Petr Pavel FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
FOTO: Zuzana Bönisch / se souhlasem
Mám úctu k práci nových generací historiků. Jejich zjištění, že prezidentský kandidát prošel před rokem 1989 zpravodajským kurzem, je zajímavou a důležitou informací i po tolika letech. Historikům však nepřísluší hledat argumenty, „proč by generál Petr Pavel neměl být hlavou státu“.
Francouzští vojáci a důstojníci stáli v pozoru. Vzdávali čest devětadvaceti vojákům poslední jednotky československé armády nasazené kdy do akce. Byl leden 1993, před pár měsíci se páni politici doma rozhodli rozpustit Československo.
Sem do bosenské války rozdělení na Čechy a Slováky dorazí až za tři měsíce. Zatím jsou ještě Čechoslováky z dobrovolnické jednotky a v té chvíli sklízejí obdiv za záchranu pětapadesáti obklíčených příslušníků francouzského kontingentu mise OSN UNPROFOR v bývalé Jugoslávii.
Pod palbou, na několik hodin i v zajetí srbské polovojenské milice, se samopaly u hlav. Nakonec dokázali obklíčené francouzské vojáky, rozptýlené na čtyřech místech, najít a vysvobodit. Přivezli i jejich dva mrtvé a šest zraněných.
Francouzský plukovník rituálně odsekl šavlí hrdlo láhve šampaňského, poprvé a naposled v této válce na poctu Čechoslovákům. Francie je nepřestala obdivovat a čtyřem českým důstojníkům jejich ministr obrany předal Croix de guerre, válečný kříž za hrdinství v boji.
Major, který československé jednotce velel, byl ještě před dvěma lety členem komunistické strany, a dokonce předsedou stranické organizace. V té chvíli by se mezi všemi, kteří stáli v pozoru na francouzské základně UNPROFOR, nenašel jediný, kterému by přišlo na mysl mu to vyčítat. Jmenoval se Petr Pavel.
Vyrovnat se s minulostí
Kariéru začal na vojenském gymnáziu, když mu bylo čtrnáct. Nikdy nic jiného než elitního výsadkáře dělat nechtěl. Vstoupil do KSČ, a dokonce do zvláštního zpravodajského kurzu totalitní armády.
Měl talent na cizí jazyky, a kdyby v té době dostal rozkaz, šel by možná i proti demonstrujícím studentům. Nedostal a nešel, takže do bývalé Jugoslávie odjel reprezentovat demokratické Československo špičkový profesionální voják schopný domluvit se v mezinárodních jednotkách hned v několika jazycích. Pro republiku i pro sebe získal důležité mezinárodní kontakty a respekt.
V době, kdy Petr Pavel dělal kariéru u výsadkářů, průzkumníků a zpravodajců, Státní bezpečnost opakovaně vyslýchala mého těžce nemocného otce. V roce 1988 po posledním z výslechů dostal v pořadí už pátý infarkt a po pár týdnech marného boje zemřel v pouhých šedesáti šesti letech.
Deset let předtím StB vyslýchala moji manželku v pátém měsíci rizikového těhotenství. Večer poté jsme o nenarozeného syna přišli. Zatýkání, provokace, výhrůžky smrtí. Měl jsem v té době s režimem hodně nevyrovnaný účet a vůči všem normalizačním komunistům bezmezné opovržení.
Komunistický režim nakonec neslavně skončil. Začal jsem po světě studovat postkonfliktní společnosti a hledat nejmoudřejší způsoby vyrovnávání se s minulou nespravedlností a násilím.
Genocida se nedá umluvit
Po cestě jsem se ocitl v několika válkách. V Salvadoru mi vojenský velitel levicových geril Joaquin Villalobos řekl, že největší odvaha je válku skončit. A opakoval mantru izraelského generála a premiéra Jicchaka Rabina, že mír se sjednává s nepřítelem – nikdy s přítelem. Sám bojoval a zabíjel dvanáct let.
Sledoval jsem pátrání po masových hrobech v Bosně, Nikaragui a v Kosovu – i jejich otevírání. Zažil jsem jednání o národním usmíření v Salvadoru. Vyjednával jsem v Bosně s obviněnými válečnými zločinci jejich dobrovolný odjezd k Mezinárodnímu tribunálu pro vyšetřování válečných zločinů v bývalé Jugoslávii.
S Člověkem v tísni jsme do Bosny vozili humanitární pomoc. Pomáhal jsem převážet lidi přes demarkační linie, ale to všechno bylo příliš pozdě.
S trochou politické odvahy k tomu všemu třeba vůbec nemuselo dojít. Vojenské síly na to mělo mezinárodní společenství dost. Jen ta odvaha chyběla.
Poznal jsem utrpení a beznaděj obětí, cynismus vrahů i nadlidský úkol příslušníků mezinárodních „mírových sil“, kterým politici nadiktovali nicnedělání a pasivitu, aby nakonec celou bosenskou válku v roce 1995 ukončilo pouhých dvakrát osmačtyřicet hodin leteckých útoků NATO.
Mezinárodní společenství stály útoky jedno jediné sestřelené letadlo. Cena za nicnedělání a prošení agresora o mír a dodržování pravidel je za všech okolností stejně krutá jako zbytečná. Pokud pochopíte, že násilí a genocida se nedají umluvit, pak potřebujete někoho jako těch dvacet devět Čechoslováků.
Vešli jsme do časů válek
Mám obrovskou úctu k práci o generaci mladších historiků, kteří otevírají archivy a odkrývají nové a nové důležité informace o době a lidech československého komunistického režimu. Bez nich by česká společnost jako vždy v minulosti dala přednost mlčení.
Jejich zjištění, že prezidentský kandidát prošel oním zpravodajským kurzem, je zajímavou a důležitou informací i po tolika letech. Historikům však nepřísluší hledat argumenty, „proč by generál Petr Pavel neměl být hlavou státu“.
Nejenom proto, že neznají situace, kdy opravdu nezáleží na identitě, víře či minulosti toho, kdo zachraňuje život jiného. Jednostranná hodnocení a přesvědčení o věčné a neodčinitelné vině odmítají brát do úvahy všechno, co se ve světě, a hlavně v československé a potom v české armádě stalo po konci komunistického režimu.
Třeba to, že po dalších třiceti letech služby státu patří Petr Pavel k průkopníkům a organizátorům našeho zapojení do struktur Severoatlantické aliance. Byl po čtyři roky dokonce jejím druhým nejvyšším představitelem po generálním tajemníkovi, jako vůbec první důstojník z postkomunistické země. Nepřiznat to nemůže žádný poctivý historik.
Vešli jsme do času válek a diplomatických a ekonomických konfrontací s Ruskem. Maďarský premiér, kterého jsem kdysi dávno osobně poznal jako přesvědčeného liberála, se změnil v loutku diktátorů.
Slovensko může každým dnem sklouznout do nacionalistických a protizápadních bludů. Polsko se otřásá a u nás se nedaří mírnit prorůstání politiky s korupcí. Myslím na těch dvacet devět Čechoslováků, kteří v té chvíli reprezentovali jen sami sebe, protože stát, který je na Balkán vyslal, už přestal existovat.
Nasadili životy pro jiné. Jen zázrakem o ně nepřišli. Co myslíte? Vyváží těch třiapadesát zachráněných životů členství v komunistické straně nebo absolvování zpravodajského kurzu armády totalitního režimu?
Převzato s laskavým svolením redakce serveru HlídacíPes.org.
