Někdejší disident a předseda Senátu PČR Petr Pithart FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
ROZHOVOR / V čem jsou Havel a Klaus pro Čechy tragédií? Kde leží dnes srdce Západu? Proč by politici měli víc chodit do hospody? K takovým a podobným otázkám se mi v rozhovoru pro knihu „Disidenti u moci. Česká cesta ke svobodě a demokracii“ vyjádřil právník, publicista a signatář Charty 77 Petr Pithart, mimo jiné bývalý předseda české vlády a předseda Senátu PČR. „Když vidím po různých volbách, jak se výsledky v Praze obrovsky liší od zbytku republiky, tak to je průser,“ varuje někdejší disident a významný politik. Inspirativní knihu, kterou vydalo nakladatelství Bourdon, můžete zakoupit v našem e-shopu.
V disentu jste patřil k lidem, kteří měli promyšlené, co je politika…
Takzvaná nepolitická politika, o níž v disentu hovořil Václav Havel, neznamenala nic jiného než existenci fungující občanské společnosti. To je samozřejmě správné. Jenže je třeba dělat i skutečnou politiku, a to Havel po listopadu 1989 úplně zanedbal. Ideální stav je, že občanská společnost se s politikou a politickými stranami dotýká, vzájemně se inspirují, nové ideje často vycházejí právě z občanské společnosti, potřebujeme prostě obojí.
Je tragédií této země, že jsme měli dvě silné osobnosti, které naprosto jednostranně preferovaly buď občanskou společnost, anebo politické stranictví – v prvním případě mám na mysli Václava Havla, v tom druhém Václava Klause. Těžko se to bude napravovat, zejména kvůli vývoji v posledních dvaceti letech, kdy na Hradě seděli nejprve Klaus a poté Miloš Zeman, nemluvě o tom, kam nás táhli geopoliticky.
Uplynuly takřka čtyři desetiletí od pádu Berlínské zdi a sametové revoluce. Jak si stojí Evropa a západní civilizace?
Srdcem Západu jsou dnes Polsko a baltské státy, které jsou bezprostředně ohroženy agresivitou Ruska. Myslím si, že Poláci mohou být lídrem Evropy, protože Francouzi to už nebudou, ani Britové, kteří se omylem odtrhli od Evropy. Němci se vzpamatovávají pomalu, na nich ovšem mnohé v Evropě záleží, pořád je to největší evropská ekonomika. Jenže se ukázalo, že jejich zbrojnice jsou v podstatě prázdné, ale snaží se. Německo není beznadějné. A Spojené státy americké? Zdá se, že všechna americká angažmá z posledních let končí ústupem.
Západ uvěřil proroctví o konci dějin a dlouho si žil bezstarostně… Nerozumíme si, špatně interpretujeme situaci a příliš pozdě identifikujeme potenciální ohniska konfliktů. Ukrajina nyní z naší strany zažívá jakýsi neustále prodlužovaný Mnichov, jen se to neděje na jednom místě a v jeden čas, ale není to definitivně prohrané. Máme též problém s Maďarskem a Slovenskem. Maďarsko a jeho identita jsou neustále určovány Trianonskou smlouvou z roku 1920, Maďaři se nikdy nesmířili s rozpadem Uher, a ono to tehdy opravdu nebylo spravedlivé.
Slovensko je opravdu zvláštní případ. Ľudovít Štúr, který je číslo jedna ve slovenském národním obrození, psal o tom, že je třeba se podřídit Moskvě, a propagoval rusifikaci a příklon k pravoslaví. I proto tam slavjanofilství pořád žije. Přesto nepokládám Slovensko za ztracené, může se po Ficovi a možná i dříve vrátit k normální evropské demokracii. Vždyť má za sebou i skvělé politické výkony, dokázalo porazit mečiarismus, je tu heroický úspěch premiéra Mikuláše Dzurindy, zvolilo si dva skvělé prezidenty a ulice před časem sundala i premiéra, totiž Fica, což nemá v Evropě obdoby. Slováci nás Čechy už v tolika věcech předběhli…
Co považujete za důležité pro zdraví české demokracie, čeho se nám nedostává?
Když vidím po různých volbách, jak se výsledky v Praze obrovsky liší od zbytku republiky, tak to je průser. Proto považuji za důležité jezdit i ven z hlavního města, rád jsem třeba na Moravě, a hořekuji nad tím, že se tenkrát nepovedlo zavést zemské zřízení. Čechy jsou spádové do Prahy, ale Morava je jiná a má i jiné dějiny. Nedávno jsem hovořil se spisovatelkou Karin Lednickou a také Slezsko je docela jiné a některé historické křivdy jsou tam velmi živé. Je třeba i v politice hledat u každého člověka nějakou přijatelnou lidskou stránku, byť s ním ideově nesouhlasíme, a dokonce ho třeba i nenávidíme. Jednat s někým, s nímž absolutně nesouhlasíte, to prostě musíme v sobě i vůlí jako schopnost objevit, jinak každé naše jednání skončí naprostým neúspěchem.
Vždy říkám politikům a sám jsem to jako politik dělal: Jednejte u společného jídla, ale ne u nějaké slavnostní večeře, jděte do hospody! My jsme to tak v devadesátých letech dělali a vždycky to dobře skončilo. Při společném jídle se úplně jinak jedná. U nás platilo už za první republiky, že všechna úspěšná jednání se odehrála nejdříve v hospodě. Politikové chodili například na Václavské náměstí do restaurantu Šroubek, přítel či nepřítel, tam se všechno dojednalo. Říkám to i současnému prezidentu republiky Petru Pavlovi, že si na to musí najít čas.
Ano, je to náročné, určitě u toho můžete sedět i velmi dlouho, ale jídlo zázračně lidi spojuje, vzniká společenství, při obědě nebo večeři nám najednou vytane na mysli, že jsme především lidé, a můžeme se dohodnout. Na první pohled to vypadá jako banalita. Věděl to i Václav Havel, proto měl ta jednání po hospůdkách, kam si zval i lidi, s nimiž vůbec nesouzněl. A nakonec vidím velký problém, jak podceňujeme rétorické schopnosti. Od antiky byla rétorika považována pro veřejnou službu za něco zcela základního. Co je vám platné, když to máte v hlavě srovnané, jenže mluvíte tak, že vás lidé vůbec neposlouchají. Je třeba mluvit méně a pomaleji, výrazně, občas je nutné se i odmlčet, když přichází nová myšlenka.
