Rozhodl jsem podat na ministra financí Andreje Babiše žalobu na ochranu osobnosti, a reagovat tím na hrubé urážky, kterých se tento pán vůči mně opakovaně dopouští. Žalobu mým jménem právě v těchto dnech podává známý pražský advokát JUDr. Aleš Rozehnal.
Nečiním to v nějakém návalu vzteku. Naopak jsem s tímto rozhodnutím záměrně nijak nespěchal a svůj postup jsem nejprve důkladně zvážil. Nedomáhám se ochrany své cti proto, že by mě Andrej Babiš mohl svým chováním nějak rozhodit a já jeho urážkami nesmírně vnitřně trpěl. Naopak jsem začal každého dalšího „psychopata Šafra“ a „parchanta Šafra“ chápat jako jisté vyznamenání. Dokonce jsem uvažoval i o tom, že moje překvalifikování z „psychopata“, kterým jsem byl jmenován ústy pana ministra ještě na dubnové schůzi Poslanecké sněmovny, do „parchanta“, k němuž došlo na videokameru v rozhovoru pro server Aktuálně, je vlastně možné chápat jako můj nový kariérní postup. Je to svým způsobem ocenění mé práce.
Mám ale tři důvody, pro které si nehodlám nechat tyto urážky líbit.
Ten první důvod je obecně společenský. Nepovažuji za správné, aby si mohl dovolit jeden významný politik a velmi mocný občan něco, co si prostě nikdo další nedovolí. Nepovažuji také za správné, aby se z hrubého a nekulturního chování pana Babiše stala nová společenská norma, kdy chování, které bylo dosud pro veřejnost nepředstavitelné, se náhle stává obecně akceptovatelné. Navíc tento obecně společenský motiv mé žaloby podtrhuje skutečnost, že zde veřejná osoba uráží novináře, který se zabývá tím, čím se novinář zabývat má, totiž kritickou analýzou jeho veřejné činnosti. V tomto smyslu je možné chápat Babišovy útoky jako projev snahy o zastrašení novináře. Jakkoli se nijak zastrašit nenechám, tak prostě nemohu takové chování ignorovat.
Druhý důvod je faktickou otázkou cti. Jestliže jeden z nejmocnějších politiků v zemi, který má dalekosáhlý vliv na veřejnost, mě vykresluje jako psychopata a parchanta, tak tím vede i své skalní příznivce a zaměstnance, aby mě podobným způsobem uráželi. A to se děje. Když jsem s těmito urážkami konfrontován několikrát po sobě v krátké době, tak je to skutečně velmi nepříjemné a vede mě to k tomu, abych svoji čest hájil.
Třetí důvod je zcela osobní. Mám děti. Ty děti chodí do školy. A já opravdu nechci, aby musely vysvětlovat svým spolužákům, zda a proč je jejich tatínek psychopat a parchant. To je celkem pochopitelný důvod.
Pan Babiš mě kdysi zval k sobě do průhonické Sokolovny či do Centra pohybové medicíny. Jednal se mnou hezky až do chvíle, než jsem mu jasně řekl, že pro něj nebudu pracovat, pakliže koupí vydavatelství, v němž pracuji. Jasně jsem mu řekl, že jeho záměr vstoupit do politiky a do médií zároveň je pro mě nepřijatelný a že tím poškodí celou společnost. V té chvíli na mě začal křičet, že mu nebudu nic zakazovat. Řekl jsem mu, že mu nemohu nic zakázat, ale že pod ním nemíním pracovat. A že ho také budu otevřeně kritizovat, protože se dopouští zásadního pokřivení dosud liberálních poměrů v zemi. Myslím, že právě tehdy pan Babiš usoudil, že jsem psychopat. Začal to pak říkat na masových mítincích a dokonce i v televizním vystoupení během své volební kampaně. Nedávno spustil nové kolo urážek kvůli tomu, že jsem s kolegy spustil web Svobodné fórum, který často popisuje jeho kumulaci politické, mediální a ekonomické moci jako vážné ohrožení svobodných poměrů v zemi. Za tím si stojím. Nic moc hezkého mi přitom tento postoj nepřináší, kromě toho, že cítím podporu mnoha lidí. A vím, že takový postoj má smysl.
Popsal jsem tu důvody, proč jsem se rozhodl žalovat Andreje Babiše. Důvody, proč jeho činnost podrobuji kritickému popisu, těch je mnohem více. Uvádím je zde pro pořádek znovu, aby byla celá tato kauza jasně přehledná. Napíšu jich tu deset:
1. Každý mocný politik musí být pod kontrolou veřejnosti. Andrej Babiš si koupil média proto, aby tuto kritickou kontrolu své činnosti omezil. Proto musí nastoupit nezávislé občanské a novinářské aktivity, které postižená média alespoň částečně nahradí. O to se – mezi jinými kolegy – tedy snažím.
2. Rozsah majetku a vlivu Andreje Babiše je tak ohromný, že i kdyby byl světec, tak jeho aktivity musí veřejnost pečlivě a kriticky sledovat. Jelikož mezi mírou jeho moci a možnostmi ho kriticky sledovat existuje disproporce, je třeba se o to pokoušet alespoň s těmi prostředky, které jsou dosud ještě k dispozici.
3. Andrej Babiš navíc světec není. Jeho podnikání vzniklo na bázi divoké privatizace a ukázkové formy převádění státního majetku do soukromých rukou. O tom se musí psát, a to u každého, kdo tímto procesem prošel a nakonec se z něj stal miliardář. Je-li k tomu Babiš navíc ještě politikem, tak se o tom má psát ještě více a důkladněji. O to se s kolegy snažíme.
4. Andrej Babiš disponuje ohromným aparátem a ohromnými prostředky na politický marketing. Tento zásadní náskok před ostatními hráči narušuje férovou politickou soutěž a fakticky potlačuje opozici. To je třeba popisovat a hledat nápravu.
5. Vliv Andreje Babiše na celou novinářskou scénu skrze jeho vlastní média a skrze kartelové dohody či neformální vliv způsobil velmi omezené možnosti kritické diskuse o jeho aktivitách. Principiální kritika veřejné činnosti Andreje Babiše byla zatlačena více či méně do internetového undergroundu.
6. Andrej Babiš je v neustálém konfliktu zájmů. On a jeho ministři a jeho poslanci předkládají návrhy zákonů, které přímo ovlivňují jeho podnikání. Takovou situaci je třeba neustále popisovat a věcně kritizovat. Každý, kdo podrobuje tuto situaci kritice, brání zájmy veřejnosti.
7. Andrej Babiš dlouhodobě vykazuje mentalitu slovenského grófa, který v byzantinském smyslu vyžaduje poslušnost a pak umí ukázat hodnou tvář. Jakmile je ale konfrontován s kritikou a nesouhlasem, chová se zcela bez jakékoli kultury jako silový predátor, který dává najevo, že je třeba se ho bát. O to více je třeba ho podrobněji sledovat a popisovat. V zájmu občanské sebeobrany.
8. Andrej Babiš zavádí nový styl politické kultury, kde se stírají hranice mezi politickou stranou a firmou, v níž místo demokratické diskuse platí hierarchická pravidla řízení. Proto získal na svém stranickém sjezdu 100 procent hlasů při volbě předsedy. Nejde o zcela demokratický model politického uskupení. Z toho plynou rizika, jež by měla veřejnost u tak mocného a silného hnutí bedlivě sledovat.
9. Andrej Babiš dává najevo, že demokratické procedury, parlamentní jednání a koaliční systém vlády jej zdržují či otravují. Dal by přednost tomu, aby držel moc ještě mnohem více pouze ve svých vlastních rukou, což prezentuje voličům jako snahu po vyšší efektivitě. Takovou touhu po samovládě musí kritický novinář velmi důkladně sledovat a případně by měl tlouci na poplach. To je nejvlastnější smysl žurnalistiky.
10. Princip názorové opozice a svobodné kritiky je zásadní a ústavou garantovaný pilíř pluralitní demokratické společnosti. Nelze se divit, že někdejší významný komunista a nynější nejmocnější oligarcha Andrej Babiš těmto základním principům liberální společnosti neholduje. A právě proto je třeba se mu kriticky věnovat.
Mohl bych těch důvodů zde napsat nejen dalších deset, nýbrž třeba ještě desetkrát deset. A přitom ani jednou by se nejednalo o projev mého osobního vztahu k jedné osobě, tedy k osobě Andreje Babiše, který umí být i příjemný společník u večeře a nejen ostrý bojovník o moc. Když kritický publicista bere svoji roli vážně, tak formuluje principiální stanoviska vůči držitelům moci. Držitelé moci a jejich příznivci pak mají přirozený sklon v tom hledat osobní rovinu a osobní motivy. Já žádný osobní motiv ke kritice Andreje Babiše nemám. Zabývám se vždy fenoménem držitelů moci, uzurpátorů moci a zneužíváním moci. Už od roku 1987. Na mých principech není nic osobního. Jsou to pravidla nakládání s mocí a dělba moci, je to férové prostředí politické soutěže a právo na kritickou analýzu. Jakkoli tyto principy nemají osobní rovinu, tak se pro ně hodlám i nadále osobně angažovat.
Oproti tomu slova jako „psychopat“ a „parchant“ mají rozměr zcela osobní a pro politickou kulturu civilizované země zcela nepřijatelný. Proto budu požadovat po panu Babišovi veřejnou omluvu, která vyjde na našem webu Svobodné fórum. Jako finanční satisfakci považuje můj právník přiměřenou a nepřehnanou částku 100 tisíc korun. V případě, že mi dá soud za pravdu, věnuji celou tuto částku na provoz Svobodného fóra.
Pavel Šafr
