Petr Fiala FOTO: Poslanecká sněmovna
FOTO: Poslanecká sněmovna
Okřikování opozice za to, že je opozicí a má nějaké názory, překročilo únosnou mez. Andrej Babiš už sám sebe ztotožnil se státem, a tak chvílemi zapomíná předstírat demokratického politika.
Dovídáme se, že „my tady dáváme stovky miliard“, „jsme nejlepší v Evropě“, „my vracíme peníze do ekonomiky“. „Opozice mi nemá co říct…“ Nejsou to ale náhodou peníze občanů a není v demokracii normální se bavit o tom, co se s nimi děje? „Jo, já nevystupuji ve Sněmovně, protože to není racionální debata.“ „Senát a opozice dělají všechno proti občanům… Zbourali projekt digitalizace daní… Tak to je naše opozice. Tak s nimi se máme bavit? O čem teda…“ No o všem, pane premiére, protože v demokracii to tak prostě je. A jestli vás to nebaví, tak odejděte! To je taky výhoda demokracie: nikdo není nenahraditelný.
Premiér ale není sám, kdo už má opozice dost. Třeba exministr kultury Staněk ve Sněmovně tvrdil, že „opozice zjistila, že postup vlády vnímá veřejnost pozitivně a že veřejnost je tolerantní také k jejím chybám… A důvěra znamená i větší volební preference pro vládu. No a tak se opozice ze strachu vrátila ke své totální válce.“ To je divné. Pokud všichni vládu milují, tak co by nám pomohlo přitvrdit na kritice? Logické to není, ale dialektické ano. A Staňkova rétorika byla taková, že by jeden hádal, zda je poslancem za Babiše nebo za komunisty (což už je dnes ale jedno). Pro pořádek dodávám, že je to sociální demokrat. Demokrat? No, to by asi nemluvil o tom, že je „neefektivní a hloupé“ poslouchat „monotónní jeremiády opozice“. A nedával by nám soudružské „rady“ typu: „Já žádám vás, abyste ještě chvíli ovládli svou netrpělivost a svou nenávist a přihlédli když ne k pragmatickému rozumu, tedy alespoň k tomu, že vaše slova sleduje několik milionů občanů této země.“
Ano, to už známe. Miliony pracujících podporují stranu a vládu a její hrdinný boj (dosaď: o zrno, s kapitalisty, s nemocí), a pokud se vám to nelíbí, tak, zrádci a ztroskotanci, „držte hubu“. Tak to sorry, páni Babišové, Staňkové a další. Spletli jste si dobu. To vy jste propásli dobrou příležitost mlčet.
Špatné kroky vlády nekritizuji ani z nenávisti, ani ze zoufalství, ani z plezíru a ani kvůli volebním preferencím. Kritizuji je kvůli hodnotám, jimž věřím, a především kvůli lidem, které zastupuji. Dělám politiku, která musí obstát před mým svědomím a která je pro lidi, kteří mi dali důvěru. A o to jde! O konkrétní lidi, jejich osudy, jejich názory, jejich trápení, jejich obavy, jejich zájmy a přání.
Jak si mohu dovolit kritizovat, když prý většina souhlasí? Za koho to vlastně mluvím? Ale to je jednoduché…
Mluvím třeba za pana Josefa, který má malé s. r. o., nemůže nabízet svou službu, ale na žádnou pomoc nedosáhne, protože na něj vláda zapomněla.
Jsem hlasem mladé Kristýny a jejích rodičů. Kristýnu čekají přijímačky na střední školu, vláda jí sebrala jednu ze dvou možností, a teď navíc vůbec neví, kdy ty přijímačky vlastně budou.
Mluvím za pana Václava, který nesmí se svou firmou podnikat, přihlásil se do programu COVID, uvěřil velkohubým slibům a po čase zjistil, že jako většina uchazečů prostě nedostane nic! Neví, jak svou firmu udrží.
Jsem hlasem paní Aleny, která je kadeřnice, úzkostlivě dodržuje všechny předpisy, už se i vybavila EET, i když s tím nesouhlasí. Paní Aleně zavřeli provozovnu, jezdila aspoň k některým zákaznicím domů, pak jí ministr zdravotnictví řekl, že to nesmí, a pak zase, že může. Vůbec se v tom nevyzná a je z toho znechucená.
Mluvím za manžele Annu a Jana, jsou dávno v důchodu, mají přes osmdesát. Nepoužívají internet, ale od zpráv v televizi se neodtrhnou. Mají strach. A vůbec netuší, kdy mohou jít bezpečně nakoupit, tolikrát se to měnilo! A bojí se jít ven, jejich děti jim nabízely roušky, ale proč jim způsobovat starosti, vláda přece řekla, že každému je dodají do schránky. Ale nedodali, tak si vzali roušky od dětí a ten zmatek, který tu je, se jim nelíbí a zneklidňuje je.
Jsem hlasem pana Vítězslava, který provozuje zařízení pro letní školy. Během měsíce ztratil 400 tisíc, ale vláda mu dá „pětadvacítku“, když bude mít štěstí. Je zoufalý, jak udrží své podnikání.
Mluvím za paní Květu, je úspěšná podnikatelka a taky pronajímá desítky bytů. Investovala přes 100 milionů a splácí úvěr. Najednou jí nemusí nájemníci platit, ale ona všechny náklady a závazky splácet bude. Kde na to má vydělat? Nechápe, proč odložené nájmy negarantuje stát.
Mluvím za Jiřího, který má letos maturovat. Neví, zda vůbec bude, kdy a jak, do toho se samozřejmě hlásí na vysokou. Maturita je těžká i normálně, teď ještě tento stres.
A jsem hlasem i jeho středoškolské profesorky paní Evy. Má před důchodem, učí nesmírně ráda, ale chtěla by vědět, zda letos učit bude a jak bude chráněna ve škole. Ne kvůli sobě, ale aby nenakazila koronavirem manžela, který je už v rizikovém věku.
Mluvím za pana Karla, který vede soukromou nemocnici. Poslechl ministra zdravotnictví, odložil část péče, vyčlenil část své nemocnice pro nemocné s COVID-19, začal testovat. Teď s hrůzou slyší, že to bylo vlastně jeho rozhodnutí, že mu pojišťovna, vláda za ztracené výkony nic nedá, zatímco sousední státní nemocnice bude už popáté oddlužena. On musí na své zaměstnance, lékaře a sestry, vydělat. Jak?
Jsem hlasem manželů Ivety a Ivana, kteří si dobře pamatují, jak za komunistů nesměli za hranice. Nechápou, proč oni a jejich děti nemohou zase. Dcera má přítele v zahraničí, syn tam studuje, zůstali doma.
Mluvím za pana Vojtěcha, je rektorem vysoké školy, která má část zahraničních studentů, na jejímž výzkumu se podílejí zahraniční odborníci, a na tom všem je závislá i finančně. A desítky tisíc studentů čekají na jeho rozhodnutí, ale zmatené kroky a rozhodování vlády mu to neusnadňují.
Jsem hlasem paní Jany, která pracuje v sociálních službách. Štvalo ji, jak vláda lhala o ochranných prostředcích, když přitom žádné neměli. Stará se o ty nejohroženější a pořád čeká, jak budou chráněni, když se restriktivní opatření konečně uvolňují. Bojí se, že na to její klienti doplatí, protože vláda žádný plán jejich ochrany nemá.
Mluvím za tyto lidi a za statisíce dalších, jejichž slova se do veřejného prostoru nedostanou. Jsem v demokracii jejich hlasem. A mě nezajímají žádná hypotetická čísla o podpoře vlády ani názory probabišovských komentátorů, že nejlepší opozice je ta, která mlčí. Já mluvím za tyto lidi, těm se odpovídám a ty v tom nenechám!
Autor je předseda ODS.
