Pavel Šafr: Vlastnictví médií a osud české demokracie

ČTK

Sídlo mediální skupiny Mafra | FOTO: ČTK

Je až zarážející, jak málo novinářů přivítalo zákon o střetu zájmů, který minulý týden podpořily všechny čtyři demokratické strany a který přitom přináší i zásadní ustanovení, jež zakazuje členům vlády vlastnit média. Normální by bylo, kdyby novináři takový zákon přivítali a těšili se na to, jak budou tlačit na jeho dodržování.

Hned po přijetí zákona jsme si na místo toho přečetli posměšné odsudky, jak je zákon bezzubý a jak konkrétnímu oligarchovi, který sedí ve vládě, neublíží. „Lex Babiš je vedle jak ta jedle. Obejít se dá jako louže na chodníku,“ píše jeden z předních českých komentátorů Martin Fendrych na Aktuálně.cz.

To je dost děsivý přístup.

Tak předně: Naší hlavní úlohou by mělo být to, že se snažíme zabránit nepřiměřené kumulaci moci v jedněch rukou. Takové instinkty mají žurnalisté a aktivní občané po celém civilizovaném světě. A dále je na místě usilovat o to, aby každý silný hráč musel dodržovat pravidla a nemohl je obcházet. Mocenský predátor – ať už je jím kdokoli – bude vždy obcházet zákony přesně v té míře, v jaké mu to veřejnost, novináři i jeho političtí konkurenti budou tolerovat. Nulová tolerance je zcela na místě.

Toho lze kupříkladu dosáhnout jasnými slovy: „Milý pane oligarcho, obcházíte zákon tím, že jste převedl svá média na poslance Faltýnka nebo na svoji babičku? Tak to s vámi nemůžeme a nebudeme sedět ve vládě.“

Anebo: „Vážený pane vydavateli, vy obcházíte platné zákony, nezlobte se, ale my už pro vás nemůžeme pracovat.“ Jsou země, kde by se novináři přesně takhle chovali. A dokonce i v naší zemi k podobným scénkám dříve docházelo, když ještě aspoň někdy převažovala čest a idealismus nad touhou po moci či po pohodlné kariéře.

V proslulém článku Martina Fendrycha je nejpozoruhodnější tato otázka:

„Není zákon, který zakazuje ministrovi vlastnit noviny, urážkou novinářů? Předem se tady počítá s prodejností, nepevností, poslušností, ubohostí.“

Je až úsměvné si představit, v jakém neposkvrněném světě novinářských ctností žije Martin Fendrych. A nebo možná vůbec nečte noviny. Ono se totiž právě v této době děje přesně to, co tak vehementně vylučuje.

Po odchodu západních vydavatelů se ve vysoké míře v části českých redakcí, a to zejména v MF DNES a LN, rozbujely nepěkné vlastnosti. Výčet Martina Fendrycha je – co se týče vedení MF DNES a LN – zcela přesný. Není smyslem vyslovovat paušální soudy o řadových zaměstnancích. Ale z titulních stran a z titulních článků bohužel všechny tyto rysy přímo čiší. Proto ten zákon. V méně barbarské společnosti by nebyl nutný.

Kampaně těchto listů proti politickým konkurentům Andreje Babiše jsou zlé, absurdní a často zcela vycucané z prstu. Odráží se v nich snaha kriminalizovat a tudíž volat i po zavírání lidí, kteří se nelíbí panu vydavateli. Nic tak odporného tady od listopadu 1989 nebylo, protože i ty nejhorší profesionální přešlapy novinářů neměly za sebou motiv v politickém vlastnictví novin. Navíc západní vydavatelé ani nepěstovali příliš úzké vztahy s politiky. Měli tu výhodu, že jim až na pár společenských rituálů byli v podstatě čeští politici úplně lhostejní. Tedy dokud se na scéně neobjevil Miloš Zeman. Takový zjev přišel každému západnímu mediálnímu investorovi jako strašidlo z bláznivého lunaparku. Jakkoli byl primárním důvodem odchodu západních vydavatelů pokles výnosů z mediálního byznysu v souvislosti s nástupem internetu a s finanční krizí, ke značnému zděšení či k rozpakům zcela jistě přispěl i pocit kulturního úpadku kdysi premiantské a přitažlivé země Václava Havla. Bylo to zděšení z úpadku, jemuž se Miloš Zeman dokázal tak brilantně postavit do čela.

Nový styl provozování médií je jako rakovina. Vliv Andreje Babiše na média nekončí za zdmi Mafry. Babiš dobyl Mafru jako (ze svého pohledu) mocenské centrum a tato investice se mu bohatě vrátila v neexistenci efektivní kritiky v mediálním mainstreamu. Odsud totiž rozšířil svůj vliv i do dalších médií, a to na základě kombinace dohod a šíření osobité vstřícnosti i faktického strachu. Jeho skutečně husarským kouskem je to, že tzv. seriozní novináři z myšlenkového okruhu Václava Havla prosadili v novinářské obci hanebnou konvenci, že Babiš se nesmí moc kritizovat anebo že se to s Babišem nemá přehánět. Tato tisková konvence z dílny týdeníku Respekt je tou nejhezčí službou, jakou mohli novináři Babišovi poskytnout. Je to mnohem víc než všechno, co dělá pro svého šéfa kolega Plesl.

Důsledky hesla „my nejsme proti Babišovi“ jsou hodné pozornosti. Tato téměř obecně sdílená konvence se odrazila na bezzubosti hlavní zpravodajské relace České televize a je zcela zřetelná i ve vysílání Radiožurnálu. Zaplavila i další televize, kromě TV Barrandov. Je to rezignace na svobodu, na občanskou hrdost a hlavně na službu veřejnosti. Osobní motivy k tak nedůstojnému postoji se dají sice dobře odhadnout, ale mohou se od sebe i velmi lišit. Ale v principu se jedná o nepevnost, cynismus anebo prostě o pohodlné stádní chování ve smyslu široce sdíleného vzorce chování, za jehož vznikem je Babišova mnohaměsíční mravenčí práce při ohromné sérii důvěrných schůzek v letech 2012 a 2013 se stovkami lidí, kteří mohou ovlivňovat své okolí, intelektuální scénu a média. Od té doby si nečekané množství umělců, akademiků, aktivistů a novinářů začalo náhle myslet, že ten miliardář je vlastně hodný člověk a že by měl dostat šanci, aby to tu uklidil po té zkorumpované pravici.

Týdeník Economist přinesl před pár dny článek o tom, jak odchod západních vydavatelských domů a nástup lokálních mediálních magnátů způsobil ve východních zemích Evropské unie bujení xenofobie. V případě Mafry je ovšem takové označení až na pár úletů MF DNES nespravedlivé, jakkoli pan vydavatel už v xenofobii objevil marketingový potenciál. Ten skutečný dopad je v Česku mnohem horší, protože se dotýká toho hlavního, na čem stojí svoboda: totiž férovosti politické soutěže. Současné opoziční strany a částečně i obě demokratické vládní strany mají oproti hnutí ANO zásadně omezený přístup do médií v tom smyslu, že nemohou určovat agendu. Moc Andreje Babiše nastolovat agendu je naprosto bezprecedentní. A téměř všechna hlavní média včetně hlavní zpravodajské relace České televize bagatelizují či přímo dokonce blokují informace, které by Andreje Babiše mohly poškodit.

Odchod profesionálních západních vydavatelských domů je přitom skutečnou pohromou pro úroveň demokracie v České republice. Tito západní vydavatelé zde měli finanční zájmy výlučně ve svém oboru a tomuto oboru rozuměli. Jejich noviny nebyly přívěskem k výrobě biopaliv či k prodeji plynu. A tudíž i jejich vydavatelská kultura byla vesměs vyšší než převažující kultura domácích vydavatelů. V každém vydavatelství je situace odlišná, nicméně úpadek, který postihl nejdůležitější vydavatelství v zemi, totiž Mafru, je po odchodu velice solidní rodiny Arnoldů z Düsseldorfu naprosto děsivý. A je to přímý důsledek toho, že vydavatelství, které dříve vyjadřovalo liberální, prozápadní a reformní společenský proud, bylo celkem brutálně znásilněno ve prospěch osobních mocenských ambicí byzantinského oligarchy. Jakkoli to mohou lidé, kteří tam zůstali a nebo s Babišem dokonce přišli, pociťovat odlišně, tak důsledek pro českou demokracii je bohužel přesně tento.

Jeden významný britský akademik na nedávné konferenci o médiích a demokracii prohlásil, že Andrej Babiš je českým Berlusconim. Je to často opakovaný nesmysl. Berlusconi využíval pro politické kampaně své zábavní mediální impérium, hlavně televize, ale jeho vliv na zpravodajská média byl omezený. Informační dusno, které vládne v České republice, se nedá ani trochu srovnávat s Berlusconiho érou v Itálii. Mimo jiné už proto, že proti jeho nevybíravým pokusům manipulovat zpravodajstvím se mezi italskými novináři zvedla masivní vlna odporu. Naši novináři se místo toho vysmívají zákonu, který se snaží bránit jejich prostor pro svobodnou práci. Andrej Babiš nám nezavádí v českých médiích Itálii. To  by nebylo ještě tak zlé. Andrej Babiš nám tady zavádí východní ruské poměry. A to je mnohem horší.

Žurnalistika je krásné a důležité řemeslo, když se myslí vážně a když novináři brání svobodu celé společnosti. Osud české demokracie se do značné míry odvíjí od toho, jakou míru svobody budou mít novináři. A jak budou brát svoji práci vážně. Tato zodpovědnost je obrovská.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner