Poslanec Pavel Žáček (ODS) FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
Mnoho lidí možná považuje spolupráci Andreje Babiše s komunistickou Státní bezpečností za starou a nezajímavou záležitost. Doba, kdy stačil jen záznam o existenci svazku, a končila politická kariéra, je pryč. Jenže postoje, jaké agent StB měl, jeho osobní morálka a neustálé lhaní ovlivňují i dnes jeho styl práce a ve svém důsledku znamenají bezpečnostní riziko pro Českou republiku.
Historik a zároveň poslanec ODS Pavel Žáček, který se dlouhodobě zabývá činností komunistických tajných služeb, konkrétně popisuje, jak to s Andrejem Babišem a jeho spoluprací bylo. Nyní zveřejňuje materiál, který zahrnuje veškerá dostupná fakta o agentovi Burešovi. Všichni si tak mohou udělat obrázek sami.
Svazek agenta Bureše v PDF ke stažení ZDE.
Pavel Žáček na úvod říká: „Nejde o to, že by to dnes vyhrávalo volby, především tím ukazujeme, co je pro nás nepřijatelné do budoucna. To byl a stále je smysl lustračního zákona. Zatím se do pootevřených vrat moci dostal jenom Babiš a měl tolik soudnosti, že tato vrata neotevřel víc, aby do nich vpustil z té své smečky ze Státní bezpečnosti další lidi. Považuji za svou povinnost, bez ohledu na blížící se volby, pokusit se o interpretaci těchto materiálů. Mohu k tomu ostatně lehkým tónem říci, že mě k tomu sám Babiš dvakrát vyzval, shodou okolností to bylo vždycky, když jsme hlasovali o důvěře jeho polokomunistické vládě. On vždycky tak zvláštně říkal, že pan Žáček může potvrdit, že on tím agentem nebyl.
Ještě dřív, když jsem seděl v kanceláři náměstkyně pro personalistiku na ministerstvu obrany, těsně před volbami, když Babiš poprvé kandidoval s ANO, tak mi zavolalo neznámé číslo. Byl to Martin Komárek, tehdy snad v Mladé frontě, když to ještě nebyl tisk Agrofertu. Řekl mi, že se objevily materiály Ústavu paměti národa, jestli bych mohl udělat jejich rozbor. Tehdy jsem si říkal, do čeho mě to tlačí, dělat rozbor na Babiše. On to pak vyřešil sám, když dodal, že kdyby to pro pana Babiše vypadalo nějak negativně, ‚tak nám to ani neposílejte‘.
Takže jsem ten rozbor, který je stále pro podstatnou část veřejnosti důležitý, připravil nyní. Každý se může podívat na materiály, které zůstaly z valné části zachovány v archivu Ústavu paměti národa na Slovensku a z menší části v Archivu bezpečnostních složek. Snažíme se interpretovat – v souladu s tehdejšími směrnicemi StB – i ty části, které v archivu nejsou, protože byly skartovány. Největší část tohoto svazku byla zničena 4. prosince 1989 v rámci takzvané Lorencovy skartace.
Někdo by měl interpretovat tu anomálii, že už v době, kdy byl Andrej Babiš v Maroku, byl jeho agenturní svazek dál udržován jako živý. Přitom existovala směrnice, podle níž, když agent na dlouhou dobu vyjížděl do zahraničí, měl být automaticky předán rozvědce. Anebo ho uložit do archivu a pak případně po jeho návratu obnovit spolupráci. Jenomže oni ten svazek nechali v trezoru jako živý až do roku 1989 a ‚Bureše‘ vedli jako agenta 12. správy v Bratislavě. Objasnit, proč byly tak flagrantně porušovány směrnice, i přes všechny kontroly, by asi mohli pouze dnes již zřejmě nežijící funkcionáři 12. správy.
Zákulisí musel dobře znát také sovětský poradce plk. V. I. Bělokurov, který v Bratislavě od roku 1979 působil. Nemůžeme vyloučit, že to byla nějaká ofenzivně zaměřená vyšší hra. Doklady o schválení dlouhodobého výjezdu TS ‚Bureš‘ nemáme k dispozici, ty se ve svazku zjevně ani nenacházely. Ale bez svolení vyjet nemohl. Logicky musíme zvažovat, jestli za tímto vybočením ze směrnic byla nějaká vyšší moc. Třeba právě sovětský poradce a zájem KGB.
Bohužel nemáme zachovány veškeré dokumenty o spolupráci, které zachycovaly také každoroční výměnu agentů. Když si KGB chtěla půjčit agenta, teoreticky třeba v tomto případě ‚Bureše‘, tak se podepsala dohoda, resp. protokol. To by pak vysvětlovalo, proč námi sledovaný agenturní svazek zůstal úplně zbytečně v trezoru a pak počátkem prosince 1989 tento svazek z 90 procent skartovali. Zůstalo jenom memorandum, doplněk memoranda, lustrační list. Závazek se nezachoval, ale zůstala potvrzení o výplatách na schůzkách na pohoštění. Nejsou to velké částky, ale i ty se báli skartovat, aby je někdo nevyšetřoval a neodsoudil za zpronevěru. Z toho můžeme rekonstruovat, kdy tyto schůzky proběhly, že ke komunikaci na tajné agenturní schůzce došlo.
Je třeba říct, že 12. správa byla objektem řady kontrol inspekce ministra vnitra a administrativních orgánů, inspekce náčelníka. Možná nebyla slovenská správa příliš milovaná v centrále, ale všechny orgány potvrdily, že ten svazek byl až do odjezdu Babiše do Maroka po formální stránce veden relevantně, že odpovídal směrnicím a centrála také žádala o doplnění některých informací, které v něm chyběly.“
Andrej Babiš se nadále chová jako agent StB. Jenom teď slouží Zemanovi a jeho okolí
Rozhovor s Pavlem Žáčkem o zákulisí ruského vlivu v České republice i o tom, jakou roli hrají bývalí příslušníci a spolupracovníci komunistických tajných služeb a co by znamenalo další působení Andreje Babiše v české politice ve vysoké funkci.
V poslední době se objevila řada kauz a odhalení týkajících se ruského vlivu: účast na výbuchu ve Vrběticích, debata o Rosatomu u dostavby Dukovan, zesílení tlaku na pokračování Michala Koudelky ve funkci ředitele BIS. To všechno je nějak spojeno s ruským vlivem u nás. V jaké kondici, pokud jde o schopnost naší země bránit se pronikání vlivu Kremlu, se Česko nachází?
Ač tu máme politickou konstelaci Babišovy vlády, která se potácela mezi Západem a Východem, a máme zde prezidenta, který jednoznačně preferoval orientaci na Východ, tak se našim bezpečnostním složkám během vrbětické kauzy podařilo to, co se nepodařilo žádné politické garnituře předtím: zredukovat počet ruských diplomatů, respektive špionů, což jim znemožnilo nadále v nějakém větším rozsahu komunikovat s vlivovou sítí, která zde působila.
Byla to velmi podstatná změna paradigmatu, že za této zvláštní Babišovy vlády, kdy premiér podléhal totálně proruskému a pročínskému prezidentovi, byl schopen alespoň v této klíčové otázce obhájit naše národní zájmy. Také hraje roli to, že jeho byznys, jeho Agrofert, je napojen na penězovody na Západě. Prezident ho ale dostal do kouta, neustále pozorujeme úpadek Babišovy moci.
Zeman by chtěl nejraději jednobarevnou vládu, která by dokončila podle představ Hradu čistky bezpečnostního aparátu, některých ministerstev či zastupitelských úřadů.
Najednou se podařilo něco, co naši partneři oceňují: reagovali jsme jako svrchovaný stát. Pak ovšem nechápali, jak se Andrej Babiš odměnil jednomu z hlavních tahounů naší obrany a bezpečnosti i našich partnerů v rámci NATO a EU tím, že ředitele BIS nejmenoval opět naplno do funkce.
Nebyla za tou jakoby rázností projevenou na tiskové konferenci i obava z toho, že Bellingcat a další novináři kauzu Vrbětic vytáhnou sami?
Naprosto souhlasím. Ale myslím si, že pozadí té první tiskové konference bylo ještě složitější. Podle informací, které jsem tehdy získal, tak oba pánové, Babiš a Hamáček, když vyrazili na Hrad, tak se velmi obávali konfliktu se Zemanem.
Nedovolili by si tu tiskovku udělat, aniž by to autorizoval, a nevěděli, co jim Miloš Zeman řekne. Bylo na nich fyzicky vidět, jak se bojí. A pak se divili, co se odehrálo, a zpátky se vraceli celkem rozjaření.
Tam nastal další moment té nepředstavitelné hry. Zjistili totiž, že Zeman překvapivě zprávu, kterou mu BIS společně s NCOZ o výsledku svého šetření předaly, vůbec nečetl. Mezi 7. dubnem a 17. dubnem uteklo deset dní. Okolí zřejmě nedalo prezidentovi klíčové informace. Jinak mohl být připraven a nemusel si brát týden na uvažování. Miloš Zeman evidentně zvažoval, jaké zaujmout stanovisko, protože přece jenom pořád je prezident České republiky, takže se pokusil najít nějaký kompromis.
Když si to zpětně chladně analyzujeme, tak to, co říkal, není hodné prezidenta naší země. Není tam nic o tom, jak byly narušeny zájmy České republiky, nic o rodinách těch dvou zahynulých spoluobčanů. On vlastně jenom vzkazoval Rusům, jako by pořád ještě o něco stál, a umožnil vlastně ruské propagandě z celé věci uniknout.
Když se vrátíme k plánované cestě Jana Hamáčka do Moskvy, v jakém stavu je teď tato kauza? A o co vlastně šlo?
Dnes jsme v situaci, že čekáme, kdy NCOZ dokončí vyšetřování. Druhá věc jsou úniky, ke kterým došlo. Neznáme všechny účastníky, ale bylo jasné, že některým se to nelíbilo, a proto od nich informace unikly.
Ministr Hamáček se bránil, ale ta jeho interpretace byla krkolomná. Věřil bych tomu, že položil všechny varianty na stůl. To by se mělo objasnit. Zdá se, že to všechno navazovalo na určitou velmi zvláštní politiku předsedy ČSSD, která se týkala jeho některých projektů nasměrovaných na Východ, do Ruské federace.
Myslím si ale také, že to byl výsledek jeho komunikace právě s okolím Miloše Zemana, nikoli prezidenta samotného. A tady vzniká otázka, která se týká bezpečnostních zájmů České republiky – totiž jestli unikly nějaké informace mezi tím 7. a 17. dubnem a dostaly se ven do Ruska. Určitě totiž nebylo možné bez ruské strany realizovat nějaký velký nákup Sputniku.
Když se vše konečně provalilo, tak si ministr Hamáček zachraňoval kůži tím, že zdůrazňoval, jak jsme zlikvidovali dvě expozitury a on se na tom jako dvojministr podílel.
Uvidíme tedy, jak dopadne vyšetřování. Výsledek bude určitě až po volbách. Pokud předseda ČSSD už nebude ve vysoké politice, tak se možná dozvíme víc, pokud bude, tak méně.
Jana Maláčová se také vyslovila pro účast Rosatomu v tendru na dostavbu Dukovan, i když to opisuje tím, že by s tím musely souhlasit naše bezpečnostní složky. Proč to vlastně dělá? Chce se zalíbit Zemanovi nebo někomu z Kremlu?
Myslím, že prezidentu Zemanovi se rozpadla část agendy, protože bezpečnostní složky přemazaly to, o co se snažil od svého nástupu, tedy přestavět naši zahraničněpolitickou orientaci a zaměřit ji více na Východ. Zbytková sociální demokracie musí dělat to, co chce Zeman. Nakonec i vy jste v deníku FORUM 24 popsali ten scénář, jak by bylo možné zase přizvat Rusko zpátky do hry. To je věc, o které Miloš Zeman, respektive jeho okolí nejspíš nepřestali přemýšlet. Oni jsou jen taková politická tykadélka, tlumočníci jeho názorů. Nechtějí, aby na to měla monopol jen SPD, která to ovšem zjevně říká v koordinaci s Hradem.
Kdo je hlavním exponentem ruského vlivu u nás? Je to Miloš Zeman, nebo lidé z jeho okolí, jako je například pan Martin Nejedlý?
Já si myslím, že v té politické – a možná zčásti i bezpečnostní – rovině to je jeho okolí. Samozřejmě mohu jen spekulovat. Bohužel nejsme natolik demokratickou zemí, abychom měli třeba poctivé a pravdivé informace o zdravotním stavu našeho prezidenta, jak je standardem jinde. Mohu to tedy jen odvozovat od toho, v jakém stavu prezidenta vezou do nemocnice a v jakém stavu ho vracejí zpátky. Z toho je možné usuzovat, jak velkou moc na něj má jeho okolí. Také vidíme, že mu během deseti dní nedali naprosto klíčové materiály, které se týkaly Vrbětic. Díky tomu představitelé babišovsko-hamáčkovské vlády mohli reagovat, jak by opravdu měl reagovat nezávislý svrchovaný stát, stát EU, respektive členský stát NATO. Jeho okolí hraje velkou roli a nejspíš se Zemanem manipuluje, a tím pádem ovlivňuje i to, co on říká.
Jeho motivuje i další klíčový faktor jeho politického počínání a politického života, a to je pomsta. Pomsta všem, kdo se mu fatálně postavili do cesty v minulosti, ať už je to sociální demokracie, bezpečnostní složky nebo nějací ministři, náměstci, úředníci a tak dále.
Co by pro Českou republiku znamenalo další vládnutí Andreje Babiše z bezpečnostního hlediska?
Musel by vládnout spolu s SPD, případně dalšími extremisty, a to by zcela jistě oslabilo naše vazby směrem k NATO. Mělo by to dopad na naše obranné aktivity, akviziční politiku, modernizaci armády a vysílání našich jednotek do zahraničních misí. Ze strany SPD je také vidět velkou nedůvěru vůči bezpečnostním složkám. Protože vyslali do čela výboru pro bezpečnost pana Kotena, a bezpečnostní složky se bály, nedostávali jsme kvůli tomu jako členové výboru vůbec žádné důležité informace, jako tomu bylo v minulosti.
Jakou pověst mají české služby u našich zahraničních partnerů?
Myslím, že velmi slušnou. Vrbětice a odhalení jejich pozadí je jako vrchol ledovce výborným příkladem mezinárodní spolupráce. Pochopitelně jde o dlouhodobě budované vztahy, které je bohužel snadné narušit, třeba změnou ve vedení civilní rozvědky. Což vždy znamenalo znejistění našich partnerů. Pověst služeb je výsledkem dlouhodobé práce a jakési burzy informací, protože i ty velké služby, které působí s mnohem větším nadhledem a strategicky, chtějí nejdříve vidět, že efektivně a kvalifikovaně pracujeme, než nám něco sdělí.
To není automatické, má to zvláštní regule, je to otázka důvěry, která se dlouhodobě buduje i v rámci NATO. Kdyby naše služby měly špatné výsledky a nebyly schopny přispět k naší společné obraně, tak bychom sami Vrbětice v takové šíři sotva dali dohromady. V té spolupráci není nic zadarmo, zpravodajské služby nejsou charitativní organizace, jde o velmi citlivé věci.
Vy jste byl prvním ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Zdá se, že tento ústav je již několik let paralyzován. Myslíte si, že jsou za tím nějaké vnější tlaky? Ve srovnání se slovenským ústavem je ten náš český na tom o poznání hůř. Čím to je?
Pochopitelně, když vybudujete nějakou instituci, tak je to vaše dítě a zajímá vás, co se s ní děje. V prvním kole to nebyl Babiš, kdo se snažil tu zakladatelskou práci zlikvidovat, tedy zastavit otevírání a digitalizaci archivů. Byli to sociální demokraté. Ti od počátku bojovali o extrémnější levicový elektorát a jakákoli věc, která by odhalovala komunistický totalitní režim, pro ně proto byla nepřijatelná.
Mohli bychom se tomu divit, když se podíváme na to, kolik sociálních demokratů komunisté po roce 1948 pronásledovali a zavraždili. Když ale sociální demokracii po roce 1989 od pravicových exilových představitelů převzali ti místní levičáci, tak se sociálnědemokratická politika paměti stala ambivalentní. Proto se snažili ústav omezit. Postavili do čela ÚSTR ve velmi cinknutých výběrových řízeních lidi, kteří neměli k věci vztah a snažili se jeho hlavní paměťovou činnost zkompromitovat. Zabránili jsme tomu díky kvalifikaci a odbornosti „pohrobků“ po Jánu Langošovi ze slovenského ústavu, kterým se podařilo vytvořit IT systém, digitalizovat obrovské množství stránek a všechny evidence dát na web. A dnes i propojit se slovenskou odnoží. Podívejte se na ibadatelna.cz – všechny relevantní informace máme na webu. Můžete jít do archivu a ten vám dnes nemůže říci, že tam nějaký svazek či jiný materiál není. Podařilo se nám tak zajistit veřejnou kontrolu.
O co se v ústavu snaží lidé, kteří tam byli dosazeni sociální demokracií za pomoci zelených extremistů, je zcela tragické. Od začátku sociální demokraté tvrdili, že až se dostanou k moci, tak ten ústav zruší. Oni ho pak spíše vytunelovali. Zavlekli ho do takzvané opravy pláště, rekonstrukce budovy, a dnes to tam vypadá jako po výbuchu.
Zmínil jste stav domu na Žižkově, v němž Ústav pro studium totalitních sídlil. Co k tomu lze říct bližšího?
Ten dům v Praze na Žižkově je na krásném a prestižním místě a jistě by tam kdekdo chtěl postavit nějaký hotel. Nebylo jednoduché ho získat. Do té renovace se pustili lidé bez ekonomického vzdělání, a není divu, že se to vyšetřovalo, nicméně vyšetřování NCOZ se z důvodů politických tlaků zastavilo. Budova je němým svědkem, že oranžovo-zelený management se nechoval s péčí řádného hospodáře. Možná jim někdo slíbil, že je z toho v případě potíží vytáhne. Také se mi zdá, že tam ministerstvo financí, které mělo „opravu“ kontrolovat, což nedělalo, má nějaký zájem a že již myslí na někoho, komu by ta budova mohla připadnout.
Vedení tady sehrálo roli užitečného idiota. ÚSTR teď vlastní budovu nemá a blíží se to situaci po smrti Jána Langoše v Bratislavě. Tam musel Ústav paměti národa opustit budovu, kterou Langoš zajistil, a potom ústav putoval po Bratislavě po patrech toho či onoho ministerstva.
Spolupráce financí s vedením ÚSTR se datuje již z doby, kdy byl ministrem Andrej Babiš, a v jejím důsledku byl z Ústavu pro studium totalitních režimů propuštěn Radek Schovánek, který tehdy svědčil proti Burešovi v Bratislavě u soudu, zda byl, nebo nebyl agentem Státní bezpečnosti.
Pro mě je ale klíčová věc, že tato instituce neplní své zákonné povinnosti, což se dá jednoduše prokázat. Doufám, že se blíží doba, kdy tam nastoupí jiná garnitura. Nicméně si myslím, že žižkovská budova je již ztracená, protože jakákoli vláda už tu částku půl miliardy korun, na kterou náklady vyrostly, prostě nedá. Zbývá to pouze došetřit.
Když může být agent premiérem, jakou funkci a smysl má dneska ještě lustrační zákon?
To je klíčová otázka. Pod tlakem Miloše Zemana do toho zasáhla Sobotkova vláda a tím si sociální demokraté sami pod sebou podřezali větev a pomohli Andreji Babišovi. Když Babiš vstoupil do politiky, bylo zřejmé, že otázka minulosti pro něj má význam. Stálo mu za to, soudit se na Slovensku. Že je to pro něj osobně důležité, je zřejmé i z toho, že v této oblasti najednou přechází ve svých výrocích do slovenštiny. Ale byla to myslím i podmínka jeho vstupu do české politiky. Bez ohledu na to slavné video, kde se přiznává ke spolupráci, kterou dnes popírá.
Podařilo se mu vyvolat určité politické duchy minulosti v jistém segmentu české společnosti, pochopitelně za přispění Miloše Zemana, kterému nevadily zločiny komunismu, zveličování některých „výdobytků“ socialismu, jako je sociální politika a tak dále, a získat tak na svou stranu lidí, kteří nebyli úplně ztotožněni s transformací po roce 1989.
Nedovedu si ale představit, že by se v nějaké demokratické společnosti lidé nezajímali o minulost politika, že by ho média nesvlékla do naha, že by bylo možné vynechat část jeho života, speciálně tu, která ho nejvíce kompromituje. Jeho agenturní minulost má přece bezprostřední vztah k tomu, jak dnes provádí výkon moci. Je to vidět například na jeho vztahu k bezpečnostním složkám či Zemanovi. Kdyby řekl, já se omlouvám, dnes už jsem demokratem a chci se podílet na demokratickém rozvoji společnosti, bylo by to něco jiného, ale tohle on nikdy neřekne. A dneska by to pro jeho elektorát byl projev slabosti.
Symptomatické je to na jeho vztahu k Miloši Zemanovi. Kdysi Babiš potřeboval Státní bezpečnost, aby mohl vycestovat do zahraničí, bez toho by to nešlo. Dneska také ví, koho potřebuje, a podle toho se také chová podlézavě. Ale koho nepotřebuje, toho dokáže krátkodobě vysát, zmuchlat a potom zahodit. Jeden den říká ‚pan Hamáček‘ a druhý den jenom ‚Hamáček‘ a třetí den už je to k**** nebo něco takového. A používá to i vůči svým poslancům a svému okolí.
