Šafr: Moje cesta za Janem Husem / Díl 1 Otazníky nad Husem

První díl osobní úvahy o odkazu a smyslu poselství mistra Jana Husa: Tři otazníky.

Jan Hus je pro Čechy důležitou, ale přitom vesměs skoro neznámou postavou. Jeho zmanipulovaný obraz měl v době komunismu v Češích vyvolávat odpor ke katolické církvi, odpor ke zlým Němcům a vůbec k západní Evropě. Jeho smrt sloužila a částečně ještě slouží jako argument o prohnilosti a reakčním založení římské církve. Byl líčen jako sociální reformátor, téměř předchůdce socialismu. Jeho svátek má pořád vlastně neblahou příchuť oslavy našeho vzdoru vůči nepřátelské cizině.

Velké osobnosti národní historie by měly mít schopnost spojovat většinu společnosti k jisté obecně sdílené ideji. Myšlenky i osobnost Jana Husa však prodělaly ve své interpretaci velmi složitý vývoj, kdy po větší část uplynulého času český národ spíše rozdělovaly. Měl jsem to zvláštní štěstí dívat se od dětství na Jana Husa optikou katolické kulturní tradice. Nejednalo se o bigotní náboženský pohled. Husovo kacířství pro mě vždy bylo středověkou kategorií, která do našeho světa naštěstí nepatří. Ale tato kulturní tradice mé rodiny mi umožnila kritický a zkoumavý pohled, vedený navíc odporem k oficiálním režimním postojům před revolucí 1989. Umožnila mi jasně oddělit Husa od husitství a také středověkého Husa od Husa z období národního obrození.

Čím více jsem toho četl a čím déle jsem o Husovi přemýšlel, tak se mi jeho postava začala přibližovat a stávala se mi pochopitelnější, lidštější a jaksi sympatičtější. Ale to mi nebrání vyslovit teze, které mohou stále působit provokativně, ale jsou podle mě na místě. Už proto, abychom mohli objevit Husa reálného a nepodléhali Husovi vymyšlenému. Protože právě ten vymyšlený a zmanipulovaný Hus sloužil propagandě, jejíž stále živé dědictví pokládám za neblahé.

Je třeba si zkusit znovu odpovědět na různé otázky, na něž byly pokládány v minulých dobách kategorické odpovědi ve shodě s aktuální propagandou.

1.      Mohl koncil v Kostnici Jana Husa na závěr celého procesu omilostnit a neodsoudit?

Propaganda to dříve viděla jasně, jednalo se o jasnou křivdu. Domnívám se, že nikoli. Něco jiného je odsouzení Husových tezí, a tedy v podstatě i jeho činnosti, kterou nemohl koncil akceptovat. A něco jiného je Husovo upálení. Mohou se vést spory o tom, zda si Zikmund mohl dovolit odsouzeného Husa neupálit. Jisté ale je, že důsledky Husova upálení byly strašné, a to i pro Zikmunda.

2.      Znamená to, že na celý kostnický koncil je třeba nahlížet jako na negativní, jak se říkalo za komunismu, reakční dějinný fenomén?

Nemyslím si to. Kostnický koncil byl shromážděním evropské elity, která se snažila navracet církev, a tím i celou evropskou společnost do situace právního pořádku.

3.      Je Husova „pravda“ nosnou myšlenkou pro tuto dobu? Má konkrétní vztah k našemu společenskému životu?

Myslím, že jen částečně a poněkud vzdáleně. Pro věřící křesťany má nepochybně svůj silný, byť diskutabilní obsah. Pro drtivou většinu společnosti je ale Husova „pravda“ neuchopitelná a nesrozumitelná. Jedná se o vyhraněně náboženské a dobově podmíněné učení.

Existuje ovšem jedna, ale zato zásadní společenská shoda. A ta se týká mravní dimenze Husova postoje. Je nezpochybnitelné, že Jan Hus šel kvůli svému učení takříkajíc přímo proti zdi a neuhnul. Ta dnešní společenská shoda má jen jeden malý problém: Ve skrytu a mlčky takové chování zároveň většina dnešní české společnosti považuje za velmi nepraktickou věc. Za protektorátu, v padesátých letech a nakonec v době normalizace se postupně v českém národě upevnil spíše opačný postoj. Přece se nenecháme upálit. Přece si nebudeme pálit prsty. Co tě nepálí, nehas.

Dovolím si pro ilustraci říci jeden osobní zážitek. Když jsem na počátku éry Andreje Babiše v české politice zaujal jako šéfredaktor Reflexu ostře kritickou pozici proti propojování politické a mediální moci, tak mě moje tehdejší šéfová pozvala na večeři do luxusní restaurace a tam mi se starostí v hlase domlouvala: „Pavle, přece nechcete být Jan Hus.“ Ona, kdysi normalizační novinářka, považovala za neskutečnou chybu, kdyby člověk měl jít čelem proti silné politické moci. Tehdy mě napadlo, že na Husovi je něco zcela aktuálního. Naštěstí si opravdu nemyslím, že žijeme v době, která by nám umožnila tak velkolepou odměnu za morální postoje, jako je upálení na hranici. Takže takové srovnávání nesnese svůj patos.

Vždycky mi ale lezlo na nervy, jak různé příběhy a rekvizity naší národní tradice slouží v době velkých výročí jako velkohubé divadlo bez jakéhokoli závazku a opravdovosti. Když slavíme svatého Václava, tak slavme dobrého panovníka, který náš národ přiblížil kulturnímu světu. Když slavíme Masaryka, tak slavme člověka, který uměl čelit líbivým lžím o rukopisech, davové hysterii v antisemitské štvanici hilsneriády a snažil se dát národu rozumný a hodnotově podložený politický program. A tak když slavíme Jana Husa, pojďme zcela vážně na něm ocenit to, čeho se nám aktuálně opět nedostává: Odvahy ke kritickému myšlení a věrnosti sobě samému v konfrontaci s mocí.

Obecně se má za to, že když se Jan Hus odvolal ke Kristu, že se jednalo o nenáležitou a nadsazenou vytáčku proti aktuálnímu právnímu pořádku. Jsem vděčný svému staršímu příteli Bohumilu Doležalovi, že mi tento aspekt v postoji Jana Husa náležitě objasnil. Původně jsem totiž k odvolání se ke Kristu také choval despekt. Doležal mi důrazně řekl: „Každý, kdo něco myslí v životě smrtelně vážně, tak má právo se odvolat ke Kristu.“

Je mi jasné, že tohle se dnes nenosí. A právě proto bych to chtěl na Husovi vyzdvihnout. Zároveň mi to ale nedá a chtěl bych se zároveň polemicky utkat s tím, co v interpretacích Jana Husa tvoří jakýsi značný rozkladný potenciál, díky němuž byl tento středověký náboženský reformátor opakovaně používán jako prapor xenofobního nacionalismu a stal se hlavním českým argumentem proti české kulturní vazbě na univerzalistickou křesťanskou Evropu.

Setkání s Janem Husem v dnešní Kostnici

Postava Husa mě postupem let stále více fascinovala, a tak jsem se rozhodl, že se podívám, kudy vlastně šel na smrt. Těsně před začátkem letošního jubilejního Husova roku jsem navštívil německou Kostnici a prohlédl jsem si místa, jež jsou s českým reformátorem spojována.

Prohlédl jsem si masivní koncilní dům na břehu Bodamského jezera, v němž je dnes nevzhledná restaurace s interiérem z osmdesátých let minulého století.

Kousíček od gotické městské brány směrem na jih v ulici Hussenstrasse číslo 64 najdeme  takzvaný „Husův dům“ s výstavkou o Janu Husovi. Ten tu ale nikdy nebydlel. Na tento dům totiž někdo v 16. století připevnil tabulku s posměšnou básničkou o českém kacíři, která zde vydržela až do začátku 20. století. A tak se mělo za to, že to asi bylo místo Husova pobytu. Po vzniku Československa pak dům zakoupilo sdružení českých bank a československá vláda zde kupodivu od roku 1965 provozovala Husovo centrum, tedy i v době, kdy se Kostnice nacházela daleko za železnou oponou.

Husovým skutečným prvním a posledním svobodným bydlištěm v Kostnici byl dům jisté vdovy jménem Fida Pfisterin ve stejné ulici v domě s číslem 22, tedy blíže k centru města. Hus tu bydlel od 3. do 28. listopadu 1414. Tento den ho proti vůli českých rytířů a zjevně v rozporu s glejtem krále Zikmunda odtud odvedla skupina prelátů a zbrojnošů.

Dále je tu dominikánský klášter na ostrově hned při pobřeží jezera, kde Hus trávil první měsíce vazby. Dnes je tu luxusní hotel a jeho ředitel se vytahuje, že v Husově někdejší cele je dnes prý romantické svatební apartmá, což jsem nevyzkoušel.  Nedaleko Kostnice najdeme malý hrádek, dnes spíše vilu na pobřeží v obci Gottlieben, kam Husa zavřeli po zmatcích kolem útěku falešného papeže Jana XXIII.

Husova cesta na smrt vedla z místní katedrály, kde byl potupně odsvěcen, několikrát proklet a vyloučen z církve, aby byl s formální prosbou koncilních otců o zachování jeho života předán světskému rameni. A světské rameno reprezentované králem Zikmundem a kostnickým fojtem ho odvedlo za silného doprovodu zbrojnošů ulicemi na západ ven z města, aby ho za branou na mrchovišti koní upálili.

Když jsem tudy šel, tak mi přišlo těžké si představit to, co cestou viděl Jan Hus, když zpíval latinské zbožné písně, modlil se a vysvětloval okolním zevlounům, že nekázal bludy. Dnešní Kostnice je totiž milé a bohaté městečko, které leží na hranicích s ještě bohatším Švýcarskem. Je to místo, kde by člověk mohl strávit v naprostém klidu a štěstí celý život a krása zdejší krajiny, gastronomie a kultury by ho dokázala zaměstnat na zbytek života. Jenže Hus zde umíral za neuvěřitelných bolestí během drastické scény, kterou provázel nesnesitelný smrad, neboť hranice byla postavena na místě, kde krátce předtím kdosi špatně zahrabal zdechlou oslici.

Dnes je tu pěkný park a na místě Husovy smrti je pamětní kámen. Jeho ostatky tady byly hned po popravě naloženy na káru a vhozeny do nedalekého Rýna, který tu vytéká z většího jezera, aby pak putoval přes menší jezero a fascinující rýnské vodopády dál, směrem k Francii.

Husovo srdce bylo ještě zvlášť spáleno na ohništi i s jeho šaty, aby po něm jeho českým přátelům nezbylo vůbec nic. Žádný zbyteček kostí a žádná relikvie, která by se dala uctívat.

Četba z úryvků zprávy českého mladíka Petra z Mladoňovic, písaře Husova ochránce rytíře Jana z Chlumu, a pak procházka po místech, kudy putoval mistr Jan Hus na smrt, přimějí i člověka s kritickým vztahem k husitství a s otazníky nad Husovým učením, aby se s ním v jeho utrpení sblížil.

Než se pustím do polemiky o Husově učení, odcituji zde závěrečný úryvek z Petrovy zprávy o Husově smrti. Je to důkaz o tom, že Husovu vnitřní opravdovost nelze zpochybnit.

„Když pak se modlil, jak již připomenuto, spadla mu s hlavy ona potupná koruna pomalovaná třemi ďábly; pohleděv na ni, pousmál se. A někteří z žoldnéřů kolem pravili: ,,Ať mu ji dají znovu na hlavu, aby byl upálen spolu s ďábly, svými pány, kterým sloužil.“ Povstávaje na rozkaz katův z místa, kde se modlil, zvolal hlasitě a zřetelně, takže i jeho přátelé dobře ho mohli slyšeti: ,,Pane Ježíši Kriste, tuto strašlivou, potupnou a krutou smrt pro tvé evangelium a pro kázání slova tvého chci poslušně a pokorně podstoupiti.“ Nato byl veden kolem okolostojících; napomínal je a žádal, aby nevěřili, že se jakýmkoli způsobem držel článků přičítaných mu křivými svědky, že je kázal neb jim učil. Pak byl svlečen ze svého oděvu a přivázán ke sloupu provazy tak, že byl k tomu sloupu uvázán rukama nazad, a když byl obrácen tváří k východu, řekli někteří z okolostojících: ,,Ať nestojí obrácen tváří k východu, protože je kacíř; obraťte jej k západu.“ Tak se i stalo. Když pak ho přivazovali za krk jakýmsi začerněným řetězem, podíval se naň a s úsměvem pravil katům: ,,Pán Ježíš Kristus, vykupitel můj a spasitel, tvrdším a těžším řetězem byl spoután; já bídný nestydím se nésti tenhle, pro jeho jméno jsa svázán.“ Onen sloup byl pak jako tlustý kůl, skoro na půl kroku široký; na jednom konci jej zaostřili a zatloukli do země na oné louce. Pod nohy Mistru podložili dvě svázané otepi dříví. Přivázán ke sloupu, měl ještě na nohou střevíce a jedno pouto. A takové otepi dříví, proložené slámou, kladli mu i kolem těla, jak stál, až k bradě; bylo toho dřeva na dva vozy neb káry.

Než však hranice byla podpálena, přišel k němu říšský maršálek Hoppe z Pappenheimu a s ním syn nebožtíka Klema a domlouvali mu prý, aby si ještě zachoval život a aby odpřisáhl a odvolal někdejší svoje kázání a učení. On však pohlížeje k nebi hlasitě odpověděl: ,,Bůh je mi svědkem, že co se mi křivě připisuje a z čeho mne křiví svědkové obvinili, tomu jsem nikdy neučil ani toho nekázal, nýbrž mou přední snahou při kázání i při všech mých činech i spisech bylo, abych jen mohl odvrátit lidi od hříchů. A v té pravdě evangelia, kterou jsem psal, učil i kázal podle výroků a výkladů svatých doktorů, dnes s radostí chci zemříti.“ A uslyševše to, ihned onen maršálek spolu se synem Klemovým zatleskali rukama a odešli.

Nato katové pod ním zapálili; a Mistr hned hlasitě jal se zpívati nejdříve ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nad námi“, potom ,,Kriste, synu Boha živého, smiluj se nade mnou“, a dále ,,Jenž jsi se narodil z Marie Panny“. A když tak potřetí začal zpívati, v tom vítr vmetl mu plamen do tváře; i modle se v duchu pohyboval rty a hlavou, a tak duši v Pánu vydechl. Co umlkl, bylo viděti, že se hýbe, dříve než vydechl duši, asi tak dlouho, jak by bylo lze rychle odříkati dvakrát neb nejvýš třikrát Otče náš.

Když pak dříví oněch otepí a provazy shořely a zbytky těla ještě stály visíce za krk v onom řetěze, hned katové strhli to ohořelé tělo i se sloupem k zemi a spalovali je přiloživše na oheň ze třetího vozu dříví; a chodíce dokola, kyji rozbíjeli kosti, aby tím rychleji shořely na popel. A našedše hlavu, kyjem ji rozbili na kusy a znovu vhodili do ohně. A když našli jeho srdce mezi vnitřnostmi, nabodli je na konec zašpičatěného kyje jako na rožeň, a zvláště je opékajíce a spalujíce propichovali je oštěpy, a konečně všecko obrátili v popel. A šat vhodili katové do ohně i se střevíci z rozkazu onoho Klema a maršálka, kteří řekli: ,,Aby snad Čechové to neměli za svaté ostatky; a my ti to dobře zaplatíme.“ Což i učinili. A tak i všechen popel ze shořelých dřev naložili na káru a hodili do proudu Rýna, jenž tam blízko teče.“

Těžko se ubránit dojmu, že se zde stala na Husovi strašná křivda. Začátek 15. století již nebyl tak zcela obdobím temného středověku. V části společenských elit se již tehdy probouzelo novodobé humanistické povědomí a koncilním otcům nemohlo být milé, že nechávají upálit univerzitního mistra. Přesto se to stalo. Nedá se to omluvit, ale v kontextu doby a také Husova předchozího působení to je ale možné i částečně vysvětlit. Za podstatné přitom považuji to, aby Hus nebyl nadále používán jako symbol české uzavřenosti před Evropou a zbraň proti katolické kulturní tradici. Byť je těžké se s kostnickým rozsudkem vyrovnat.

Návštěva Kostnice a přemýšlení nad samotným závěrem života Jana Husa mi definitivně změnilo pohled. Jakkoli nesouhlasím s tím, že Husovo učení je tou správnou „pravdou“, tak musím ocenit, že to, co říkal a dělal, myslel vážně.

Hus, Jan (1369-1415). Czech priest and religious reformer.; RICHENTAL, Ulrich von (1365-1438). Chronicler. Illustration of John Huss' arrest in Constance, from the 'Chronik des Constanzer concils' (Chronicle of the Council of Constance) by Ulrich von Richental. Anonymous illustration from the German School. Miniature Painting. CZECH Rep.. Prague. National Library of the Czech Republic.

Jan Hus podle nejstaršího známého vyobrazení z kroniky kostnického měšťana Ulricha Richenthala z 15. století.

Jan Hus a česká kulturní izolace

Řekl jsem již, že díky katolickému založení mých rodičů ve mně Jan Hus vzbuzoval pochybnosti už od dětského věku. Zatímco z něj oficiální propaganda udělala sociálního reformátora a nacionalistického vůdce protiněmeckého odporu, moje matka mi četla před spaním české dějiny v podání katolického kněze a jezuity Blahoslava Ráčka. V prostředí komunistického vymývání mozků, kde byl „soudruh Hus“ líčen v podstatě jako předpotopní komunista, bylo takové čtení nesmírně zajímavé a vytvářelo ve mně naopak odpor vůči ideologickému nátlaku, který na člověka útočil ze všech stran, zejména ve škole a v televizi.

A tak jsem se dovídal už ve dvanácti letech, že Jan Hus nebyl asketický vyzáblý kazatel, nýbrž spíše zavalitý duchovní pastýř, který sám o sobě napsal, že musí jezdit za svými ovečkami na oslovi, neboť je tlustý. Jeho ikonická vyzáblá tvář, jež na Šalounově pomníku na Staroměstském náměstí v Praze evokuje charismatického náboženského vůdce, se mi od dětství jevila jako účelový podvod, protože skutečný Hus byl zřejmě bezvousý a měl prý kulatý obličej, čemuž odpovídá jeho pravděpodobně nejstarší vyobrazení z kroniky kostnického měšťana Ulricha Richenthala, jenž zaznamenával události koncilu.

To ale pro mě byla jen ilustrace celkové manipulace, protože to hlavní pro mě bylo – díky mé výchově – vědomí kulturního úpadku a rozvratu, jež nešťastně zkoušenému českému království přineslo následné husitské hnutí. Teprve později mi došlo, že Hus a husitství jsou dva odlišné fenomény. Jan Hus by se upřímně zděsil, kdyby viděl Jana Žižku a táborské husity, jak mučí, upalují a topí kněze, mnichy a nakonec i obyčejné lidi. Jak ničí kláštery, kostely, sochy, obrazy a knihy.

Když jsem jezdil do Benešova na prázdniny, ukazovali jsme si tam truchlivé zříceniny tamního gotického chrámu. Tyto zříceniny viděl již v patnáctém století humanistický učenec Eneáš Silvio Piccolomini, pozdější papež Pius II., který napsal pro tehdejší Evropu zdrcující zprávu o husitském řádění ve své Kronice české. Pak jsem také poznal zbytky gigantického gotického kostela v Klášterní Skalici u Kouřimi. Tyto vznešené a překrásně zdobené sloupy ukazují velikost předhusitských Čech.

Čechy za posledních Přemyslovců a hlavně za Karla IV. byly slavným královstvím, které dosáhlo prudkého mocenského i kulturního rozmachu. Francesco Petrarca si kdesi stěžuje, že musel cestovat za Karlem IV. až na samý konec „Barbárie“. Tedy až na východní okraj německého světa, až do Čech. Tím ale právě říká, že nebylo zbytí. Praha totiž byla rezidencí římského císaře. A tak Ital Petrarca musel dojít chtě nechtě až sem. Do země románských a gotických chrámů a klášterů a do města plného věží. A pozdější italský učenec Piccolomini o osmdesát let později spatřil v Čechách zříceniny a trosky jejich někdejší velikosti.

Kdyby Jan Hus přijal v Kostnici notně zmírněnou a v zásadě neškodnou verzi svého odvolání, zjevně by nedošlo k tak dramatickému výbuchu husitského vzdoru a naše země by dnes vypadala jinak. Měla by chrámů a klášterů asi tolik jako Itálie. Ke každému kulturnímu pokladu se přitom váže společenský život, tradice a bohatství. V tomto smyslu nás Husovo lpění na jeho „pravdě“ stálo skutečně mnoho. To není výčitka Husovi, že se trošičku neohnul. To je prosté konstatování faktu, že výbuch husitské revoluce nastolil dlouhodobou kulturní izolaci českých zemí, izolaci, která se pak už stala opakovaným prokletím této jinak pozoruhodné a duchovně bohaté země. České království se totiž po husitských válkách již nikdy plně nevzpamatovalo a postupně se propadalo až na úroveň provincie s omezeným kulturním výkonem i se stále nižšími politickými právy. To byl bohužel v kostce výsledek toho, že si tehdejší Češi vzali do hlavy, že zlepší církev.

Toto je pohled, který čelil mocně dotované státní ideologii, jež vyzdvihovala jak Husa, tak zejména husitství. Měla své kořeny v národním obrození a vyvrcholila v době komunismu.

Jak jsem řekl, naše rodina rozhodně nepatřila k bigotním katolíkům. Četli jsme Josefa Pekaře, který na Husovi mnoho oceňoval, respektovali jsme T. G. Masaryka, který chápal Husovu reformaci (ne tolik husitskou revoluci) jako prazáklad morálního i politického českého programu. Neučil jsem se, že by Hus byl vinen, ale měl jsem zásadní pochybnosti o tom, že by jeho vzdor dosáhl něčeho pozitivního. Byl jsem si tedy vědom jak ohavnosti jeho upálení, tak zároveň i katastrofálních důsledků následných husitských bouří, jejichž duchovním dědictvím v době obrozenectví devatenáctého století a také lidově-demokratické ideologie počátků socialismu byl odklon od hodnot západního světa, pohrdání katolicismem a příklon ke slovanskému východu.

Jan Hus v době reálného socialismu vstoupil proti své vůli do komunistické strany a já ho za to neměl moc rád, jakkoli jsem věděl, že v tomhle byl skutečně nevinně. Nemohl jsem mu ale zapomenout, že se jeho odkaz stal ideovou zbraní proti české katolické tradici, která byla ještě za první republiky nesmírně silná a pozitivní pro kulturní povědomí národa, protože obsahovala hluboké a těsné pojítko se západní Evropou. Heslo prvorepublikánské levicové inteligence „pryč od Vídně, pryč od Říma“ mi bohužel splynulo s pozdější východní orientací, a tedy s heslem „se Sovětským svazem, na věčné časy“.

Jan Hus představoval naopak proti své vůli dlouho program přetrhávání našich vazeb k Evropě a symbolizoval odpor a vzdor. Státní svátek při výročí jeho smrti je vlastně pro mnoho Čechů stále ještě oslavou naší izolace od světa, absurdní připomínka zhanobení dobrého českého jména v nepřátelské cizině.

A to je podstata české tragédie až do dnešních dnů. Protože zdroje veškerého našeho bohatství, veškerá možnost našeho pozitivního uplatnění i reálné mezinárodní ocenění českých výkonů bylo vždy spojené s naší západní duchovní orientací. Mnohem méně s orientací východní. Skutečný Jan Hus tohle nemohl vědět. Ale zmanipulovaný a znásilněný Hus posledních dvou staletí sloužil jako prapor české xenofobie, bolševické manipulace, zabedněnosti a neproduktivní uzavřenosti. Tohoto Husa je třeba zcela odmítnout. Jednak nemá s historickým Husem nic společného a jednak nás vede k barbarství.

Hus a jeho reformní strana si naopak vzali v kontextu s velkolepou vládou Karla IV. do hlavy, že to jsou právě Češi, kdo je vyvolený, aby změnil církev a kdo má opravit pobořený Boží dům. Bylo to mírně nerealistické, ale ta optika byla přesně opačná, než jakou mají xenofobní Češi dnešních dnů. Tehdejší Češi a Husovi následovníci chtěli být lepšími katolíky a ani je nenapadlo vystoupit z církve. Husův reformní program nebyl ve svém jádru nacionalistický, třebaže byl úzce spojený s jeho českými sympatizanty. Tento program byl naopak veden směrem k Evropě, a nikoli ven z ní. Bohužel byl nerealistický, protože odpovídal náboženské exaltaci tehdejšího myšlení, jež se zcela orientovalo na permanentní boj s Ďáblem. Základní tóny v Husově učení totiž znějí zcela středověkou tóninou. Využívání Husa pro boje v 19. a 20. století bylo prostě založeno – jak jsme již řekli – na naprosté manipulaci podle hesla, že kdo je pánem nad minulostí, je i pánem nad přítomností.

Pokračování této úvahy o Janu Husovi zveřejníme v neděli 28. června večer. Druhý díl je věnován tématu „Pravda v díle Jana Husa“.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner