PETR PLACÁK: Benešův stín v české zahraniční politice

Eric Drooker

Náš spolupracovník Petr Placák poskytl Svobodnému fóru esej o kořenech chyb současné zahraniční politiky. Píše mimo jiné, že sice máme zákon o tom, že se „prezident Edvard Beneš zasloužil o stát“, ale chybí v něm druhá věta. Totiž že ten stát prezident Beneš také zničil. Česká politika nebezpečně sklouzává do starých Benešových kolejích. Hrozí, že tím nezískáme nic a přijdeme i o to, co máme. Oporu v západním civilizačním okruhu.

Za prvé: Američané nejsou tak ideologičtí, jak si myslíme

Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění položil nedávno Američanům otázku: Kdo ve světě představuje pro USA největší hrozbu? Na prvním místě se umístilo po dlouhé době opět Rusko, které tak označilo za hrozbu 18 % dotázaných Američanů. Na druhém místě skončila KLDR s 15 %, třetí byla Čína (12 %), následoval Írán (9 %) a Irák (8 %) – Zemanova „favorita“ Islámský stát spolu se Sýrii označily za největší hrozbu jen 4 % respondentů a o procento míň dostal Afghánistán.

Při obdobném průzkumu v roce 2012 to bylo úplně jinak: Z výše uvedených zemí bylo Rusko se dvěma procenty na poslední místě států vnímaných jako ohrožení, na prvním byl Írán s 32 %, následovaný Čínou (23 %) a KLDR (10 %) – Islámský stát tehdy ještě neexistoval. Po anexi Krymu a vojenské podpoře separatistů na východě Ukrajiny se Rusko ovšem stalo pro Američany hrozbou číslo jedna – větší než teokratický Írán s jadernými ambicemi, který se po vzniku Islámského státu zařadil do protiteroristické aliance, ačkoli léta za Velkého Satana označoval „bezbožnou“ západní velmoc Ameriku.

Američané přistupují k zahraničněpolitickým otázkám střízlivě, podle okolností, právě aktuálního nebezpečí – dokáží své národní zájmy posuzovat pragmaticky i s jistou mírou idealismu, aniž by přitom trpěli kulturními, náboženskými, politickými, etnickými či jinými předsudky. (O tom mimo jiné svědčí i nízké procento těch, kteří vidí Rusko jako největší nebezpečí. Pro srovnání, ruská společnost, masírovaná státem kontrolovanými médii, označuje USA za nepřítele v devíti případech z deseti.)

Evropští intelektuálové a appeasement

Ač Evropa ráda obviňuje Spojené státy z ideologického přístupu k řešení mezinárodních konfliktů, je to spíš sama evropská společnost, která vnímá svět značně ideologicky a iracionálně, je plná předsudků, například právě ve vztahu k USA. Ačkoli to byli Evropané, kdo se choval v koloniích často jako zvěř, vyvolal dvě ničivé světové války a přivedl na svět totalitní hnutí, která vyvraždila desítky milionů lidí, světový mír neohrožuje podle mínění nejen Petra Uhla (viz LN, 7. 2. 2015) Moskva, Teherán nebo Pchjongjang, ale Washington.

Podle podobných představ to byl zkažený a zlý Západ, kdo vyvolal ukrajinskou krizi, když nebyl s to se vcítit do ruské imperiální duše, která se cítila uražená a zhrzená, když si Ukrajina dovolila obrátit zády k ní. Tak ať se pak nikdo nediví, že si Moskva něco podobného nenechala líbit. Obdobné pocity jsou nedílnou součástí evropské historie. Kdysi se označovaly za appeasement: V roce 1938 neohrožoval svět Hitler, ale Československo, které chtělo bránit své pohraničí navzdory tomu, že miliony tamních sudetských Němců toužily – stejně jako Rusové na východě Ukrajiny – heim ins Reich.

Ač se stal Mnichov součást tuzemské politické mytologie, dnešní česká politická reprezentace se chová ke konfliktu na východě Ukrajiny obdobně, jako se chovali neblahé paměti Daladier a Chamberlain v roce 1938 ve vztahu k Československu – nebezpečí, které plyne z chování Ruska vůči Ukrajině, relativizují, chovají se alibisticky a ústy našeho pana prezidenta vyhlašují za největší nebezpečí Islámský stát, který je na prvním místě problémem Iráku, Íránu, Sýrie, Jordánska či Turecka.

Ať už za to může úpadek české státnosti na konci středověku, kdy se Koruna česká z respektovaného středoevropského státu postupně stala provincií, jako kdyby novodobá česká politická reprezentace trpěla permanentní neschopností vidět existenci země reálně, v širším evropském rámci. I po obnově samostatného státu v roce 1918, kdy převzala plnou odpovědnost za řízení země, se česká politická reprezentace bránila vidět věci takové, jaké jsou. Ještě dlouho po uchopení moci Hitlerem v sousedním Německu spatřovala největší zahraničněpolitické nebezpečí Československa v možnosti restaurace Habsburků v Maďarsku a na druhé straně představovala Československo veřejnosti jako jakéhosi miláčka Západu. Proboha, v čem? Není divu, že když přišel Mnichov, přepjatou důvěru v Západ vystřídala přepjatá nedůvěra, ačkoli v Mnichově nás nezradil Západ jako takový, dokonce ani Francie (s Británií jsme spojeneckou smlouvu neměli), ale pouze jedna demokraticky zvolená vláda, která se také záhy nato poroučela.

Jak Beneš zajišťoval Československo? Se Stalinem

Prezidenta Edvarda Beneše ovšem „zhroucení“ bezpečnostního systému, který považoval za své dílo, natolik vykolejilo, že začal usilovat o „zajištění“ mezinárodního postavení země v rámci ochranné zóny totalitního Sovětského svazu. Beneš měl za to, že když se Československo po válce vzdá suverenity v zahraniční politice a vnitřně se připodobní systému stalinistického státu, Moskva „na oplátku“ zajistí mezinárodní postavení země, aniž by se dále vměšovala do čs. vnitrostátních záležitostí. Český vlastenec Emanuel Moravec, který upřímně věřil, že kolaborace s Němci je v českém „národní zájmu“, to viděl obdobně: Jen si zajištění národní existence představoval v rámci německé třetí říše stejně jako jakýsi Karel Marx, který už v roce 1852 napsal, že „zmírající česká národnost učinila r. 1848 poslední pokus, aby získala opět svou životní sílu, pokus, jehož nezdar dokázal, že Čechy mohou existovat dále jen jako součást Německa…“

Zatímco nacistické Německo bylo v totální válce totálně poraženo, v roce 1945 leželo v troskách, čekala jej denacifikace a demokratizace a pod dohledem spojenců se stalo vzorovou evropskou demokracií, jedním z pilířů evropské poválečné stability, míru a prosperity a oporou západoevropské transatlantické vazby, Beneš, v zajetí své ideologické předpojatosti, naprosto mimo v chápání poválečné situace, obětoval Československo jako suverénní stát včetně demokratických hodnot, na kterých byla postavena první republika – s jeho zásadním přičiněním zůstalo Československo i po roce 1945 provincií, tentokrát pro změnu sovětskou. Z Benešovy zahraniční pojistky, vyspekulované za jeho psacím stolem, se stala totalitní pojistka proti demokracii. Beneš a Moravec jsou dvě strany téže mince. Jestliže měla česká politická reprezentace potřebu přijmout po listopadu 1989 zákon Edvard Beneš se zasloužil o stát, nutno dodat, že přijala jeho zmrzačenou verzi. Ve skutečnosti měl „zákon“ znít: EB se zasloužil o stát i o jeho destrukci.

Mentální nedospělost české politiky, která zahraničně politické problémy, mající zásadní vliv na postavení České republiky, řeší ve stylu: já nic, já muzikant, je navíc propojena či podřízena vnitrostranickým zájmům, které jsou provázány se soukromým byznysem. V tomto ohledu se například snaží politická reprezentace veřejnosti namluvit, že hodlá dělat „skvělý byznys“ s komunistickou Čínou, jako kdyby na něco podobného Peking dlouhá léta marně čekal: Obchod s Čínou tvoří 3 % z celkového objemu českého zahraničního obchodu, přičemž z Číny dovážíme desetkrát více zboží, než tam vyvážíme. Čínská produkce je sice levná, zato ale velmi nekvalitní. Vzniká nekalým způsobem, který je de facto jedním obrovským dumpingem s takovými nekonkurenčními (a bezkonkurenčními) „triky“, jako je využívání dětské otrocké práce, včetně neexistence sociálního zabezpečení, nebo plošného používání nakradených technologií. Zaplavení trhu čínskými výrobky, produkty nekalé soutěže, zlikvidovalo stovky do té doby prosperujících českých podniků, celá průmyslová odvětví, která poskytovala práci statisícům lidí, zatímco na obchodě s Čínou si „mastí kapsu“ úzká vrstva soukromých podnikatelů, kteří jsou navázáni na české politické špičky. (Se Zemanem letěli do Číny dělat byznys finančníci z PPF a J&T, kteří nic nevyrábějí a i daně platí částečně mimo republiku.)

Ve stopách Beneše: Obhajoba ruské agrese

Podobný soukromý prospěch, který se poněkud míjí s českými národními zájmy, je třeba vidět i za snahou části české reprezentace obhajovat ruskou agresi proti Ukrajině (nezávislé a suverénní postavení Ukrajiny je klíčové pro nezávislé a suverénní postavení České republiky), ať už jde o prezidenta Zemana, který byl zvolen na Hrad s pomocí peněz podnikatelů, kteří obchodují s putinovským Ruskem, nebo o podnikatele spřízněné s „proruským“ křídlem uvnitř ČSSD. Když dnes Zeman vážně navrhuje finlandizaci Ukrajiny, jako kdyby oživoval ducha Emanuela Moravce.

Jen pro srovnání: Objem zahraničního obchodu s Německem je více než desetkrát větší než obchod s Čínou, jsou na něj navázány stovky tuzemských podniků, přičemž obchodní bilance s Německem je kladná. Jak kancléřka Angela Merkelová, tak prezident Joachim Gauck jsou původem východoněmečtí intelektuálové, kteří byli zásadním způsobem ovlivněni Pražským jarem. Jsou to přátelé bývalého Československa. Německá demokracie je mírumilovná společnost, která se vyrovnávala a dodnes vyrovnává se svou neblahou minulostí, je to právní stát, kde vládne stabilní podnikatelské prostředí, platí dohody atd. atp.

A to je právě problém – ne jen s Německem, ale obecně se Západem: Tuzemská podnikatelská postkomunistická „šedá zóna“, která po sametové revoluci zkapitalizovala své předlistopadové vztahy v rámci RVHP, těžko nachází v zavedených demokraciích s vyspělým podnikatelským prostředím prostor pro svůj byznys, který se – stejně jako za komunismu – neobejde bez spřátelených politiků a stran. To je, zdá se, základ ruské (čínské atd.) zahraniční politiky. Zájem České republiky a české společnosti je v tom zcela vedlejší. I proto v Česku dodnes platí jen první část Benešova zákona.

 

(Mezitiulky jsou redakční)

 

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu freecz[email protected]