nemohli kývnout ani náznakem. Postupovali by totiž proti svému vlastnímu přesvědčení. Jestliže dnes čeští mediavelisté, jako je Petr Čornej, přiznávají, že Husa musel logikou své situace a svého poslání kostnický koncil odsoudit, tak zároveň ale tvrdí, že proti „Husově neochvějné morální pravdě stála jejich čistě právnická logika“. Je to silně pravděpodobné. Osobně bych k tomu ale ještě dodal, že proti „Husově pravdě“ stála v Kostnici pravda všech předchozích koncilů, na níž koncilní otcové navazovali, kterou bránili a kterou nemohli jen tak odsunout na vedlejší kolej ve prospěch českého univerzitního mistra, třebaže již tehdy jakési menšině vadilo, že by ho měli nechat upálit za rozdílné názory. I kostnický koncil bránil pravdu. To se v Česku ještě stále skoro nedá vyslovit. Jinými slovy, pravda je zde náboženský pojem. A ve středověké společnosti zcela prosycené náboženstvím byla vážná a veřejně deklarovaná odchylka od pravdy víry důvodem k soudu. Jan Hus, stejně jako třeba Karel IV., považoval upalování kacířů za správné. On se jen necítil být kacířem.

Čelem proti zdi

Jestliže papež Jan Pavel II. v roce 1999 Husovu popravu odsoudil a uznal Jana Husa za reformátora církve, tak tím vyjádřil, že se stala tragická chyba, ale nikoli to, že měl Hus v Kostnici pravdu. Studium Husovy kostnické pře ukazuje, že v tehdejším kontextu mu koncilní otcové nemohli přitakat. Mistr Jan Hus nemusel být nutně upálen, ale nemohl nebýt koncilem zproštěn obžaloby, pakliže neudělal ani jeden krok směrem k požadavkům koncilních otců na jakýsi mírný druh odvolání, či spíše distancování se od zatraceného učení.

Tím bludným učením měli přitom koncilní otcové v Kostnici na mysli takové projevy, které vedly lid k neposlušnosti vůči duchovním i světským autoritám a proti zpochybňování základních článků víry. Hus trval na tom, že je v té podobě, v jaké mu jsou přisuzovány neučil. A koncil zase trval na tom, že vyznění vybraných článků mělo v kontextu pražské situace rozkladný vliv.

Ztracené soudní protokoly z Kostnice nám sice nedovolují nahlédnout do detailního průběhu procesu nad Husem. Hus přitom všechna přímá nařčení odmítl. Nelze ale pochybovat nad tím, že celý duch jeho učení, které do značné převzal od oxfordského teologa Viklefa, byl namířen proti církevním autoritám i rigidnímu výkladu dogmat. Vždyť v tom bylo právě jeho kouzlo přitažlivosti.

Jan Hus svým postojem na jednu stranu razil cestu svobodnému a kritickému myšlení. Na druhou stranu lze také říci, že svým dílem přispěl ke společenskému rozvratu, jemuž chtěl zabránit právě kostnický koncil. Oba pohledy mají totiž svoji váhu. Ve smyslu mentality středověké společnosti, kterou sám Hus představuje, byl vlastně destruktivním činitelem. Ale ve smyslu nastupujícího novověku, který svými postoji Hus předznamenává, razil naopak cestu dopředu ke svobodě svědomí a ke schopnosti kritického myšlení. Těžko říci, co si z toho sám uvědomoval.

Jan Hus předznamenal pozdější reformaci v tom smyslu, že přiblížil vztah mezi věřícím člověkem a Bohem a snažil se učinit Ježíše konkrétním vládcem. Problém spočívá ve středověkých reáliích. Pro středověkou společnost takový přístup totiž musel znamenat závažné riziko mocenského a právního chaosu. Hus jako středověký člověk nemohl od sebe ještě oddělit duchovní dimenzi tohoto reformačního konceptu, který má nepochybnou náboženskou hodnotu, a právně politickou rovinu této věci, která nemohla být pro koncil ani trochu přijatelná. Teprve oddělením politiky od víry vzniká prostor pro Husa. V tom smyslu Hus tragicky předběhl dobu, a nebo spíš položil život i za to, aby se později doba posunula dopředu.

Husova „pravda“ byla během kostnického koncilu v dané historické době v několika klíčových tezích neobhajitelná. Koncil ho musel odsoudit, jestliže se od ničeho nedistancoval. Tragédií celé situace je, že mnozí koncilní otcové během soudního jednání vystupovali vůči Husovi okázale arogantně, neboť jim záleželo vzhledem k papežskému schizmatu na tom, že mají právo v církvi vládnout a rozhodovat. A Hus se zase utvrdil v názoru, že se jim nesmí poddat. A to je na Husovi, jakkoli jsou různé články jeho „pravdy“ sporné, opravdu obdivuhodné. Že šel hlavou proti zdi. Toto je Hus, jehož má smysl si vážit a jehož má smysl i dnes připomínat. Protože jít hlavou proti zdi je schopnost, která i dnes často chybí. I dnes společnost oceňuje často více konformitu nad kritické myšlení.

Návrhy na mírné řešení, které mu významní představitelé církve nosili do vězeňské cely, Hus odmítal a rozhodl se pro smrt. Těžko si asi představíme duševní stav horlivého náboženského myslitele, kterého v kostnické katedrále při ponižujícím obřadu skupina kardinálů zbavila kněžských rouch, odsvětila a proklela. S papírovou čepicí, na kterou mu namalovali čerty, ho odvedli branou za hradby na mrchoviště koní a tam ho upálili.

 

Zemřel pro Boží pravdu

Petr z Mladoňovic ve svém svědectví píše, že ještě na hranici Jan Hus naposledy odmítl odvolat své učení a s mariánskou písní na rtech skonal. Pro koncepci mučednického příběhu je třeba jeho pravdu označit za vítěznou. Ale ve skutečnosti je situace mnohem a mnohem složitější. Existuje tu vedle sebe hagiografická a bez nadsázky řečeno nacionalistická legenda o Janu Husovi a jeho pravdě. Vedle toho tu však stojí věcná analýza jeho postojů a tezí a otázka jejich přijatelnosti a průchodnosti.

Hus nemohl odvolat, koncil ho nemohl neodsoudit, král si nechtěl pálit prsty tím, že by ho zachránil, a to už proto, že ho taky pěkně naštval tezí, že kdyby žil v hříchu, tak nemůže důstojně vykonávat svůj panovnický úřad.

Je to celé absolutní tragédie. Z jednoho úhlu pohledu je to drama vskutku zásadového člověka, pozoruhodného duchovního vůdce. Z jiného pohledu je to ale také nedorozumění. A také prostě politika.

Rozhodně je nesmyslné tvrdit, že špatná církev odsoudila Husa k smrti. Hus šel na smrt proto, že se nevešel do stávajících norem stanovených celkovým společenským konsensem. A nehodlal ztratit tvář. Před Bohem jistě. Ale také patrně i před svými blízkými lidmi. Ale přesvědčení, že umírá pro Boží pravdu, v něm bylo na prvním místě.

Klíčové je, že neztratil tvář. Před Bohem. Před lidmi. A před sebou.

Nesmíme už jen tak připustit, aby byl Hus zneužíván k potlačování odlišných názorů, jako se to dlouhá desetiletí dělo. Ale máme si z něj vzít to, čím opravdu byl. Zaníceným myslitelem a vášnivým duchovním vůdcem, který se rozhodl nepodrobit moci. Tím není řečeno, že ta moc byla od základu špatná. Hus si ale svoji integritu zachoval a své osobní vnitřní drama ustál.

Pokus o zhodnocení fenoménu Husa v kontextu středověku

Dříve se interpretace Jana Husa dělila jednoduše na pokrokovou levici, která chtěla v Husovi vidět předzvěst nejprve myšlenek národního liberálního státu a pak dokonce vůdce sociálního hnutí. Naopak pravice, která dostala absurdní nálepku reakce, vyzdvihovala Husovo primárně náboženské zaujetí a trvala na dobovém středověkém kontextu Husova myšlení.

Pravý mistr Jan Hus se ale vymyká našim schématům. Již Josef Pekař se pokoušel před sto lety při posledním stoletém jubileu vrátit Husa jemu samému. Ale udělal z něj téměř neproblematického katolíka, jemuž dal pozdější basilejský koncil za pravdu, a tím ho vlastně rehabilitoval. Pekař se jako první pokusil sjednotit protestantskou tradici s katolickou, protože dobře věděl, jak neblaze Hus rozděluje Čechy. Ale upřímně řečeno, to už měl větší oporu v realitě Masarykův Jan Hus jako tvůrce programu české reformace.

Dnešní snaha najít jakýsi specifický odkaz Jana Husa pro české ateisty, kterou projevil režisér filmu o Husovi Jiří Svoboda, je však po bolševickém Husovi jen novou falzifikací. Hus by se zděsil, kdyby mu někdo řekl něco o ateismu. Byla by to pro něj nepředstavitelná a asociální úchylka, ryzí dílo Ďáblovo.

Jan Hus určitě stál na půdě všeobecné církve. A jistě v mnoha ohledech zastával pozici zdravého rozumu a kritického myšlení, čímž nepochybně přispěl k sílícímu proudu intelektuálního vzdoru vůči otrocké a bezmyšlenkovité poslušnosti. V tom se zastánci pokroku při svém popisu Husa nepletou. Ve všem ostatním by je však reálný Hus zklamal.

Hus si vykládal církev jako společenství duší předurčených ke spáse, k níž nepatří nehodní služebníci církve a posléze ani světští pánové, kteří hřeší. V tomto směru zcela zapadá k prvním článkům reformační filozofie, ovšem v její spíše radikální a notně fanatické poloze. Tento predestinační model umožňuje označit osobu, která se nejeví hodná své pozice, za osobu předurčenou k zatracení. V tomto směru na Husově (a Viklefově) učení nic moc moderního nenajdeme. Je to morálně i nábožensky radikální poloha, která je schopná vyprodukovat lidové bouře a revoluční hnutí, ale to nikoli pro svoji pokrokovost, nýbrž naopak pro svůj středověký fanatismus.

Abychom se nadobro vzdali pošetilé snahy zařadit Husa buď na stranu lidského pokroku, nebo na stranu středověkého blouznění, musíme si uvědomit, že myšlení jeho doby zcela určoval fyzicky prožívaný boj s Ďáblem. Perspektiva tehdejšího člověka byla přitom zásadně ovlivněná předpokladem blízkého konce světa a posledního soudu. A tuto hmatatelnost boje pekelných a nebeských sil prožíval i Jan Hus. A také prožíval blízkost konce světa.

Dnes si těžko představíme, jak uvažovali lidé tehdejší doby, neustále vystrašení morovými epidemiemi. Smrt byla tehdy konkrétnější a s ní i vzkříšení mrtvých. Souřadnice, v nichž žil středověký člověk, byly velmi odlišné, každý detail by nás zaskočil. Měli bychom si uvědomit, že to byla doba, kdy v noci byla skutečná tma. A když svítily hvězdy, tak je lidé viděli mnohem níže než my. Celá příroda, hluboké lesy stejně jako zákoutí lidských příbytků byly plné duchů, andělů i satanů.

Jestliže Jan Hus brojil zejména proti Antikristovi, který měl přijít jako živoucí Satanův posel konce dějin, tak to myslel naprosto vážně. Přesně v duchu Zjevení svatého Jana bylo Antikrista třeba hledat tam, kde by mohl škodit nejvíce. Papežský trůn se pro tuto představu ďábelské vychytralosti vysloveně nabízel. Identifikovat papeže s Antikristem bylo velmi lákavé již pro nejednu eschatologickou sektu. Zároveň ale ten samý Hus četl mnoho dostupných děl klasické antické tradice. Jeho slovní projev je projevem skutečného vzdělance, což ukazuje asi nejlépe jeho překrásná Řeč o míru, kterou měl v úmyslu pronést v Kostnici a v níž se jako refrén objevuje zvolání „mír tomuto domu“, což je pozoruhodný vzkaz lidem v soudní místnosti, kde se má konat jeho hrdelní proces. A nebo raději, jak si on přál, učená teologická disputace. Jenže místo diskuse ho čekal potupný soud, kde neměl možnost dobře vysvětlit své pohnutky i kontext svého učení.

Vrcholný středověk na jednu stranu nabízel myšlenkové postupy, které vedly k moderní době a Jan Hus se tohoto procesu hledání nového světa naplno a možná i vědomě účastnil tím, že se vysmál dětinským zázrakům s Kristovou krví na hostiích a nálezu hrobů svatého Petra a Pavla kdesi pod Blaníkem.

Zároveň to byl ale tento samý Hus, kdo ukázal na falešného papeže Jana XXIII. jako na Antikrista. Baltasar Cossa, papež Jan XXIII., byl všechno možné, prý smilník a bývalý pirát, určitě veliký intrikán, ale když o něm řekl Hus, že je to Antikrist, tak to myslel doslova. Tedy služebník Satana se speciálním úkolem zmást Kristovy učedníky a dovést je do pekla místo do nebe.

Jan Hus patřil středověku a jeho „pravdu“ je třeba chápat ve zcela středověkém smyslu jako boj Božího Dobra s Ďáblovým Zlem, v němž bylo možné na oba póly jasně a hmatatelně ukázat. Zároveň ale předznamenal kritické myšlení a zpochybnění autorit, které nepochybně vedlo do budoucnosti. Jen by nás asi opravdu překvapil ten naprostý mix středověkého myšlení s předzvěstmi věku rozumu. Hus blouznivě bojoval s Ďáblem a přitom zároveň vášnivě potíral zabedněné blouznění. Obojí je jeden a ten samý Hus.

Doslov

Je celkem úsměvnou skutečností, že Husovo heslo „PRAVDA VÍTĚZÍ“ má na svém prezidentském praporu právě Miloš Zeman. Ten si nyní vyvěsil ještě jeden husitský prapor, tentokrát s kalichem. To je u něj v pořádku. Ale ta Husova pravda v jeho případě opravdu nějak drhne.

Badatelé se již před sto lety shodli na tom, že Jan Hus pod slovem „pravda“ důsledně myslel „Boží pravdu“ neboli zjevenou víru. Náš prezident má na svém praporu tudíž heslo, jehož skutečný význam zní „evangelium vítězí“. Asi všichni dobře cítíme tu nepatřičnost, když se náboženská horlivost z doby vrcholného středověku protne s potřebami státní ideologie v tomto našem současném světě, v němž Bůh – slovy básníka Miroslava Holuba – „nemůže najít místo, kde by zaparkoval“.

Přitom to, co dnes česká společnost potřebuje, není, aby tu radikálně vítězila Pravda, nýbrž jen to, aby co nejvíce lidí jednalo přiměřeně a pravdivě. V tomto smyslu může na Jana Husa navázat každý. I ateista Miloš Zeman.

Praha, 6. 7. 2015

 

Použitá literatura: 

– Základním vodítkem mi byla kniha profesora Františka Šmahela, Jan Hus z roku 2013, ARGO

– Na množství historických souvislostí a mnohé kritické aspekty v Husově učení mě upozornila monografie doktora Pavla Soukupa, Jan Hus, Život a smrt kazatele, NLN 2015

– Předkoncilní katolické hledisko jsem zkoumal v knize M. Jan Hus od Dr. Jana Sedláka z roku 1915. Dědictví svatého Prokopa, pro pochopení katolického hlediska v poněkud populárnější verzi je pozoruhodný jezuita ThDr. Blažej Ráček,  Československé dějiny Praha 1929

– Evangelický pohled jsem čerpal u ThDr. Martina Chadimy, Mistr Jan Hus – Člověk, teolog, mučedník z roku 2014, vydala Česká biblická společnost,

– Celkový historický kontext jsem čerpal zejména z díla profesora Petra Čorneje Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha; Litomyšl: Paseka 2000.

– S důsledky husitských bouří pro české země jsem se seznámil zejména v díle Josefa Pekaře: Žižka a jeho doba, reprint z roku 1933 prostřednictvím nakladatelství ODEON, 1992, ve zpracování prof. Františka Šmahela.

– Historii a kontext kostnického koncilu jsem čerpal: Hubert Jedin, Malé dějiny koncilů, Česká katolická charita, Praha 1990,  a zejména u Francis Rapp: Církev a náboženský život Západu na sklonku středověku, 1996, Centrum pro studium demokracie a kultury

– Pro pochopení dobového evropského pohledu na Husa a husitství jsem četl Enea Silvio Piccolomini: Historie česká, Ústav pro klasická studia Akademie věd České republiky, Praha, KLP 1998.

Dále jsem čerpal z Palackého Dějin národa českého v Čechách a na Moravě, B. Kočí 1907, a z Pekařových úvah v souboru O smysl českých dějin, Rozmluvy 1977.

Od Jana Husa jsem s úžasem četl Řeč o míru, v latinském originále Sermo di Pace, kterou vydala v roce 1995 Česká křesťanská akademie. Dále jsem se seznámil s úryvky Husova klíčového spisu De Ecclesia v českém překladu O církvi, jež vydalo Nakladatelství ČSAV v roce 1965. Husovy dopisy z Kostnice a Zprávu o umučení Mistra Jana z Husi od Petra z Mladoňovic znám z internetových ukázek. (Kupř: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/antologie/zliteratury/VZCL1/59.pdf a nebo http://blisty.cz/art/18810.html

Spor realismu a nominalismu, k němuž se vážou myšlenky Jana Viklefa, jsem pročítal u Friedricha Heera: Evropské duchovní dějiny, Vyšehrad 2000

 

Poznámka autora: Tento více či méně populární text není prací historika. Je to soubor úvah politického publicisty a nemůže mít jinou ambici než sloužit jako příspěvek do diskuse a možná inspirace k dalšímu přemýšlení.