Ministr vnitra Jan Hamáček FOTO: twitter
FOTO: twitter
Ministr vnitra Jan Hamáček se na Twitteru a webových stránkách ministerstva ohrazuje proti tvrzení, že jsme na tom ohledně možnosti vycestovat ze země nejhůře v Evropě. Jeho argumentaci vzápětí zpochybnil například bývalý místopředseda Evropského parlamentu Pavel Telička.
Hamáček píše: „Na sociálních sítích, v médiích i mezi politiky začaly kolovat informace, že Česká republika je v podstatě jediná země v Evropě, jež zakazuje svým občanům cestovat do zahraničí, a vláda podle nich lživě tvrdí, že je to běžné opatření.
Předně chci upozornit, že v České republice neplatí zákaz vycestovat, každý může v odůvodněných případech – práce, lékařské ošetření, péče o příbuzné atd. – do zahraničí vyjet. Stále však v ČR platí omezení pohybu kvůli zpomalení epidemie COVID-19. Není tedy možné cestovat libovolně ani po naší republice.
Není to libovůle nebo šikana občanů, ale snaha ochránit jejich zdraví a životy. Je to dočasné opatření, jež se průběžně upravuje podle vývoje epidemiologické situace.“
Pak uvádí „několik příkladů evropských zemí, které kvůli epidemii COVID-19 dočasně omezily pohyb obyvatel“.
Na to zareagoval Pavel Telička, který Hamáčkova tvrzení zpochybňuje. Citujeme část jeho příspěvku (celé ZDE):
„Nyní k zemím uváděným ministrem Hamáčkem. Ve Francii nejde o zákaz vycestovat, ale omezení pohybu na území země, neplatí v ní celková karanténa, jen pro některé oblasti platí doporučení necestovat. Je skutečností, že je specifikováno, jaký pohyb je možný uvnitř země. Podotýkám přitom, že Francie je pandemií mnohem více zasažena než ČR, a proto mohou být tato omezení shledána jako legitimní. Neplatí však zákaz vycestovat. V případě uváděných Kypru a Malty jde o uzavřené letecké spojení, ale vycestování není zakázáno. Dokonce ani u uváděné Belgie to není tak jednoznačné, ale lze připustit, že část nařízení se blíží české situaci. Naopak Finsko má evidentně režim podobný tomu českému, ale konstatuji to na základě informací z médií. Obdobně je tomu v Itálii, která stejně jako Belgie patří mezi nejpostiženější země.
Vraťme se k ČR. V ČR je evidováno přes 6500 případů a pod 200 fatalit. Dá se tedy říct, že částečně díky vládním opatřením, částečně i přes některé chaotické, nesystémové a opožděné vládní kroky, nedostupnost ochranných prostředků, především však díky občanské mobilizaci a disciplíně a skvělé práci záchranných složek jde o velmi dobrá čísla. Logicky tedy nejsou vnitrostátní restrikce tak přísné jako v některých nejpostiženějších zemích. Za prací můžete cestovat mimo okruh svého bydlení, můžete do hobby marketů a podobně, ale nemůžete využít jednu z nejcennějších svobod, které máme, a to je vycestovat ze země. Bez ohledu na to, zda do té které destinace vás pustí (což je v současnosti legitimní právo každé země).
Ministr Hamáček argumentuje v kontextu zákazu vycestovat snahou ochránit zdraví a životy občanů. To je velmi účelová a zároveň v naší současné situaci… velmi slabá argumentace pro nerespektování Listiny základních práv a svobod. Toto opatření je rovněž v naší situaci evidentně disproporční, navíc není spojené s žádnými kritérii, parametry, a tudíž, což je nejhorší, ani termínem ukončení. To je zcela neakceptovatelné, zejména když to vede ke konkrétním negativním dopadům pro naše občany. Vzhledem k tomu, že pandemií postižené země omezily možnost cizincům přicestovat, byly by počty Čechů skutečně cestujících celkem nízké. To však není argument pro uzavření hranic, jak se s ním ohání premiér Babiš („kam by lidé cestovali“, doma je to bezpečné), ale naopak pro jejich otevření a respektování základních svobod. Je to volba občanů, kterou stát nemůže omezovat. Může zavést pro vracející se občany restrikce či přijmout opatření k finanční tíži občanů.
Za této situace se jen těžko věří slovům, že to není libovůle nebo šikana občanů. Uvedené omezení musí skončit nejpozději se stavem nouze.“
Když to shrneme, je to setkání dvou světů. Svět vlády říká, že nám pro naši bezpečnost něco zakáže, že je to tak všude a že nás stejně k sobě jiné země nepustí. Svět lidí citlivých na své svobody namítne, že to jednak není všude a že k tomu, co je bezpečné, má vláda poněkud chaotický přístup. A že nejde o to, kde nás chtějí a jestli létají letadla, ale že my nesmíme ven. A že bychom to i na nějakou dobu přijali, kdyby se aspoň někdo snažil naznačit, jaká hmatatelná kritéria jsou třeba, aby se to změnilo. Také bychom chtěli vědět, jakou časovou představu autority mají. Vždyť je to v principu to samé jako omezení pohybu a svobod uvnitř země. Tam by se pak také mohlo vyhlásit, že zákaz shromažďování může trvat třeba dva roky, a pak jen čekat, jestli to někomu bude vadit.
Jsou samozřejmě lidé, kterým to nevadí. Nikdy nikam necestují, shromažďovat se jinde než v hospodě nebo hobby marketu nechtějí, tak o co jde. Lidé této mentality byli a budou. Jen by neměli určovat, jak se u nás má žít a co smíme.
