Petr Blažek: Znásilňování ústavy může být tragické i dnes

ČTK

PhDr. Petr Blažek, Ph.D. | FOTO: ČTK

Únor 1948 je jedna z nejvýznamnějších a zároveň nejtragičtějších událostí v historii Československa. Téměř tři roky po skončení druhé světové války se nad Československou republikou zatáhl mrak totalitního režimu. Kořeny této události spadají již do válečné doby, kdy tehdejší prezident Edvard Beneš začal vyjednávat se Sovětským svazem. Jaké události předcházely „vítěznému“ únoru 1948? Co se přesně stalo 25. února? Na tyto a další otázky se FORUM 24 zeptalo historika z Ústavu pro studium totalitních režimů Petra Blažka.

Proč prezident Beneš vyjednával se Sovětským svazem už za druhé světové války?

Kořeny únorové krize sahají nejen do nacistické okupace, dokonce ji předcházejí. Beneš byl velmi zklamán z role západních spojenců v souvislosti s Mnichovskou dohodou. Historik Jan Tesař dokonce mluví o mnichovském komplexu, který je snad nejviditelnější právě u Edvarda Beneše. Beneš na Sovětském svazu oceňoval, že mu postupně v exilu vycházel vstříc. Navzdory varování britské vlády se v prosinci 1943 rozhodl uzavřít spojeneckou smlouvu s Moskvou, čímž předurčil východní směřování Československa a jeho Sovětského svazu v jeho poválečném vývoji. Myslím si, že podléhal iluzi, že se Sovětský svaz pod vlivem důsledků druhé světové války výrazně promění a stane se více demokratickým, což se nakonec nestalo. Stalin naopak prohloubil represivní kroky a postupně do svého vnějšího impéria zahrnul řadu nových států, včetně Československa. Podle Beneše mělo být poválečné Československo  mostem mezi východem a západem, což byla ze zpětného pohledu velká iluze. Prezident při sestavování košické vlády přistoupil do značné míry na všechny návrhy komunistů, kteří tehdy přesvědčovali veřejnost, že jejich politika bude demokratická.

Jak ovlivnil Košický vládní program přechod k totalitnímu režimu?

Zásadním způsobem. Třetí republika jako taková vycházela z Košického vládního programu, který zaváděl systém Národní fronty Čechů a Slováků. To byl model, který se uplatnil také v jiných státech, které byly postupně ve střední a východní Evropě sovětizovány. Tento politický systém neumožnil obnovení tradičních a silných politických stran, to se týkalo zejména agrární strany, která byla v prvorepublikovém období nejsilnější a po většinu času vládnoucí politickou stranou v Československu. Nové strany nesměly vzniknout bez souhlasu národní fronty.

V parlamentních volbách v roce 1946 komunisté dosáhli 42 % hlasů v Čechách a na Moravě. Proč už tehdy demokratické strany nepodnikly nějaké kroky proti nástupu komunismu?

Tehdejší vítězství komunistů, celkově získali v Československu 38 %, vypadá z našeho pohledu zásadnější, než bylo. Výsledek nebyl ovšem až tak fenomenální, podobné výsledky komunistické strany dosáhly také ve Francii nebo v Itálii. Na druhou stranu jejich vítězství podtrhovala silná prokomunistická křídla v ostatních stranách, zejména u sociální demokracie.

Komunisté v Československu využili celkové radikalizace společnosti a tradičního rusofilství a dokázali získat u značné části společnosti velké sympatie, které se odrazily v masivní členské základně komunistické strany. Podstatný byl také sovětský vliv, který pro nekomunistické strany nedával příliš velký manévrovací prostor. Působily v rámci Národní fronty Čechů a Slováků, což je činilo odpovědné za kroky celé vlády, v níž získali klíčovou roli komunisté. Tohle všechno vedlo postupnými kroky k paralyzaci nekomunistických stran a k jejich až překvapivě malé aktivitě,.

Proč Československá vláda odmítla podepsat Marshallův plán – kdyby ho podepsala, dopadla by situace jinak?

Československo po určitém váhání nepodepsalo Marshallův plán nakonec na přímý pokyn Moskvy. Tímhle rozhodnutím dala československá vláda jasně najevo, že uznává sféru sovětského vlivu a že uznává pozice Moskvy ve střední Evropě. Pokud by československá reprezentace volila jinou cestu, je možné, že by se tato situace vyvíjela následně jinak. Je to ale jen hypotetická otázka.

Dne 20. února 1948 podali představitelé demokratických stran demisi. Čeho tím chtěli dosáhnout? Proč podání těchto demisí nebyl dobrý tah? 

Ti, co podávali demisi, si představovali, že padne vláda, a že vznikne do blížících se řádných voleb úřednická vláda či budou vyhlášeny předčasné volby. Představovali si, že nakonec bude dostatečný počet ministrů k tomu, aby demise znamenala pád vlády, což se jim nakonec podařilo. Problém byl, že prezident Beneš dal souhlas Gottwaldovi s její rekonstrukcí, ačkoliv ho konečné počty demisí zavazovaly k jinému ústavnímu rozhodnutí, než učinil. Souhlasím s výkladem historika Václava Vebera (dostupný zde), že toto konání bylo protiústavní – prezident měl rozpustit vládu jako celek, odvolat ji, a následně pověřit Gottwalda jako předsedu největší strany podle výsledku posledních voleb, aby s ostatními politickými stranami (nikoliv jednotlivci z těchto stran bez vědomí jejich vedení) vyjednával o vytvoření nové vlády, anebo vypsat nové parlamentní volby, třeba předčasné (očekávalo se, že se budou konat do konce května 1948). V úvahu přicházela také podle prvorepublikové tradice úřednická vláda. Ani jedna z těchto variant se nestala.

Prezident Beneš tedy nepřijal všechny demise?

Přijal je všechny, jednalo se ovšem nakonec o čtrnáct demisí – Beneš současně s jejich podpisem podepsal stejný počet návrhů na obsazení ministerských postů – nebyl tedy dodržen poměr sil mezi politickými stranami, jakého bylo dosaženo v posledních volbách.

Co se tedy stalo 25. února 1948? Co to spustilo za události?

Dne 25. února 1948 Klement Gottwald oznámil, že prezident Beneš přijal jeho návrhy na rekonstrukci vlády. Přijal tedy demise a pověřil Klementa Gottwalda, aby obměnil vládu. Jediným viditelným projevem odporu na ulicích byla studentská demonstrace, která byla tehdy násilně rozehnána. Souhlas s politikou komunistů ale rozhodně nebyl jednomyslný. Vládní krize se odehrávala v atmosféře teroru. Po celé zemi byli protiprávně vyhazováni akčními výbory skuteční i domnělí odpůrci komunistů, ustavovaly se paramilitární závodní milice, vyzbrojováni zbraněmi ministerstvem vnitra, které ovládali komunisté. Státní bezpečnost začala zatýkat politické oponenty a řada lidí se rozhodla utéci ze země.

Dá se tato historická doba v něčem srovnat s dobou dnešní?

Já osobně tyto historické analogie moc rád nemám, protože neberou v potaz úplně odlišnou mezinárodní situaci, jiný politický vývoj, celkovou radikalizaci společnosti po válce. Myslím si, že se skutečně jedná o odlišné společnosti. Únor 1948 znamenal nastolení totalitního režimu, který přinesl mnoho mrtvých a likvidaci celých sociálních skupin – podobný vývoj nyní nevidím. Měli bychom takovými siláckými analogiemi šetřit. Situace je odlišná i přes všechny hrozby, které vidím v souvislosti s možným zapojováním KSČM a SPD jako extremistických stran do vládního angažmá a v souvislosti s problémy, které má ANO a jeho „vlastník“ Andrej Babiš, ironicky řečeno. Určitě bychom ale neměli podceňovat účelové znásilňování ústavních pravidel, které může být tragické výsledky.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]

Revue Forum Banner