Někdejší disident a předseda Senátu PČR Petr Pithart FOTO: ČTK/Deml Ondřej
FOTO: ČTK/Deml Ondřej
Petr Pithart je veřejný intelektuál a politický myslitel. Jako odpůrce komunistického režimu a disident patřil k signatářům Charty 77, v roce 1989 se stal jednou z tváří sametové revoluce a spoluzakladatelem Občanského fóra. Za časů federace byl předsedou české vlády a později předsedou Senátu Parlamentu České republiky. Je členem KDU-ČSL. Přednáší na Právnické fakultě UK a je nepřehlédnutelnou osobností, jejíž názory inspirují a provokují.
Letos jste oslavil osmdesátiny. Co vám dělá největší radost a co vás naopak nejvíce trápí?
Radost mi dělají dcera a syn a vnučky a vnuci. Všichni si našli smysluplnou práci nebo školu a jsou v ní dobří. A začínají se řádně ženit a vdávat. A nerozvádějí se. Potěšují mne také někteří moji vynikající studenti. Trápí mě notoricky nezodpovědný český volič, který mi rozšafně sděluje, jako nějaký podařený vtip, že nemá koho volit. A že by to chtělo nějakého vůdce, aby měl koho volit…
Pokud bychom se podívali na fungování českého státu po roce 1989, jak byste komentoval náš vývoj v posledních deseti letech?
Pomalým, račím krokem zpět do útulné, i když dusící náruče rozbředlé Rusi. Rezignace na to, že by se nám někdy podařilo vytvořit účinnou a férovou státní správu. Západ je holt moc náročný. Ale není všechno ztraceno! Právní stát stále ještě držíme.
Jsou Češi politickým národem, vědomým si odpovědnosti za svůj osud, nebo spíše „jen“ národem kulturním, který s demokracií neustále zápasí, a hledá proto politického mesiáše, který by jej osvobodil od politiky?
Bohužel zatím platí to druhé, i když pokroky tu jsou. Řada lidí volí politické mesiáše z pohodlnosti, ale už se blíží doba, kdy to bude ze strachu. Někteří se na to dokonce těší: návrat do normalizace s poněkud vyšším životním standardem.
Jak hodnotíte politickou situaci ve visegrádské střední Evropě? Myslíte, že má formát V4 pro Česko a EU ještě nějaký pozitivní význam?
Visegrád umírá! Orbán v Ústí nad Labem jako Babišův podporovatel, strašící Evropskou unií a propagující „iliberální“ demokracii, to je svým způsobem jedna z posledních teček za tímto původně bohulibým, ale naivním havlovským projektem. Ty původně tři a po rozpadu Československa čtyři země měly diametrálně odlišnou minulost, která rychle prorostla vlastně jen tenkou slupkou společné zkušenosti z časů komunistické totality.
Občas slýcháme, že česká demokracie je „mladá“, a prožíváme tudíž porodní bolesti. Není však více než třicet let dostatečná doba k usazení demokratické kultury? Není problém někde jinde?
Češi se o politiku zajímají trestuhodně málo. Nevědí nic o ústavě, dělbě moci a právním státu. To jsou samá pravidla, a ta jsou přece od toho, aby se porušovala. Tak to myslel Peroutka, když psal o českém „difúzním anarchismu“, který je jakoby mírný a nevinný, žádné bomby, ale spíše slupka od banánu… Pomalé rozhlodávání každého establishmentu, každé struktury, tedy všeho toho, co je zavedené, úctyhodné, tradiční a fungující. Jenže „establishment“ přece původně vůbec nebylo sprosté slovo! Ano, někdy se musí sejít až do suterénu… Jako když Slováci v roce 1998 porazili neporazitelného Mečiara. Muselo se dát dohromady větší množství politických stran, které pak vládly osm let.
Jak by se podle vás měl po volbách zachovat prezident republiky Miloš Zeman? Jakou radu byste mu dal?
Pozdě honit bycha! Poslanci a senátoři, kteří odhlasovali přímou volbu prezidenta, tenkrát prostě selhali. Možná by měli nosit nějakou stužku, aby byli rozpoznatelní: Na ně pozor, ti ničemu nerozumějí, protože neznají naši historii, „nepúšťať na ústavu!“ Jako to měl krejčí Vasil Biľak napsáno křídou na rubu svého „mistrovského kusu“: „Nepúšťať na saká!“ Zeman by se měl chovat například jako prezident v Německu, který kancléřem jmenuje nikoli vítěze, ale toho, kdo sestaví vládu s většinovou podporou v parlamentu.
Celý rozhovor s Petrem Pithartem si můžete přečíst v aktuálním čísle Týdeníku FORUM.
