Ivan Bartoš (Piráti), premiér Petr Fiala (ODS) FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
NÁZORY / Ponecháme-li stranou pirátskou paranoiu ohledně údajné premiérovy schůzky s politiky X, Y, Z, která nejspíš vůbec neproběhla, zbývá za rámec politické telenovely sahající úvaha ohledně volební aritmetiky. A ta bohužel zůstává neúprosná. Škrtneme-li z rovnice zhruba osm procent voličských hlasů rezervovaných v parlamentních volbách pro Piráty, za jinak stejných okolností se libovolný projekt vládnutí bez Babiše stává spolehlivě nemožným.
Jestliže se však potvrdí poslední věta perexu, znamená to, že Petr Fiala má v obou svých funkcích fatální problém. Jako premiér skončí nejpozději v okamžiku, kdy po volbách nedokáže sestavit novou vládu na půdorysu pětikoalice. A jako předseda ODS bude vyautován, jakmile převládnou stále hlasitější příznivci spolupráce se sílícím Babišem.
Existovala-li nějaká šance pokračovat ve stávajícím politickém projektu, způsob odvolání Ivana Bartoše cestu k ní dokonale zahradil. Hlavní užitnou hodnotou samotného Fialy pro ODS přitom byla právě schopnost vytvořit širokou, byť různorodou koalici s elementy, které „tradiční ODS“ Václava Klause doopravdy nemusejí. Jestliže už ale novou vládní většinu zmíněným způsobem dohromady nedá, Fialova užitečnost pro spolustraníky rychle klesne k nule.
Situaci může dále vyhrotit a zhoršit několikrát oznámený projekt seniora Kalouska týkající se další „autentické pravicové strany“. Subjekt by dále rozdrobil hlasy pro současné vládní partaje, přičemž nejhůře by zřejmě byla bita TOPka, ale částečně i již tak slabí lidovci. Nejpravděpodobnější výsledek by přinesl oslabení Spolu za cenu Kalouskových pěti procent – s velkým otazníkem, z které strany klíčového limitu pro vstup do sněmovny by se k nim blížil.
Zachránit situaci by teď mohl jedině raketový nástup úplně nové politické formace, která by byla „softpopulistická“, dokázala sebrat hlasy zejména Babišovi – a přitom byla ochotna ve finále spolupracovat se zavedenými demokratickými stranami. Pokud věříte v zázrak, můžete tiše doufat, že se ještě do voleb politický spasitel objeví a stihne etablovat. Pohádka je to každopádně pěkná.
Na konci týdne, který pro českou politiku znamenal největší zemětřesení za mnoho let, nestačí říci, že Piráty ve vládě Petra Fialy už nečeká žádná budoucnost.
Sám Fiala už ve vládě Petra Fialy žádnou budoucnost nemá.
Malý velký Ivan Bartoš
Vachrlaté postavení expředsedy Bartoše uvnitř Pirátské strany a jeho praktické důsledky zůstávají často nepochopeny. Pokusím se velmi stručně načrtnout pár charakteristických bodů.
Českou Pirátskou stranu můžeme asi nejlépe chápat jako specifický český výhonek „ajťáckého levičáctví“, které zachvátilo Silicon Valley na přelomu století. Posedlost transparencí, diskusí a apriorní nedůvěra k jakýmkoliv formalizovaným strukturám výkonu moci shora dolů představují velice specifickou, někdo by řekl přepjatou reakci na kabinetní politikaření tradičních stran.
Navrch ani nejde o subjekt s příliš silnou jádrovou identitou, ale spíše o jakousi koalici různorodých, tu více, tu méně ochotně spolupracujících platforem. Některé za Bartoše stály v popředí, kdežto jiné – s rysy ultralevicovými, prorusky dezinformátorskými nebo „alternativně mediálními“ zahrnujícími i nelíčený obdiv k ruskému zpravodajskému aktivu Julianu Assangeovi – se dočasně (?) držely v pozadí.
Čtenáři klasického románu Malý velký muž z pera Thomase Bergera už možná tuší, kam mířím. Westernová parodie na rozdíl od Pennova filmového zpracování s Dustinem Hoffmanem věnuje značný prostor zkoumání otázky, proč se indiánům vlastně nepodařilo zastavit bílou invazi.
Válečný náčelník kmene byl sice bezesporu náčelníkem, podnáčelníci však za ním šli výhradně z vlastního rozhodnutí. Kdykoliv mohl nastat okamžik, že změní názor, seberou vlastní desítky či stovky lidí a odklušou v dál proti zapadajícímu slunci. Velký náčelník neměl žádnou možnost, jak si vynutit svou vůli a ve vypovězení poslušnosti jim zabránit.
Ivan Bartoš byl v zásadě právě takovým válečným náčelníkem. Pirátské klany jej s mírným či méně mírným reptáním následovaly, dokud nabízel oficiální vládní a další politické pozice. Jakmile mu přestaly věřit, že pozice nadále zajistí, loajalita rychle došla. A s ní i vždy jen podmíněný souhlas s vládním angažmá Pirátů.
Není však moudré se Pirátům posmívat. Jejich konkurenti prakticky všichni představují projekty přinejmenším o generaci starší. Vystavují na odiv své stárnoucí muže, kteří po všech letech strávených v polistopadové vrcholné politice světu mladých ani světu žen příliš nerozumějí. Dokážou pracovat s důchodci, na něž mají osvědčené know-how, leč dalším generacím nenabízejí dohromady nic.
A jsou to právě generace formované partikularistickou kulturou hledání autenticity a identity, pro něž je nesmírně obtížné nalézat v širším fóru společného jmenovatele. Politika v těchto končinách už rozhodně není funkcí socioekonomického postavení – a jen v omezené míře samotných sociodemografických charakteristik.
Odbočkou k Bílému moři
Kontroverzní ruský antropolog Lev Gumiljov kdysi přišel s koncepcí „pasionarity“, u nás oblíbenou zejména surrealistickými příznivci všelikých teorií biopsychické energie.
Ve své poslední knize Od Rusi k Rusku (1992) vysvětluje Gumiljov pád svobodné Novgorodské republiky v konfliktu s absolutistickou Moskvou údajnou psychickou nedostatečností obyvatel Novgorodu. Ti měli být podle něj „subpasionáty“ – osobami s natolik oslabenou biopsychickou energií, že nestačila ani k zajištění prostého zachování jejich společenství.
V daném kontextu ovšem Gumiljovův výklad neobstojí. Kdyby měl pravdu, po Novgorodské republice by nezůstala v ruské tradici ani stopa. Ve skutečnosti však obyvatelé Novgorodu, pro něž bylo nově uvalené poddanské jho příliš těžkým a nehodlali si odvykat dosavadnímu způsobu života, ve značných počtech zamířili na sever k Bílému moři. Pomory, jak se vnitřním emigrantům začalo časem říkat, zde pak v neustálém boji s drsnou přírodou žili tvrdě, ale nesrovnatelně svobodněji než řadový ruský nevolník.
Jestli vůbec někdy vznikne něco takového jako demokratické Rusko, nepochybně bude odkazovat právě na tradici Novgorodské republiky.
Pomory svou existencí vyvracejí Gumiljovův výklad pádu Novgorodu, neznehodnocují však jeho obecnou koncepci.
Varovný obraz elit, které nedokážou vyvinout ani aktivitu postačující k tomu, aby jejich společenství vůbec přežilo, zůstává i pro nás, konfrontované s destruktivním proputinským populismem, plně aktuální.
